Světoznámý horolezec se po zdolání všech čtrnácti himálajských osmitisícovek chystá do Veselí nad Moravou. V Galerii Jiřího Konečného se 25. února zúčastní autogramiády k výstavě Koruna Himálaje.
Podařilo se vám zdolat všechny himálajské osmitisícovky bez použití kyslíkové masky, nešly na vás v těch výškách mdloby z řídkého vzduchu?
Je pravda, že na vrcholech je přibližně třetina kyslíku, než je běžně u nás. Hned několikrát jsem se dostal do krize kvůli vyčerpání. Přicházelo na mne až lehké bezvědomí, ale naštěstí jsem si to pořád uvědomoval a uměl jsem s tím pracovat. To je v horách nesmírně důležité. Jen díky tomu jsem pořád tady.
Na K2 jste se vypravil několikrát, abyste dokázal vystoupit na její vrchol. Zažíval jste pak intenzivnější pocity z jejího zdolání než u jiných osmitisícovek?
K2 byla pro mne dlouho zakletou horou. Byl jsem na ní pětkrát. Až při té poslední expedici se mi podařilo vystoupat na vrchol. Asi sto metrů pod ním se mi draly slzy do očí, že se mi to konečně podaří, ale to rychle pominulo. Těsně pod vrcholem jsem byl už totiž hodně vyčerpaný a na oslavy jsem neměl myšlenky. Jen jsem si trochu zajásal, ale hned jsem se opět soustředil na lezení. Emoce proto nebyly takové, jak by se asi dalo očekávat.
Jak vlastně slavíte, když se vám podaří vystoupat na vytčený vrchol?
Vždy když se dostanu až nahoru, prožívám radost a pocit štěstí. Pro mne ale není nikdy hlavním cílem vrchol, ale návrat. Nemůžu se proto nikdy příliš uvolnit, protože sestup je mnohdy obtížnější a nebezpečnější než samotný výstup. Slavím proto až v klidu dole.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
V srpnu šel do kin filmový dokument Cesta vzhůru. Jak se vám spolupracovalo s režisérem Davidem Čálkem?
Byl to trochu problém. Nedařilo se mi říkat to, co by asi chtěl režisér slyšet. Jsem dost uzavřený člověk a některé věci nechci ventilovat veřejně. Abych se víc otevřel, potřeboval bych na to víc času.
Rozptylovalo vás tedy natáčení od samotného výstupu?
To naštěstí ne, protože jsem režiséra pustil jen do základního tábora. Bylo to přesně z tohoto důvodu, aby mne to nerozptylovalo a taky abychom se nemuseli o filmaře starat. Snažili jsme se tak zabránit nežádoucím situacím.
Při zdolávání Annapurny jste kvůli omrzlinám přišel o většinu prstů na nohách. Není to pro horolezce téměř nepřekonatelný handicap?
Bylo to pro mne hodně těžké období a veselo mi nebylo. Handicap to určitě je. Jak je ale vidět, dá se to překonat. Nevzpomínám si na žádný okamžik, kdy bych, byť jen ve skrytu duše, uvažoval o tom, že bych zrušil další expedici na K2. Jen jsem ji musel o rok odložit.
Váš životní příběh trochu připomíná film Jak dostat tatínka do polepšovny. Měl jste i vy dítě, které chtělo lézt po skalách s vámi?
Děti se mnou lezly po skalách do okamžiku, dokud se nenaučily říkat ne. (směje se) Souviselo to s tím, že jsem se profiloval do vysokých hor, kde již nebylo možné brát s sebou malé děti. Kdybych zůstal na skalkách Vysočiny, je možné, že by se mnou strávili tímto způsobem celé dětství.
Ovlivnil vás nějak tento film?
Jak dostat tatínka do polepšovny je perfektní film a vyrostlo na něm už několik generací. V té době jsem už ale lozil. Ovlivnil mě proto hlavně film Himálajští tygři. Klíčovou se ale pro mne stala jedna vycházka s tátou a starším bratrem do jednoho starého lomu, když mi bylo šest let. Už tehdy jsem totiž řekl, že chci být horolezec.
Nyní máte v plánu zdolat vrcholy všech sedmi světadílů. Už jste začal studovat trasu na váš první cíl, horu Denali na Aljašce? Jak moc to bude podle vás těžké?
Těch vrcholů nakonec nebude sedm, ale osm. Někteří lidé totiž zpochybňují Elbrus jako evropskou horu, vylezu proto i na Mont Blanc. Na Denali chceme jet v půlce května. Nikdy jsem na Aljašce nebyl, nedokážu proto zatím říci, jak moc to bude vzhledem k tamním klimatickým podmínkám náročné.
