Se svým strojem sklízí pole nejen v Česku, ale také v nejjižnějších oblastech Slovenska. Příběh mladého kombajnéra otevírá prázdninovou sérii článků jihomoravské MF DNES nazvanou Letní pracanti.
„Nejméně jistý je začátek žní. Máme sice naplánovaný odjezd třeba na další týden, ale pokud se agropodnik rozhodne, že chce začít mlátit obilí hned, musíme okamžitě vyjet,“ popisuje svou práci Masnica.
K zemědělství má i díky rodinnému zázemí blízko, přesto říká, že na žních ho nejvíce zajímají stroje. Studuje na Fakultě strojní brněnského Vysokého učení technického a prací se strojem si nadále rozšiřuje povědomí o technice.
„Neberu to ani jako práci, ani jako brigádu. Léto, to jsou pro mě žně. Mají specifický rytmus, atmosféru. Když se večer svalím na židli a dám si pivo, mám dobrý pocit z odvedené práce,“ přibližuje.
A že večerní únava bývá velká. Masnica, i přestože jezdí coby pomocník hlavního řidiče, často nespí i 36 hodin v kuse.
Přes noc na silnici, ve dne na poli
„Jsme službaři, to znamená, že vezmeme kombajn, doprovodné vozidlo a jedeme na místo, kde si nás najali. Abychom omezovali provoz co nejméně, snažíme se přesouvat mezi podniky hlavně v noci a rychleji než 30 kilometrů v hodině nejedeme,“ vypráví Masnica.
Cesta trvá celou noc a hned ráno po seřízení stroje se vydávají na pole. Kombajn se pak nezastaví až do večera.
„Jedete v kombajnu a vidíte jenom pole. Není výjimkou, že po celém dni mám i halucinace. Jednou se mi stalo, že jsem skoro křičel, ať řidič zastaví, že je před námi člověk, který leží v poli, a že my mu ublížíme. Ale byl to přelud,“ přidává vzpomínku.
Žně se řídí hlavně podle počasí. Kdy se začne zrno sklízet, ovlivňuje vlhkost, takže agronomové se musí rychle rozhodovat, jakým tempem se bude mlátit a co všechno se před případným deštěm musí sklidit.
„Na kombajnu si zahráváte s tím nejvyšším, co na světě je. Proti počasí se prostě nedá bojovat. Ve dnech, kdy pořádně prší a není se kam přesunout, se však aspoň dospíme,“ říká Masnica.
"Když kombajn začne hořet, je lepší ho polít naftou a utéct"
Nejotravnější součástí práce na kombajnu dnes už podle Masnici není všudypřítomné vedro, ale neustálá obava o to, aby stroj nezajiskřil a nezačalo hořet.
„Třeba třikrát do hodiny z kabiny vystupuji. Pokaždé se snažím zkontrolovat celý kombajn, jestli vše funguje, a to nejen pohledem, ale i poslechem nebo čichem, jestli se něco nepálí. Říká se ale, že pokud už začne kombajn hořet, je lepší ho polít naftou a utéct, takový stroj se těžko zachraňuje,“ poukazuje s nadsázkou.
A vedro? „Kabina je klimatizovaná, ale když člověk několikrát vystupuje, zpotí se hned. A třeba na ‚kousavém‘ ječmeni mi stačí dva výstupy a jsem doškrábaný, že se drbu ještě celý týden,“ nastiňuje.
Nejlepší na sklízení je podle něj pšenice. Problematičtější je to s řepkovými poli, protože řepka se zachytává do kosy kombajnu.
Těžká, ale dobře placená práce
Kromě samotného mlácení obilí, které z kombajnu putuje na vlečku traktorů a na sila, se mladý kombajnista stará také o to, aby byl stroj správně seřízený.
„Práce nám nekončí s první večerní rosou nebo s pokoseným polem. Kombajn se musí vyfoukat od prachu, pravidelně se promazává a kontrolují se řemeny a řetězy. Když je síla, čas a prostor, nachystám stroj ještě večer,“ zdůrazňuje Masnica.
Kombajnů a lidí, kteří s nimi umí zacházet, není mnoho. I proto se jeden stroj přesunuje na dlouhých trasách. Třeba ten, s nímž jezdí Masnica, žne pole od slovenských Nových Zámků přes Olomoucko až po pole u Hradce Králové.
„Kdyby to byla jednoduchá práce a stroje byly běžně k dostání, dělá na kombajnu každý. Je to práce poměrně namáhavá, ale dobře placená,“ uvádí Masnica.
Jedním dechem ale dodává, že počáteční investice jsou veliké a pořizovat si stroj na splátky je riskantní.
„Může být neúroda a pravidelnou splátku nedodáte. Navíc sotva splatíte kupní cenu, technika je opotřebená a už je pomalu čas ji modernizovat,“ vysvětluje, proč sice o vlastním kombajnu sní, ale reálně nad jeho koupí zatím rozhodně neuvažuje.
V kabině kombajnu při žních (záběry z roku 2017):
16. srpna 2017 |
