Bolek Polívka vyjde v sobotu na Hudební scénu Městského divadla Brno v titulní...

Bolek Polívka vyjde v sobotu na Hudební scénu Městského divadla Brno v titulní úloze Shakespearovy tragédie. | foto: Tomáš Krist, MAFRA

Polívka hraje v Brně Krále Leara. Táto, to nedáš, říká mu dcera

  • 4
V sobotu se Boleslav Polívka ocitne na scéně Městského divadla Brno ve snad největší „kládě“ své zdejší kariéry, v roli Shakespearova krále Leara. Premiéru tragédie o panovníkovi a jeho neblahém vypořádání s dcerami musel režisér Stanislav Moša kvůli obřímu zájmu o lístky přesunout na velkou Hudební scénu.

Král Lear navazuje na role, které už Bolek Polívka v Městském divadle ztvárnil. Hrál zde titulní úlohu ve hře Kean IV., postavu Vladimíra v Čekání na Godota a naposledy Žida Šajloka v Shakespearově Benátském kupci.

Původně skoro pětihodinová tragédie Král Lear, byť seškrtaná, však v překladu Jiřího Joska dodržuje nejméně z osmdesáti procent původní jambický verš, tedy blankvers. A Lear, tedy Boleslav Polívka, má ve hře pořádné špalky textu.

Jak se vám role učila?
Protože jsem se ji učil u nás na zahradě, sousedi v Olšanech tentokrát určitě nebudou chtít lístky. Vyslechli si toho opravdu dost – a mockrát.

Šlo vám to tedy těžce?
No, učil jsem se na té naší zahradě, všude bylo krásně a sluníčko... A přišla za mnou naše sedmiletá Marjánka, moje nejmladší dcera, a ptá se: „Tato, co to máš?“ Tak jsem jí to vysvětlil, ukázal zatržené řádky ve scénáři a ona povídá: „Počkej, počkej, a to se musíš naučit? A toto? A toto taky, tato?“ „No, všechno, co je zatržené, se musím naučit,“ povídám. Načež Marjánka se na to dívá a povídá: „Tato, to nedáš.“ Což by, myslím, byl moc hezký podtitul Krále Leara. Třeba by se to tak mohlo jmenovat, kdyby hru napsal Bernard Shaw, který si Krále Leara pochvaluje, že jde o nejlepší tragédii, jakou kdy kdo vůbec napsal.

A co vaše fyzická kondice, jak i po této stránce náročnou roli zvládáte?
No, ony jsou teď od našich Olšan na silnici každý den zácpy, takže se do Brna sunu třeba hodinu a přijíždím celý zdřevěnělý. Vylézám z toho auta jako naprostý stařec, Lear na konci hry. Jdu na zkoušku a postupně se mi všechno rozloupává a přebolívá, až začnu být tím Learem na začátku hry.

A jak jej tedy vlastně hrajete? Jako stále většího šílence?
Ne, on se nakonec nezblázní, ale vzepře se osudu. A když se vzepřeme svému osudu, je náš osud vzepřený naším osudem. Takže je to celé zakuklené do sebe jako na známé Escherově kresbě mravenců pobíhajících pořád dokola po nekonečné Möbiově pásce. Proto je tak důležitá scéna tohoto Krále Leara od Christopha Weyerse, který pracuje s jakoby nekonečnými schodišti.

Říkal jste, že jste rád, že jste s touto rolí počkal až po Šajlokovi, protože původně jste měl dříve hrát právě Leara, že?
Ano, zase toho mám víc odžitého. A čím víc má člověk odžito, tím víc ta jeho tragédia dell'arte, jak já říkám, zraje. Ale my si beztak, stejně jako Lear, nikdy nedokážeme představit, co všechno se nám může stát. On má tři dcery jako já, jen já mám místo Goneril Kamilku, místo Regan Aničku a místo té nejmladší milované Cordelie mám naši milovanou Marjánku...

Neumíte si představit, čeho se můžete od nich nadít?
Stát se přece může tolik věcí! Nejdřív jsme překvapení smrtí našich rodičů. Pak smrtí našich plánů. A to natolik, až si říkáme, že teď se z toho musíme zbláznit. Pak nám třeba někdo pomáhá jako Šašek Learovi, jenže i ten ho nakonec opustí. Ačkoliv jeden anglický teatrolog říká, že Šašek Leara opouští vlastně jen proto, že ten stejný herec hrál i Cordelii a musel být na závěr její mrtvolou. Tudíž nemohl naříkat nad mrtvolou svého milovaného pána.

No, každopádně je jasné, že celý život uctívaní králové se s nepřízní osudu vyrovnávají špatně, že?
Takovou zkušenost mám přece i já. Vždyť já jsem také ztratil svoje Valašské království, i když nevím, jestli se to tak dá říct, když jsem v něm byl jen samozvanec, tedy samozvaný král. Ale nebylo to spravedlivé. A stávají se i jiné strašné věci. Taky mě třeba zradil kamarád, který nejdřív tvrdil, že mi nějaké peníze půjčil na delší dobu... A stává se to všem, mým kolegům, kamarádům. Všichni cítíme lítost. Ale to je právě ono, o takových věcech se má přece hrát.

Takže pro tu zkušenost, kterou máte s Learem společnou, se vám padlý král hraje dobře?
No, dobře... On se ten Lear propadá do takových hrozných hloubek a pak se škrábe zase nahoru... Znáte toho mravkolva ze Sekorova Ferdy Mravence? To je ta sviňa osud na dně písečného trychtýře, který si mravkolev sám vykopal. A mravenec se snaží z trychtýře, tedy tomu osudu, uniknout, jenže mravkolev po něm jen mrskne jedno dvě písečná zrnka, takže mravenec je zase blízko toho, že ho osud pozře.

Tu strašnou larvu mravkolva zvanou Ťutínek si taky pamatuju...
Ale jinak je to s Learem jako s dnešními důchodci. On si taky nejdřív říkal: „Předám království a konečně se začnu bavit, lovit a užívat si.“ I dnes lidi často říkají, že až přestanou pracovat, začnou konečně něco dělat. A pak bohužel... Přijde osud, který je třeba u Leara ztělesněný jeho dcerami. A on se pak diví: „Tak takhle jsem je vychoval?“

Jak vás tak poslouchám, nebaví vás divadlo, i když třeba taková „ohraná“ klasika jako Shakespeare, přece jen pořád víc než filmové role?
Divadlo je momentální hluboký prožitek, kdežto před kamerou jste jako před maminkou, které se občas vymlouváte, občas lžete – a ona vám to musí uvěřit. Ačkoliv skutečná maminka by lež samozřejmě poznala. Jenže filmová kamera je milosrdnější a občas ji nepozná. Před kamerou jste taková hvězda na koni bez uzdy, bez sedla a nakonec třeba i bez toho koně. Záběry se navíc můžou opakovat, existuje střih, který může všechno zrytmizovat. Divadlo je oproti tomu holé, hraje se v trenkách. Kdežto film se hraje ve fraku.

V Learovi vystupuje málem celý herecký soubor Městského divadla. S kým hrajete obzvlášť rád?
Mám moc rád Zdeňka Junáka, což je můj skorogenerační druh. Bude hrát vévodu z Glostru. Pak Petra Štěpána, ten je výborný nejen jako vévoda z Kentu, mám ho taky moc rád jako člověka. A vynikající je Michal Isteník, který hraje Šaška. Ale i další a další. Třeba kluci z Buranteatru, kteří jsou vděční, když mají v Learovi jen jednu větu. Ale je tak posilující je tam mít, protože jsou talentovaní a skvělí. Navíc jsou tu i výborné ženské. Tím myslím samozřejmě nadané.

Proto hrajete nejen ve vlastním divadle, ale i v Městském?
U sebe hraju zase jiné věci...

Hm, a nemáte toho i s filmováním a televizí trošku moc?
To se jen zdá. Vždyť jak říkal jeden slavný pařížský divadelní ředitel a režisér: „Umělec, když pracuje, odpočívá, a když odpočívá, pracuje.“

Takže při učení špalků textu k Learovi jste se vlastně flákal?
Jasně, vždyť jsem zahradní herec. Na zahradě to navíc umím skvěle. Ti moji sousedi už toho vyslechli opravdu hodně. Ovšem horší je, když mi pod nohama nešustí podzimní listí a ocitnu se na holé scéně nebo v holé zkušebně...