Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Revolty i poprava v brněnské opeře

  10:16aktualizováno  10:16
Dvojici operních novinek na aktuální témata přelomových událostí 20. století uvedených v Brně v minulých dnech porovnává pro MF DNEs hudební vědec Jan Špaček. Zatímco velkoryse pojatá Kofroňova tragédie Mai 68 vzbudila ještě před premiérou vlnu emocí i protestů, Březinovo hudební pásmo Zítra se bude... představovalo v mnoha ohledech sázku na jistotu.

Opera Mai68 | foto: Národní divadlo Brno

Opera Mai 68 (hudba Petr Kofroň, režie Zdenek Plachý a s Jiřím Šimáčkem i libreto, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Martina Zwyrtek), vůbec poprvé provedená v pátek 20. června v Mahenově divadle, pochází z tvůrčí dílny sdružení Střežený Parnass. Jeden z jeho protagonistů, spoluautor libreta a zároveň šéf činohry Národního divadla Brno Zdenek Plachý, na besedě před premiérou zopakoval, že má rád napětí, dobrodružství a také kontroverze.

Příznivci a odpůrci
Ať už je účel tohoto pozoruhodného snažení jakýkoliv, záměr se daří naplnit. Brněnská "kavárenská" obec je rozdělena na příznivce a odpůrce uměleckého působení Parnassu. Významným neduhem brněnských elit je pak principiální přimknutost či naopak odpor k jednotlivým, často i neformálním skupinám umělců, například okolo významné osobnosti, divadla a podobně. Zdá se, že hodnocení nové opery – věc v oblasti kritiky snad nejchoulostivější – je v brněnském elitním publiku záležitostí vztahu k protagonistům, a tedy věcí velmi snadnou.

Výmluvným příkladem pokřiveného (a záměrně křiveného) obrazu skutečnosti jsou dvě zaručené zprávy o stavu prodeje vstupenek na pražské uvedení opery Mai 68, které se k uchu pisatele těchto úvah dostaly z jindy důvěryhodných kanálů, obě přímo od pracovníků Národního divadla Brno. Jeden tvrdil, že je v Praze ve Stavovském divadle vyprodáno, a druhý zase, že se prodaly přesně dvě vstupenky.

Co je na tom brněnském duchu tak prokletého, že se i úctyhodní a laskaví lidé vůči jiným z kulturní branže chovají jako ubožáci?

Typičtí parnassisté
Při hodnocení opery je třeba vytknout před závorku dvě nezpochybnitelné přednosti: jedná se o původní českou operní novinku a jedná se o koncepčně velké dílo. Nechuť k vytváření velkých děl, ať již orchestrálních nebo operních, je u současných skladatelů zřejmá a každé vážně míněné dílo, které není fraškou, komorní komedií či jednoaktovkou, je třeba vítat.

A nyní k té závorce. Mai 68 je dokumentární osvětová opera, která se snaží mladšímu divákovi přiblížit atmosféru roku 1968 a ve starším oživit vzpomínky na tehdejšího ducha doby. Tento záměr je v díle splněn na výbornou.

Kdo však není z jakéhokoliv důvodu historické osvětě nakloněn, může v textu spatřovat prázdnotu. Celý příběh je totiž krajně přímočarý, logický a předvídatelný, je vlastně alegorií příběhu. To je typický rys parnassistů, pro jedny znak geniality, pro jiné neschopnosti a prázdnoty.

Přehlídka idejí
Debata, která je touto záměrnou kontroverzí vyvolána, je však očistná a přínosná.

A sledování celé té parnassovské záplavy nadsázky, kýče, alegorie, kolážovitosti, strojové efektní dokonalosti a polopatičnosti je pro každého diváka přednáškou i cvičením o vkusu.

Stejně jako v námětově podobném Stoppardově Rock’n’Rollu (jaro 1968 v Paříži a srpen 1968 v Praze) je i v Mai 68 hlavním tahounem událostí střet idejí a síla slova, kterým lze alibisticky zdůvodnit prakticky cokoliv. Zatímco ve Stoppardově hře (v současnosti na repertoáru pražského Národního divadla) jsou ideje a ideologie konfrontovány s historicky rozpracovanou realitou i konkrétními lidmi, volí tvůrci Mai 68 tvrdší a jednodušší kalibr: na několika místech vytvářejí quasimódní přehlídku, kde však nejde o módu, ale o ideje prezentované jejich legendárními původci, a tak na scénu přicházejí Kristus, Anděl, Mao, Che Guevara, Jean-Paul Sartre či Jane Fondová a dění místy připomíná londýnský Speakers’ Corner (veřejné diskusní prostranství v Hyde Parku – pozn. red.).

Současná klasika
Skvostem opery je ovšem její hudba. Petr Kofroň přináší jakýsi "upgrade" tradičního glassovského minimalismu a doplňuje jej o struktury náročnější jak posluchačsky, tak i interpretačně, především v oblasti výstavby celku. Pro brněnskou operu není minimalismus ničím novým, na Kofroňovi si však orchestr vylámal zuby a není příliš divu. Partitura totiž v mnohém čerpá z nejnáročnějších skladeb z repertoáru Kofroňova souboru Agon, kupříkladu z Louise Andriessena, zatímco z tvorby Philipa Glasse navazuje na nejstarší a dnes nejméně populární díla, například na operu Einstein na pláži.

Nelze se nezmínit o pár desítkách vzbouřenců mezi protagonisty. Pár dní před premiérou adresovali šéfovi opery své výhrady vůči dílu. Především je dobré, že umělci dokázali jednat otevřeně namísto tolik oblíbeného šíření nenávisti účinnou brněnskou šeptandou. Nepřekvapí jejich mizivé povědomí o současných trendech v klasické hudbě, které navíc stavějí na odiv slovníkem, za nějž by se nemusel stydět ani Andrej Alexandrovič Ždanov (tato moderna je "prázdná a zvrácená", "jde o opak krásy").

Ostudu si tím však utrhli především sami, jinak dílu vědomě neuškodili a naopak mu předali veškerý svůj um a nasazení, i když je to v případě takto náročné hudby stále zoufale málo. Orchestr se sice setkal a popral s krajně náročnou hudbou, což je bezpochyby přínosné, kdyby však místo něj hrál Agon, šlo by o přínos pro celé představení.

Operní pěvce je třeba ocenit především za píli, jakou dílu věnovali, přestože mu zřejmě nedokázali rozumět ani věřit. Totéž lze říci o sboru, jehož pěvecký i pohybový projev byl o to rozvernější, oč vzdálenější je jeho věkový průměr od mládí francouzských vzbouřených studentů.

Odzbrojující charizma
O den později představilo v Redutě svoji o poznání komornější zpěvoherní novinku pražské Národní divadlo. Dva měsíce stará inscenace opery Zítra se bude... skladatele Aleše Březiny (libreto napsal spolu s režisérem Jiřím Nekvasilem a za spoluúčasti Kühnova dětského sboru, Canti di Praga a PurPur představení řídil Marko Ivanović na scéně a v kostýmech Daniela Dvořáka) má rovněž strhující historické téma, v tomto případě navíc pro operu nanejvýš vhodné: jde o utrpení a tragický konec Milady Horákové, jedné z velkých hrdinek novodobých českých dějin, popravené v roce 1950 během komunistických politických procesů.

Zpracování látky je atraktivní a podařené, autoři rozhodně neusilovali o přehodnocení žánru ani o zásadní úvahy nad ním, soustředili se všemi prostředky na osud hlavní hrdinky. Hlavní roli navíc ztvárnila nestorka českého hudebního divadla Soňa Červená. Kromě odzbrojujícího charizmatu této elegantní dámy v její ponejvíce mluvené roli vynikla také čistá prvorepubliková dikce s krásnými nezastřenými samohláskami. Její partner, kontratenor Jan Mikušek, je na scéně karikovaným vtělením veškeré propagandy a dobové lži. Ani jeho výkonu není co vytknout.

Dokonalé dojetí
Skladatel Březina přistupuje k dílu jako k dramatickému dokumentu. Vzhledem k tomu, že texty s jedinou výjimkou "rámovacích" veršů Jana Zábrany představují byrokraticky chladné úřednické pojednání o jednotlivých stadiích strašného lidského utrpení, nepřekvapí, že i hudba je působivým podkresem připomínajícím legendárního Zdeňka Lišku, čemuž odpovídá i volba instrumentáře: housle, cello, basklarinet, fagot, cembalo, bicí. Autor nezapře ani jistý nadhled, v ryze nástrojovém intermezzu (nazvaném Vazba) cituje Stravinského Svěcení jara, snad jako hudební zdůraznění vzkvétající přírody, na kterou Horáková v posledních chvílích vzpomínala. Opera je tradičně číslovaná a kromě zcela jistých instrumentalistů je její největší interpretační ozdobou dívčí soubor Canti di Praga. Jejich zpěv je průzračně čistý, líbezný a technicky dokonalý.

Představení přináší krajně silný zážitek, přímočarý tentokrát tím, že dokáže snadno dovést k slzám – například při přednesu Žádosti o milost či Dopisu na rozloučenou. V žánru komorní opery je Březinův opus příkladem, jak současná opera dokáže úspěšně žít bez ohledu na často zmiňovanou krizi žánru.

Autor:



Nejčtenější

Třinácté zlato pro Kometu! Brno suverénně obhájilo mistrovský titul

Jakub Krejčík zvedá Masarykův pohár nad hlavu. Kometa ovládla hokejovou...

Efektivní v koncovce, precizní v defenzívě. Hokejisté Brna ovládli páté finále extraligového play off, na ledě třinecké...

Na jižní Moravě jsou vyšší mzdy než v Praze. Firmy si přetahují lidi

Ilustrační snímek

Platy na jižní Moravě jdou do extrému, firmy totiž dorovnávají nejvyšší platy konkurentů. Hospodářská komora před...



Nechte Vranovu víc vody, žádají vodohospodáři Rakušany. Nádrž vysychá

Vodní nádrž Vranov

Jen tmavě zbarvené pruhy na březích vodní nádrže Vranov ukazují, kam až by mohla dosáhnout voda. Hladina je tady v...

Amálka se musí vyhýbat slunci, nemoc ji denně připraví o kbelík kůže

Tříletá Amálka Ježková se narodila s vzácnou nemocí kůže. Ichtyózou...

Podobně jako princezna Jitřenka z pohádky O bílé laňce se musí vyhýbat slunečním paprskům. Na rozdíl od ní však...

Kudy k Macoše? ptal se v noci muž recepční. Zachránila mu život

Propast Macocha.

Všímavosti hotelové recepční vděčí za svůj život osmatřicetiletý muž, který se chystal skočit do propasti Macocha...

Další z rubriky

Krvavé nohy v lese a hodiny v dešti. I tak se točil Hastrman

Osmadvacetiletá Simona Zmrzlá a padesátiletý Jan Kolařík spolu působí v souboru...

Český film Hastrman, který ve čtvrtek vstoupil do kin, v sobě zahrnuje hned několik debutů. Kromě režisérské...

VIDEO: Brno žije Kometou. Zelný trh se zbarvil do modrobíla

Brněnský hokejový tým Kometa po roce obhájil mistrovský titul. Zvítězil nad...

Brněnský hokejový tým Kometa po roce obhájil mistrovský titul. Zvítězil nad Třincem 4:1. Fanoušci, kteří se nedostali...

Trest pro boxera Plachetku za znásilnění platí, obnovy procesu nedosáhl

Boxer Ľudovít Plachetka se snaží dokázat svou nevinu.

Odsouzený boxer Ľudovít Plachetka před Krajským soudem v Brně neuspěl s žádostí o obnovu procesu. Za znásilnění...

Najdete na iDNES.cz