Každý den se setkává s rodiči, jejichž děti mají rakovinu. Snaží se je přesvědčit, aby se nevzdávali, že tuto situaci lze zvládnout. Úspěšnost léčby se totiž pohybuje kolem osmdesáti procent.
„Rakovina už dnes není katastrofa. Lze na ní najít i něco pozitivního,“ říká Tomáš Kepák, který je vedoucím lékařem Transplantační jednotky Kliniky dětské onkologie FN Brno.
Léčba rakoviny je velmi psychicky náročná. V Brně jste ale našli způsob, jak malým pacientům ještě lépe pomoci. Co pro ně a jejich rodiny děláte?
Inspirovali jsme se v zahraničí, kde funguje takzvaný mentoring program. Na bázi velmi dobře organizovaného dobrovolnictví, projdou lidé, kteří se vyléčili, školením. Pak se vrací na kliniku dětské onkologie a jsou nablízku těm, kteří se aktuálně léčí. Přináší podporu i zkušenosti, což my nemáme. Třeba když se někdo chystá k amputaci nohy, tak je fajn, když se potká s člověkem, který se s tím vyrovnal a dokáže i s tímto handicapem dobře žít. Tato služba skvěle doplňuje naši odbornou pomoc.
Kolik vyléčených pacientů pomáhá?
Máme v databázi naší kliniky téměř dva tisíce pacientů, kteří se vyléčili z nádorů. Z nich více než 800 jsou starší osmnácti let. Chceme je oslovit a rekrutovat do našeho projektu. Zatím jsme na začátku. Chceme získat desítky dalších dobrovolníků. Potřebujeme, aby se do programu zapojilo kolem padesáti lidí.
Co musí splňovat člověk, který se chce stát mentorem a pomáhat malým pacientům?
Musí být schopný komunikovat s lidmi. Také je důležité, aby byl psychicky vyrovnaný a neřešil nějaké své velké problémy. Dále musí projít školením pod vedením našich dvou psychologů.
V zahraničí je pomoc vyléčených pacientů běžná?
V několika evropských zemích mentoring program už roky dobře funguje. Inspirace čerpáme například z Holandska, severských států, ale také z Rakouska a Rumunska.
Proč jste si vybral, že budete pracovat na dětské onkologii?
V tomto oboru se pohybuji už dvacet let a přivedla mě k němu paní profesorka Hana Hrstková, u které jsem začínal na pediatrii na dětské klinice. Tehdy tam přišel pan profesor Jaroslav Štěrba, který začal budovat dětskou onkologii v Brně. Přidal jsem se a začal jsem se věnovat zkoumání následků léčby rakoviny. Mnohdy nemusí být pouze negativní.
I na rakovině lze najít něco pozitivního?
Děti, které si tímto projdou, jsou mnohem vyzrálejší. Dokazují to data, která sdílíme s lékaři ze zahraničí. Váží si víc toho, že můžou chodit do školy, mají velký potenciál být v životě úspěšní. Samozřejmě záleží na tom, jakým typem rakoviny si prošly.
Jaká je pravděpodobnost, že se nemoc vrátí?
Zhruba u patnácti procent pacientů je riziko, že onemocní znovu. Proto jsou důležitá onkologická centra, kde můžeme sledovat jejich zdravotní stav a zachytit nemoc v počátečním stadiu.
Dostal jste se do situace, kdy rodiče odmítli léčbu dítěte?
Stalo se mi, že nesouhlasili s určitými typy léčby. Vždy je to o komunikaci. Vysvětlíme jim, proč a jak jsme zvolili danou léčbu. A chceme slyšet jejich argumenty, proč jsou proti. Většinou si to rozmyslí.
Spousta lidí také žije ve strachu, že pokud sami měli rakovinu, tak je pravděpodobné, že ji dostanou také jejich děti.
I tomu se věnujeme. Oslovili jsme zhruba 650 lidí a zjistili jsme, že zdraví dětí onkologických pacientů je srovnatelné s jejich vrstevníky.
Jak se zahraničními kolegy komunikujete?
Jednou za čas se vidíme osobně. Jinak každý týden máme porady prostřednictvím Skypu.
Pracovat v prostředí, kde jsou děti nemocné rakovinou, musí být hodně psychicky náročné. Jak odpočíváte? A máte taky svého mentora?
Chodím k psychologovi každý den (úsměv). Moje manželka je psycholožka. Mám výbornou rodinu. Jinak rád čtu, hraju šachy a chodím ven s pejskem.
Mluvil jste o tom, co všechno jste už s kolegy ze zahraničí zjistili. Co byste chtěli ještě dokázat?
Být schopni stanovit léčbu takzvaně na míru. Když totiž máme deset pacientů se stejnou diagnózou a nasadíme jim stejnou léčbu, tak třeba u třech se vyskytnou problémy. Zjišťujeme proč, abychom mohli ještě lépe pomáhat.
