Nový pomocný biskup Biskupství brněnského Pavel Konzbul obdržel biskupské...

Nový pomocný biskup Biskupství brněnského Pavel Konzbul obdržel biskupské insignie – prsten, mitru a berlu. S ní už druhý den odsloužil mši v nové roli. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Touha po dobru je v každém mladém člověku, dokud ho my dospělí nezkazíme

  • 2
Více než 2 500 lidí, 18 biskupů a přes 260 kněží. Tak to vypadalo v katedrále na Petrově i v prostoru před ní koncem června na svátek Petra a Pavla. Právě od tohoto dne má Biskupství brněnské po třech letech opět pomocného biskupa.

Svěcení přijal padesátiletý Pavel Konzbul, který se tak stal pravou rukou biskupa Vojtěcha Cikrleho.

„Bylo to pro mě velké překvapení. Nikam jsem se nehlásil ani jsem si nikdy nezkoušel křížky na krk nebo biskupské čepice. Když jsem se rozhodl pro teologii, předpokládal jsem, že budu jen farářem,“ říká Konzbul, který mimo jiné působil jako školní kaplan na brněnském Biskupském gymnáziu a následně vedl farnost právě na Petrově.

Ještě pozoruhodnější je jeho cesta ke kněžské dráze. Na Vysokém učení technickém totiž vystudoval elektrotechnologii a osm let jako vědecký pracovník Ústavu přístrojové techniky Akademie věd České republiky vyvíjel různé systémy cívek pro magnetickou rezonanci.

„Rozhodně nelituju toho, že jsem tuhle profesi dělal. Bylo pro mě přínosné pohybovat se mezi lidmi, kteří jsou přesvědčení, že Boha k životu nepotřebují,“ vysvětluje muž, jenž byl na kněze vysvěcen teprve před třinácti lety.

Na první pohled se zdá, že vaše původní zaměření má k teologii daleko, ale předpokládám, že vy mi to vyvrátíte...
Kdysi jsem četl, že vzhledem k tomu, že věříme ve stvoření od Boha, jsou všechny naše problémy teologické. To ale neznamená, že když mě bolí zub, budu se jen modlit. To můžu dělat i v čekárně. (úsměv) Jsem přesvědčený, že každý člověk má v sobě do budoucna dané nějaké povolání. Vyrostl jsem ve věřící rodině, ale za totality víra byla trochu pod pokličkou, což na jednu stranu bylo dobrodružnější, na tu druhou složitější. O kněžství jsem uvažoval na střední škole, ale bylo mi jasné, že by mě do semináře stejně nevzali. Vydal jsem se proto technickým směrem. V Ústavu přístrojové techniky jsem pracoval osm let, udělal si tam i doktorát a celkově se mi dařilo. Bylo fajn, že jsem nestál někde u lisu, jenže postupně jsem začal zjišťovat, že mi chybí jakési vnitřní naplnění. Proto jsem začal studovat v Olomouci a časem se pro kněžskou službu definitivně rozhodl.

Vaše tehdejší situace trošku odráží téma víra versus rozum, které se táhne historií. Svatý Augustin tvrdil, že víra je víc než rozum. Tomáš Akvinský zase, že pravda je jen jedna, ale vedou k ní dvě cesty, které se mají navzájem doplňovat – právě cesta rozumu a cesta víry. Který přístup je vám bližší?
Nerad bych si udělal nepřátele mezi svatými, ale ačkoliv si svatého Augustina vážím, volím Tomáše Akvinského. Mimochodem ten stejně na sklonku života řekl, že všechno, co napsal, je jako mlácení prázdné slámy. Ten jeho důraz na rozum je mi velmi blízký, současně si však uvědomuju, že víra a rozum jsou cesty, které mohou jít paralelně a vůbec se nemusí protnout.

Je něco, co ze svého původního povolání využíváte v roli kněze?
Dříve jsem si ani neuvědomil, že mě to takhle zformovalo, ale i farníci tady na Petrově mě upozornili, že mám celkem pragmatický přístup k řešení problémů. Na jednu stranu to beru jako pozitivum, ale musím také dávat pozor, abych nepřeslechl nějaký hlas, který může být důležitý. Přece jen technické vědy jsou někde jinde. Hodně věcí můžete spočítat a odhadnout na základě zkušeností. A potom je tu ještě možná jedna věc. Když si mám připravit písemný projev, třeba kázání, tak mám rád, když je v tom systém: a, b, c, závěr.

Pavel Konzbul

  • Narodil se 17. října 1965 v Brně.
  • Po maturitě na gymnáziu v Křenové ulici vystudoval brněnské VUT, obor elektrotechnologie.
  • Osm let pracoval jako vědecký pracovník v Ústavu přístrojové techniky Akademie věd ČR, kde se věnoval vývoji a realizaci korekčních cívek magnetických polí pro tomografii nukleární magnetické rezonance. Získal doktorát v oboru teorie elektromagnetického pole.
  • V roce 1995 zahájil studium na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, které dokončil v roce 2000. O tři roky později přijal kněžské svěcení, poté působil v několika farnostech, od roku 2005 byl školním kaplanem na Biskupském gymnáziu v Brně a v roce 2013 byl jmenován farářem ve farnosti u brněnské katedrály sv. Petra a Pavla.
  • V květnu Pavla Konzbula jmenoval papež František pomocným brněnským biskupem a titulárním biskupem litomyšlským. Biskupské svěcení přijal 29. června.

S Brnem vás nepojí jen studium a práce. Narodil jste se tady, a dokonce váš osobní znak, který jste si nechal před svěcením vytvořit, vychází z barev znaku města. Čím vás Brno přitahuje?
Jsem městské dítě, vždycky jsem to tady měl rád. Líbí se mi zdejší architektura i spousta lidí v ulicích. Mezi nejoblíbenější místa patří rozhodně Stránská skála a Bílá hora, i když se přiznám, že obě nějaký čas volají po mé opětovné návštěvě. Co se týče centra Brna, tak jsou to hlavně sakrální stavby. Mám rád kostel v Křenové ulici, kde jsem jako malý ministroval. Oblíbil jsem si také katedrálu. Až když jsem se na Petrově stal farářem, velmi mě zaujala. Jde o otevřený a velmi jasný prostor, který se v době romantismu podařilo architektonicky dobře uchopit. Chtěli z toho sice udělat trojlodní baziliku, ale přišla válka a došly peníze. To byl snad zásah od Boha.

V téhle katedrále jste před více než měsícem přijal biskupské svěcení. Jak jste si tu slávu užil?
No, popravdě trochu se smíšenými pocity. Strávil jsem totiž týden předtím v nemocnici se zánětem střev, ale na samotný akt jsem se dočasně uzdravil, po něm mě zase odvezli. Trochu jsem se bál, že se kvůli případným bolestem nedokážu soustředit, ale to se naštěstí nestalo.

Dokonce jste od kolegů dostal i „hobla“.
Udělalo mi to velkou radost, protože jsem něco takového vůbec nečekal. Byl jsem také rád, že mě nepustili. Dokonce ani ta čepice mi nespadla z hlavy. (smích)

Biskup Vojtěch Cikrle k vám při svěcení pronesl: „Své biskupské služby se neboj.“ Je čeho se bát?
Vždycky je asi čeho se bát. Když děláte nějaký nový krok v životě, jdete na neznámé území. Ten strach ale není z něčeho konkrétního, spíš je to spojeno jen s jakousi obavou či nejistotou z nového.

Jak si v nové funkci zvykáte?
Stejně jako se dřív psalo na nová auta, dal by se můj současný stav označit jako pomocný biskup v záběhu. Zatím hlavně předávám petrovskou farnost novému faráři, což je pro mě momentálně stěžejní záležitost, takže naštěstí neplním na sto procent obě role naráz.

Už víte, jaké budete mít kompetence?
Po prázdninách dostanu na starosti diecézní kurii. Sice to zní zvláštně, ale jde v podstatě o úřad biskupství, kde jsou různé odbory – ekonomický, investiční, katechetický, pastorační či centrum pro rodinu. Pracuje tam spousta zaměstnanců, kteří se věnují administrativním či jiným úkolům. Ty bych měl mít na starosti.

Zní to jako úřední funkce, nepřijdete o kontakt s farníky?
Zčásti to samozřejmě úřední je, ale na druhou stranu nejde o jediné moje poslání. Zastupuji diecézního biskupa právě také v tom kontaktu s lidmi. Mám na mysli různé slavnosti, biřmování a další akce ve farnostech. Kdybych měl být 24 hodin denně jen zavřený v kanceláři mezi papíry, přiznám se, že by mě to velkým nadšením opravdu nenaplňovalo. (úsměv)

Na co kladete důraz při komunikaci s lidmi?
Každý biskup si před jmenováním volí heslo a já jsem si vybral z Janova evangelia Ježíšovu větu: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Ta poslední tři slova jsou mi velmi blízká a podle mě vystihují právě to, na co se ptáte. Myslím, že křesťanství v dnešní době nemůže být jako nějaká rychlokuchařka do vlaku, tedy ve smyslu, že když budeš dělat tohle a tohle, dostaneš se do nebe. O osobních věcech je třeba s lidmi hovořit tak, aby jim byla zachována svoboda. Aby mohli říct, jakou mají s daným tématem zkušenost. Asi jako když se vrátíte z dovolené, tak rád známým popíšete, jaké to bylo, ale není třeba je nutit, aby tam jeli také. Ať si to zváží sami. Proto se mi líbí to slovo cesta ve smyslu být na cestě s těmi druhými a dělit se s nimi o víru, prožitky a názory.

A co pravda a život?
Aby člověk obstál sám před sebou, v případě věřících i před Bohem, musí být pravdivý. Musí si přiznat, čemu věří, v čem selhal, co je pro něj podstatné. Nesmí před ničím zavírat oči. Cestě bez pravdy podle mě chybí jasný cíl. A z toho všeho vychází život. Když jsme lidé na cestě a žijeme v pravdě, naplňujeme svůj život. Těchto tří slov se chci při kontaktu s lidmi držet – nebát se říct pravdu, svoji zkušenost, ale na druhou stranu jít s nimi a nebrat jim jejich svobodu.

Platí to i v kontaktu s mladými? Jako člověk, který externě vyučuje na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a dřív působil na Biskupském gymnáziu, s tím jistě máte zkušenosti. Jaké trendy pozorujete na mladé generaci?
Kdysi jsem slyšel přednášku známého psychologa Vladimíra Smékala o mladých lidech. Začal ji asi dvaceti citáty o tom, jak je současná mladá generace zkažená. Až teprve poté k těm výrokům přidal jména jejich autorů. K překvapení se většinou jednalo o učence z antiky nebo ze středověku. (úsměv) Mladí lidé jsou de facto pořád stejní, akorát se rodí do jiné doby, která je určitým způsobem formuje. Mladý člověk má navíc větší tendenci se radikalizovat. Ale co jsem vypozoroval, často mu jde o dobro, pravdu a spravedlnost. Že se stane obětí manipulace, bohužel často nemusí kvůli absenci zkušeností pochopit. Jsem přesvědčený, že touha po dobru v každém mladém člověku je, tedy alespoň do doby, než ho my dospělí pokazíme.

Žádné rozdíly tedy nevidíte?
Ale to ano. Oproti mojí generaci, která se narodila v totalitě, si mladí lidé velice váží svobody. My jsme ji moc chtěli, ale když přišla, moc jsme nevěděli, jak s ní naložit. Tohle ale na dnešní mladou generaci klade velké nároky v tom smyslu, že jí podle mě nesmí být absolutní svoboda daná od malička, protože si s ní nebude vědět rady. Dalším velkým rozdílem je přemíra informací, což je velká zátěž na mladého člověka, který se v nich pak jen stěží vyzná. A potom je tu změna v komunikaci mezi lidmi.

Co máte přesně na mysli?
Myslím sociální sítě a s nimi spojené virtuální vztahy. Právě tohle je oblast, v níž má církev šanci ukázat, že nabízí společenství lidí, kteří spolu opravdu žijí – chodí do farní kavárny, na výlet, na pouť nebo cokoliv jiného, co si představíte.

Často se mluví o tom, že lidem v dnešní době chybí morální autority. Může církev tuhle roli plnit i ve státě, který je většinově ateistický?
Křesťanství vychází z Desatera, které, věřím, se každému v určité formě vybaví. Jeho část je snad blízká většině lidí. Jistě chápou, že je normální nekrást, nevraždit nebo nepodvádět svoji manželku. Problém je možná v nuancích při složitějších otázkách. Přes tu přemíru svobody si však myslím, že společnost touží po nějakých mantinelech a pravidlech, které odzkoušely předchozí generace a které se ukázaly jako dobré. Církev má šanci v tom, že když bude své názory srozumitelně předkládat ve svobodě jako dobrou nabídku, lidé pochopí, že je to cesta.

Cesta k čemu?
Neznamená to, že když se jí lidé budou držet, uspějí v zaměstnání a budou zdraví, ale nebudou ubližovat mezilidským vztahům, což jim samo o sobě přinese trochu toho štěstí. Jeden z bodů Desatera praví: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi. To vlastně říká, že když budu pečovat o mezilidské vztahy, budu hodný, upřímný a pravdivý, měl bych být šťastný už teď. I když lidé v církvi dělají chyby, ona sama nepřestává být nositelkou morálních a etických hodnot a doporučení. Jinými slovy, máme kvalitní nabídku. A když to řeknu ošklivě, teď jde jen o to, abychom ji dokázali prodat. (úsměv)