Farář a děkan je totiž spjatý se všemi kostely v centru největšího města tohoto regionu. „Je to teď takové hektičtější,“ usmívá se šedesátiletý kněz.
Proč jste zrovna o Vánocích nejzaměstnanější?
Je to zkrátka nejintenzivnější období. Lidé, kteří jsou doma a nemohou chodit na mše, alespoň chtějí, abychom je před svátky navštívili. Většina věřících chce přijít ke zpovědi, což zabírá čas navíc. Musíme také připravit bohoslužby, vánoční výzdobu, koncerty a zázemí pro ně. Jezdíme pomáhat i na vesnice. A pak se má člověk o půlnoci postavit před lid a něco chytrého říkat. (smích)
Jak se díváte na člověka, který přijde do kostela jen jednou za rok právě na půlnoční mši?
Je to jeho věc, když to tak cítí. Neznám jeho motivaci. Jde o jeho osobní projev víry. Ale my jsme rádi, že do kostela přijde aspoň jednou za rok.
Vnímáte kritizovaný odklon od smyslu Vánoc ke konzumu a komerci?
Trošku to samozřejmě nese doba. Člověk se snadno nechá strhnout. Většina lidí se nad mnohými věcmi nezamýšlí, je v proudu. Má-li jít ještě o něco navíc, duchovního, musí si to člověk trochu vydobýt. Přitom se mu to také nabízí, ale ne tak okatě jako všechna ta komerce. Třeba před sto lety byla doba, kdy k náboženství všechno vedlo. Dnes musí být člověk zodpovědnější a uvědomělejší. Vždycky se s trendem doby ale svezla spousta lidí. Věřící stojí více úsilí si to udržet a nenechat se do všeho zatáhnout.
A když vidíte ty běsnící nakupující davy, nemrzí vás to?
Neznám všechny jejich důvody. Jestli chceme udělat něco pro radost z lásky, i když je to přehnané, tak to pořád člověk nedělá sobecky pro sebe, ale pro své blízké. Pokud se tím vytváří nějaký vztah, tak jde o dobrý základ. A navíc, když se něco chystá, je to vždycky v běhu. To nemusí znamenat, že je všechno špatně. Takže bych případy posuzoval podle toho, jestli jde o běh z lásky, nebo ne. (úsměv)
To se asi definitivně pozná až na Štědrý den. Jak vypadá ten váš?
Dopoledne jsme s kolegy v domově důchodců, odpoledne chystáme na dvou místech program pro děti, večer v deset a dvanáct hodin mše a další dvě na vesnici. Večeři máme od šesti do osmi hodin večer, sjíždí se k nám dvanáct kněží z okolí. Většinou jsou na farách sami a takhle prožijeme pěkné společenství. Jít k někomu na Štědrý večer do rodiny není úplně nejvhodnější.
Proč?
Pozvánky dostáváme, takže mnozí lidé by byli nejspíš rádi, ale rodina má být spolu sama. Je lepší, když si tento den zařídí po svém a nemusí brát na nikoho ohledy.
Mons. Jindřich Bartoš
|
Večeři máte tradiční?
V podstatě ano. Nejprve se společně pomodlíme. Jedna sestra nám obvykle připraví rybí polévku a kapra se salátem. Když se ale ostatních kolegů ptám, co na Štědrý večer chtějí, tak říkají: „Hlavně ať je krtkův dort.“ (smích)
Jak se oblékáte do vymrzlých kostelů? A už jste někdy Vánoce odstonal?
Občas se stane, že v té předvánoční době člověk něco chytne nebo prochladne. Kolikrát jsem si na Štědrý den musel vzít paralen, protože bych jinak nevstal. V kostelích se topí minimálně, v těch našich máme jen malé topení pod sedadly, které trošku hřeje. Poslední roky naštěstí nejsou žádné velké zimy, ale pamatuji si, když na Štědrý den bylo v kostele u sv. Mikuláše minus sedm stupňů. Pod roucha si prostě dáme několik vrstev i svetry. Kabáty a bundy ne, to bychom vypadali jako sněhuláci. Pomáhá, že se trochu pohybujeme. Pro lidi, kteří jen sedí, je to náročnější.
V poslední době jsou spíš Vánoce na blátě, ale uvízl jste někdy po cestě na bohoslužbu ve sněhové vánici?
Ve městě už člověk není tak odkázaný na dojíždění jako na vesnici, ale vzpomínám si, že jednou večer na Vánoce jsem jel z Mramotic a byla tak velká mlha, že jsem nenašel odbočku na Přímětice a dojel až do Znojma.
Kdy jste se vůbec rozhodl stát se knězem? A musel jste někdy čelit pochybám, jestli jste zvolil správnou cestu?
Pocházím z věřící rodiny, celé mládí jsem navíc pomáhal panu faráři ve správě vesnických příhraničních farností jako varhaník a praktický pomocník. V době středoškolských studií jsme měli skupinku věřících z kraje, která společně prožívala různé akce o prázdninách. To všechno pak před maturitou nějak přešlo v rozhodnutí pro kněžství. Rodiče tomu přáli, mnozí spolužáci nechápali, někteří z „rozumných důvodů“ rozmlouvali. Bylo to jakési první vyzkoušení stálosti.
Jaký by měl podle vás být ideální nebo alespoň dobrý křesťan?
Na to je těžká odpověď, protože každý člověk je i ve vztahu k Bohu trochu originální. Myslím, že křesťana by mělo charakterizovat, že jde o člověka, na kterého je spolehnutí: Když něco řekne, tak to tak je; když něco slíbí, tak to splní; když je něco jeho povinnost, tak mu to nikdo nemusí pětkrát připomínat...
Je v současnosti těžké oslovit lidi a získat je pro víru?
Jinak Boha hledá ten, kdo je „chudý“ – kdo cítí, že si sám nestačí, že někoho potřebuje, a jinak zase „bohatý“ – kdo si vystačí sám, kdo je obklopený vším, na co si vzpomene. Když hledání Boha není zabarvené sociálními důvody, je to náročnější, ale také zřejmě opravdovější.
Jaké jsou nejčastější omyly a nepravdy ohledně víry, se kterými se setkáváte?
Dnes mnoho lidí víru spojuje s různými paranormálními jevy, s alternativním léčitelstvím, hadačstvím nebo až okultismem a podobně. To je však téměř na druhé straně víry. Ne všechno, co vypadá duchovní, je také skutečně náboženské. Pravá víra křesťana je postavená jedině na osobním vztahu k Bohu.
Vaše práce je časově náročná, máte vůbec nějaké koníčky?
S tím, co není pro mé povolání nějak přínosné, je asi škoda ztrácet čas. Ale obecně platí, že si vždycky uděláme prostor na to, co máme rádi. Vyrazit na nějakou pěší pouť, probírat se historickými dokumenty, to mě vždycky potěší.
