Tramvají se s redaktorkou MF DNES Dominikou Hromkovou svezla učitelka Lucie...

Tramvají se s redaktorkou MF DNES Dominikou Hromkovou svezla učitelka Lucie Najbrová (vpravo). | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Prvňáci by měli dostávat jednu velkou jedničku, myslí si učitelka

  • 5
Už tento týden čeká na školáky pololetní vysvědčení. V pravidelném seriálu Čtyřkou na Českou zpovídá tentokrát redaktorka pětadvacetiletou učitelku Lucii Najbrovou. Ta v Brně učí na novolíšeňské základní škole prvňáky a čtvrteční vysvědčení bude premiérou jak pro ně, tak pro ni.

Budete poprvé rozdávat vysvědčení, jste nervózní?
Asi nebudu moci dospat. Stejně jako děti. Ale těším se. Bude to slavnostní den a snad si jej všichni užijeme. Bude to pro mě i pro ně premiéra. Já budu poprvé rozdávat a oni jej budou poprvé dostávat.

Pamatujete si na den, kdy jste si vy poprvé šla ve škole pro vysvědčení?
Určitě si to dovedu vybavit. My jsme dostávali v první třídě v pololetí ještě jednu velkou jedničku. Teď už je z každého předmětu jedna známka.

Čtyřkou na Českou

Pravidelný seriál jihomoravské MF DNES. Rozhovor, který se odehrává v tramvaji cestou z brněnského hlavního nádraží na Českou. Tentokrát se s redaktorkou MF DNES Dominikou Hromkovou svezla učitelka Lucie Najbrová.

Bylo podle vás lepší, že jsme dostávali jen jednu známku?
Já jsem všem svým dětem dala samé jedničky, protože jsou moc šikovné. V tom pololetí se to ještě špatně škatulkuje. Výkony dětí jsou hodně nesrovnatelné. Kdybych si mohla vybrat, dávala bych jednu velkou jedničku za snahu. Později už se to dá lépe rozdělit na jednotlivé předměty.

Jaký byl váš nejoblíbenější předmět ve škole a jaký teď nejraději učíte?
Asi jsem neměla jeden oblíbený. Vždy jsem dělala od každého trošku. I ve volném čase. To platí do teď. První stupeň mi vyhovuje právě proto, že je pestrý a každou chvíli se tam děje něco jiného.

Máte nějaký pedagogický vzor? Třeba někoho, kdo učil vás?
To si nemyslím. Řekla bych, že každý by měl učit, jak nejlépe dovede, a najít si tu cestu, kde on bude nejlepší. Nechci se k nikomu připodobňovat.

Chtěla jste vždy učit, nebo jste měla jiný sen?
Měla jsem v tom jasno celkem brzy. Odjakživa se nějakým způsobem věnuji mládeži. Už od sedmé třídy jsem věděla, že chci jít na střední pedagogickou školu. A naštěstí jsem se na ni dostala. Svůj podíl na tom má také to, že mám dvě mladší sestry. Navíc v rodině máme hodně dětí, o které jsem se ráda starala.

Jste spíš typ učitelky, který se s dětmi kamarádí, nebo typ, který se v nich snaží vyvolávat respekt?
Mám prvňáčky, takže už jen proto jsem spíš ten kamarádský typ.

Oblíbenou frází učitelů je, že děti jsou čím dál nevychovanější a že by si v jejich věku nikdy nedovolili to, co si ony dovolují teď. Vnímáte to také tak?
Bohužel s tím musím souhlasit. My jsme byli jiní. Asi se nedá říct, že jsme byli klidnější. Prostě jsme byli jiní. Takže ano, jsou zlobivější.

Pocházíte z Brna?
Ano. Jsem z Brna, žiju tady celý život a vždy se do něj ráda vracím. Jinde bych asi žít nemohla, protože k městu mám pouto, mám tady rodinu a přátele. Navíc se mi moc líbí. Nejvíc mě baví ten jihomoravský folklor. Dřív jsem jej také dělávala. Tancovala jsem v brněnském souboru Lučina. Teď už na to bohužel nemám čas. Ale pořád si ráda zajedu někam do okolních vesnic na hody.