Původně si Karel Ježek na náměstí v Blansku založil v roce 1846 jen malou zámečnickou dílnu. Že by z dílničky se čtyřmi dělníky, s nimiž vyráběl nejprve stavební kování a poté i nástroje, rodina Ježků postupně vybudovala rozsáhlý tovární areál včetně dodnes stojící dominanty města, takzvaného hradu, nikdo nepočítal.
Start byl ale raketový, už v polovině 70. let 19. století zaměstnávala firma kolem čtyřicítky dělníků a vyráběla mimo jiné bubínkové řezačky na slámu, žentoury, fukary nebo šnekové secí stroje.
Za pár desítek let už byl z nenápadné dílničky jeden z největších podniků v okolí. Firma, kterou roku 1887 převzali synové zakladatele bratři Karel a Richard Ježkovi, v době svého největšího rozmachu před krizí zaměstnávala ve strojírně, kovárně, montovně či nové slévárně na osm set lidí.
„Rod Ježků je prototypem malého blanenského amerického snu. Podařilo se jim postupně splnit vše, co si naplánovali, včetně stavby netradiční budovy kopírující zámeček Miramare v italském Terstu postavený ve windsdorském stylu,“ potvrzuje ředitelka Muzea Blanenska Pavlína Komínková.
Historii rodu poprvé přiblíží výstava
Z továrních bran rodu Ježků mířily po speciálně vybudované vlečce a novém vlečkovém mostu přes řeku Svitavu až na trať mezi Brnem a Českou Třebovou výrobky do celého světa.
Jejich zemědělské, ale i dopravní stroje či motory, znali především v zemích Rakouska-Uherska, v Turecku, Litvě, Anglii či Řecku. Od roku 1908 si zřídili dokonce filiálku v Mariboru.
„Byli prvními českými průmyslovými podnikateli v Blansku, založili jeden z nejvýznamnějších rodinných podniků ve městě včetně vlastní slévárny, výrazný vliv měli ale také na rozvoj města. Přitom osudy rodu nebyly expozičně zatím nijak samostatně zpracovány,“ vysvětluje Komínková.
Kde všude a co přesně zajišťovalo věhlas blanenského rodu, proto nyní odhaluje nová výstava, kterou minulý týden zahájili v Muzeu Blanenska. Návštěvníci blanenského zámku, v němž muzeum sídlí, mají možnost seznámit se s historií rodu, dobovými fotografiemi, ale také plakáty propagujícími výrobky Ježkovy továrny.
Nebo třeba výrobními katalogy či plánky zemědělských a hospodářských strojů a strojních zařízení pro cihelny, mezi které patřily fukary, secí stroje, řezačky, kultivátory, polní i luční brány, pily, brusy, čisticí linky na obilí, ale i hrabáky, elektrosíta či dopravní a drticí stroje a další.
Karel Ježek dostal i rytířský kříž
„Firma produkovala ročně kromě jiných hospodářských strojů zhruba 1 500 řezaček, 1 200 mlátiček a 1 200 fukarů. Její obrat za první republiky se pohyboval mezi 16 a 20 miliony korun, asi sedmdesát procent sortimentu tvořily hospodářské stroje, zbytek pak stroje pro cihelny a cementárny,“ líčí jeden z kurátorů výstavy Milan Koudelka.
Autorská výstava badatelů zdejšího muzea odhaluje ale také dosud neznámé skutečnosti. Tvůrcům se podařilo opravit několik dlouho tradovaných nepřesností, třeba o prvním dochovaném předku rodiny Ježků, kterým nebyl syn Matouše Vlčka narozený v roce 1690, ale syn po Jiřím Ježkovi z Pernštejna, který se v roce 1708 oženil s Johanou, dcerou Ondřeje Jarolíma.
Výstava, která potrvá až do 25. června, nabídne také sestřih loni dokončeného filmu Jana a Radka Popelkových Ježek a parní válec, natočeného ke 170. výročí založení firmy. Nebo ocenění, která firma získala.
„V roce 1906 to bylo privilegium užívat císařského orla, vyznamenání naznačující dosažení dobrých hospodářských výsledků a vyzdvihující majitele do pomyslné vyšší společenské úrovně. Karlu Ježkovi pak byl udělen i rytířský kříž Řádu Františka Josefa,“ líčí Koudelka.
Marketing z jiné doby
Rodina nechala v Blansku kromě výrobních závodů postavit i domy či silnice. Karel Ježek, dlouholetý blanenský starosta, se také zasadil o povýšení Blanska na město v roce 1905.
„Ježci byli na svou dobu i neuvěřitelně marketingově vyspělí, propagovali sebe a své výrobky naprosto při každé příležitosti, průběžně zdokonalovali firemní logo, měnili i fonty jeho písma, díky čemuž lze u jejich výrobků jednoduše určit dataci. Své štítky vytlačovali na všechny stroje, logo podniku obsahovalo také jejich nářadí a podobně,“ upozorňuje Komínková.
Začátek konce rodinné továrny znamenala až válečná výroba - přiděleny sem byly zkoušecí aparáty pro letecké motory - i to, že se areál firmy na konci druhé světové války stal terčem leteckého útoku.
Bomby zničily všechny výrobní objekty mimo slévárnu, i ta ale byla zčásti poškozena. Sny o pokračování rodinné firmy pak definitivně ukončilo znárodnění v roce 1946. Podnik dál fungoval jako Závody na výrobu keramických strojů, později přešel pod Adast Adamov. Už ale bez Ježků.
