Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Otročit poptávce moc nemáme v plánu, oznamuje malující muzikant

  10:00aktualizováno  10:00
Pokud se chystáte na nějaký letošní festival a uvidíte v programu Poletíme?, určitě v době koncertu této brněnské kapely neodcházejte na pivo. Nebo si ho doneste, to bude nejlepší. Partička kolem hudebníka a výtvarníka Rudolfa Brančovského to umí pořádně roztočit a jejich chytlavé vypalovačky si budete zpívat celý další týden.

Fotografování s Rudolfem Brančovským byla velká legrace. „Banjo mám ve zkušebně, tak aspoň ukulele. Mám si vzít cylindr, brýle? A co ta zamazaná mikina?“ ptal se při bleskurychlém přestavování ateliéru. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Skupina brzy oslaví deset let fungování a ve velkém stylu – právě je na turné jako předkapela oblíbeného Divokého Billa. V Brně se zastaví 12. července. K tomu musí zvládnout klasicky nabité festivalové léto.

Pokud Rudolf Brančovský nelítá po pódiu s banjem, je zavřený v ateliéru a maluje. A kdo o to bude stát, může být vyveden třeba... jako pestrobarevný robot.

Jak jste se s Divokým Billem dali dohromady?
Loni jsme jeli festival Hrady CZ a s plno lidmi z kapel jsme se potkali osobně. A pak jsme přemýšleli, co udělat v roce 2017, aby se naše písničky dostaly k dalším lidem, protože v rádiu nás uslyšíte těžko. A Divokej Bill je nám blízký, protože kluci taky z velké části hrají na akustické nástroje, takže jsme s nimi začali komunikovat, jestli by nás nechtěli. A chtěli.

Jaký program jako předkapela Billa zvolíte?
To je jako na festivalu – jsou písničky, který prostě zaznít musí (Chlastáme na festivalu, Má milá), hity, které mají naši posluchači vypálený v hlavě. A do toho propašovat něco třeba z chystané desky, udělat si takovou radost.

Baví vás víc festivaly, nebo kluby, z kterých jste vyšli?
Každé je zajímavé něčím jiným. Na festivalu máte 45 minut, v nichž musíte lidi strhnout, což je úplně jiná disciplína než v klubu, kde na ně máte dvě a půl hodiny a je jedno, kdy to začne a skončí.

Svůj styl nazýváte turbošansonem...
To je samozřejmě taková legrácka. Náš styl je slepenina různých stylů a vlivů. Základem je písnička, která nese nějakou informaci, a potom se hledá, jestli by vyzněla ještě vtipněji, když by byla zahraná jako country nebo punk, jazz nebo swing. Já mám okolo sebe muzikanty, kteří dovedou zahrát vlastně cokoliv. Těžko to představovat, musíte nás vidět a slyšet.

Rudolf Brančovský

  • Sedmatřicetiletý brněnský výtvarník a hudebník.
  • Jeho pestrobarevné malby s typickým rukopisem uvidí zájemci na výstavách (má jich za sebou přes 90), ale také v brněnském zábavním parku Bongo nebo na jeho webu. Do povědomí se dostal i díky svérázné výzdobě brněnské hospody Lokál.
  • Stejně zajímavý a vtipný je jeho web a Facebook.

Kolik vás v kapele je?
Teď je nás na pódiu osm.

Kdo skládá texty a muziku, je to kolektivní práce?
Obojí dělám já. A občas násilím nutím ostatní muzikanty, ať mi to mění.

Vy sám hrajete na banjo, což není úplně běžný nástroj.
Ale neskládám jen pro ně. Někde jsou písničky postavené na klavíru, jinde třeba na zpěvu. To máte jak s kytkou – koupíte si ji a přemýšlíte, do jakého květináče ji dát, aby tam pěkně rostla a byla živá.

Počítám, že vy po muzice a malování žádnou jinou aktivitu nemáte. Parťáci ale chodí do práce? A zvládají to tempo?
Zvládají, jsou šikovní. A do práce chodit musí, protože obrat i takto vytížené kapely člověka neuživí. Ale pomalu a jistě tam míříme. Pak je ale otázka, zda se opravdu stát profesionálním muzikantem, dřív nebo později otročit poptávce, muset se usmívat ve chvíli, kdy se vám nechce. Přizpůsobovat věci, tak aby je zahrálo rádio, to moc nemáme v plánu. Na některých profících vidím, že svoje hraní mají na sobě jako kouli na noze. Takže já chci, aby měli kluci z kapely dost peněz a já mohl dělat věci, co mne naplňují.

Ale teď máte „záhul“ a na lidi se musíte usmívat.
To jo, ale já se rád usmívám. Kdyby mě to nebavilo, tak to nedělám.

Víc je o vás slyšet tak poslední dva roky. Co byl ten zlom?
To nebyl zlom, ale výsledek dlouholeté práce. Chodí na vás přátelé, pak přijdou poprvé neznámí lidé, pak si všimnou pořadatelé, pak jsou ochotní vám zaplatit, začnou vás zvát na větší festivaly a lepší místa... Prostě pokud vás nevystřelí uměle nějaký producent, tak je to dlouhá cesta. Při ní jste na začátku vděčný za 20 lidí v klubu.

Když jsem se na vás poptávala, tak oslovení se smáli, s tím, že Poletíme? je jedna velká legrace.
Na začátku byl plán, že uděláme výbornou taneční kapelu, na které se lidi vyblbnou a vypotí ze sebe svoje emoce. Ale pak jsem zjistil, že bych v nich chtěl nechat trvalejší následky. Takže přišly na řadu i vážnější věci, pořád ale skryté v humoru a nadsázce. Že kromě poblbnutí jim můžu říct i víc. Třeba Běž dál je pro ty, kteří mají pocit, že už se jim nemůže stát v životě nic hezkýho. Napsal jsem ji sám pro sebe, když mi bylo fakt špatně, a myslím, že lidi tu autenticitu oceňují.

K muzice jste došel klasickou cestou přes „lidušku“?
Ne, začínal jsem takovými táborovými popěvky, naučil se sám akordy, noty neumím. Do „zušky“ jsem nechtěl, tam se učíte klasiku, ale já jsem chtěl hned hrát, co se mi líbí.

Výtvarnou školu už ale máte.
Střední průmyslovou školu, umělecký obor. Já jsem si ale v osmnácti řekl, že už dál studovat nechci. Zkoušel jsem nějaké vysoké školy, ale vůbec jsem se na přijímačky nepřipravoval. Tak jsem si řekl, že si to budu dělat po svým. Po letech se mi to začíná velmi vyplácet.

Takže od konce střední jste na volné noze?
No, půl roku po maturitě jsem byl zaměstnaný – skládal jsem hrnky do keramické pece. Já jsem v té době žil velice skromně a vlastně žiju doteď, proto, abych se mohl věnovat věcem, co mám rád.

Jaký podíl tvoří volná tvorba a ta na zakázku?
Teď se se zakázkami roztrhl pytel. Oni lidi vědí, že když mi pošlou fotku psa boxera, já ho namaluju – on teda na tom obrazu nebude moc poznat, oni se u toho zasmějou a budou na něj mít hezkou vzpomínku. A lidi chtějí namalovat spoustu věcí, a protože většinou moji tvorbu znají, tak se těší, co z toho vznikne. Třeba teď si jedna rodina přála rodinný portrét, tak jsem je vymaloval jako roboty...

Na kolik mě to přijde, když si nechám vymalovat děcko na A4?
Akvarel na papíře na tři tisíce. Obrazy na plátně jsou drahý. A budou ještě dražší. Zájemci by se měli ozvat co nejdřív. (směje se) Ne, opravdu, cena se zvedá podle toho, jaký je o autora zájem. A i díky kapele... no, na pořízení díla mé značky je ten nejvyšší čas.

Poletíme?

  • Kapela vznikla před deseti lety, na svém kontě má čtyři desky – Jednoduché písničky o složitém životě, Skupina dobře vypadajících mužů, Kroskántry a Turbošansón.
  • Letos vyjíždí na turné s kapelou Divokej Bill, v Brně se zastaví 12. července.
  • Kromě Brančovského, který hraje na banjo, kytaru a zpívá, je momentálně v kapele dalších sedm muzikantů: Jáchym Hájek (trubka), Pavel Križovenský (saxofon, příčná flétna), Vojta Konečný (housle), Ondřej Hájek (piano), Vít Kraváček (basová kytara), Michal Jež (bicí) a Josef Zámečník (banjo).

Ono není moc zvykem, že autor řekne „přijďte, já vám namaluju, co chcete, dejte mi za to peníze a budeme oba šťastní...“
To je o sebevědomí. A s klientem si musíme vzájemně sedět. Člověku, který by nepochopil, kdo jsem, bych nemohl dělat práci na zakázku. A proto se nestalo, že by byl někdo nespokojený. Teda jedné paní jsem maloval hodiny a ona mi za ně dala hrozně moc peněz. Já jsem jí je udělal hrozně veliké, protože jsem jí byl vděčný. A pak jsem jí musel malovat jiné, protože ony se jí do toho prostoru nevlezly. Tak to byla jediná reklamace.

Nedávno jste vytvářel interiér rodinného domu, malba jde přes dvě patra. Jak v případě takové velké a intimní zakázky komunikace probíhá?
Paní chtěla obrovský obraz, myslím 2x3 metry, a přála si nějakou příjemnou abstrakci. Vykládal jsem si s ní, jak by si to představovala. Má tři děti. A pak jí říkám, že tak obří věc do toho domu ani nedostaneme – nebylo kudy, ani okny, ani dveřmi. Tak jsem udělal triptych a každou tu část jsem věnoval jedné z dcer. Vlastně jsem si s tou paní zahrál takovou hru „Co by to bylo, když by to bylo“. Kladl jsem jí otázky: Co by byla vaše dcera, když by byla jídlo, když by byla hračka... Vytvořil jsem tři obrazy, které jsou vzájemně propojené. A je domluvené, že až ty holky vyrostou a odcházely by z domu, každá si ten svůj díl může odnést. Takže ten obraz funguje jako celek a přitom se dá rozložit. Zpětně to hodnotím jako výborný nápad.

Díky interiérům jste asi vidět nejvíc. Dělal jste třeba Lokál v Kozí ulici, a to už je takový komiks o Brně...
Ano a znovu se potvrdilo, že je důležité pochopit, co od vás člověk chce a co má dílo způsobovat. Je to hospoda, kde je povolená vulgarita, nejsou tam nějaké velké etické zábrany, lidé se baví o všem. Trochu mne mrzí, že v té době ještě nestála socha Jošta, toho bych tam určitě dal. S Jankem Martinkovičem (majitel restaurace Lokál U Caipla patřící do řetězce Ambiente, patří mu i vyhlášená Koishi, pozn. red.) jsme vymýšleli motivy, posílali do Prahy na schválení, oni tomu nerozuměli, ptali se proč jako. Ale ono je to lokální, vtipný v Brně. A funguje to.

Hodně děláte pro děti, třeba zábavní parky.
Jo, to je hodně barevný a bláznivý. Potápěč, co sedí na stromě, a chtějí jej kousnout pitbulové, kolem plavou ryby. Potěšila mě poslední věc v Praze, park Toboga. Má asi 1 000 metrů čtverečních a přáli si co nejvíc fantazie, fantasy. Tak jsem říkal, že fantasy jim neudělám, to je Pán prstenů, Hobit, to má svoji estetiku. A oni, že to chtějí, a majitel mi říkal: Maluj tak, jako by si dítě vzalo LSD. (směje se) Takže tam třeba jsou obři, co opíkaj fotbalové míče.

Máte nějaké tematické celky?
Příroda a lidský vztahy, ty mne baví a inspirují nejvíc. Mám období, kdy se potřebuju vyjadřovat abstraktně. Pojit kolečka a čárky. A pak zase chci malovat panáčky, jak někam jedou, takové minipříběhy. Paní, co sedí na piánu. Nahá, samozřejmě. Pak mám třeba náladu namalovat medvěda, jak pije pivo. A můžu to udělat tak, že to pozná každý malý dítě, že to pozná jen někdo – a taky že to nepozná vůbec nikdo.

Na pár let jste odešel do Prahy a pak se vrátil do Brna. Proč?
Po maturitě jsem bydlel v Tuřanech v domě se spoustou přátel a najednou jsem měl odvahu na nějaký odvážný krok a říkal jsem si, že bez té Prahy to nepůjde. Že tam musím jet a pochopit, jak to tam funguje. A s takovou naivitou jsem si sbalil věci do jednoho osobního auta a odjel jsem na čtyři roky. No a ve chvíli, kdy jsem se seznámil s lidmi, s nimiž jsem chtěl, poznal jsem Prahu a její lidi a kdy jsem v metru začal do ostatních strkat, že mě zdržujou při chůzi, tak jsem si řekl, že je čas jet zpátky.

Nechal jste tam hodně přátel?
To ano, ale já tam jezdím tak často, že spousta klientů si myslí, že jsem Pražák. Často tam hrajeme s kapelou. Já do Prahy vlastně jezdím jako do práce.

Ale potřeboval jste klid Brna?
Člověk si musí ujasnit, že jeho život není jen o práci a kde a s kým chce trávit čas po ní, který vás nabíjí. Mně je navíc dobře s obyčejnými lidmi, kteří nehrotí svoji kariéru, nikam nepospíchají. Brno mi přijde jako ideální místo pro život – je relativně klidný, je takový vesnický a je odsud všude blízko.

Máte v Brně nějaké místo opravdu rád, které vám třeba v Praze chybělo?
Když to zjednoduším, tak ten dům v Tuřanech. Bylo nám dvacet, byli jsme taková komunita. Dlouhé dny a večery jsme trávili tím, že jsme na terase grilovali, poslouchali gramofon, nikdo nikam nechodil, maximálně do hospody pro pivo... Takže mi chyběl svět, ve kterém o nic nejde. Ale Prahu mám rád, stejně jako Brno. V něm žiju a pohybuju se v centru, a když potřebuju odpočinek, vyrazím do Líšně, Kohoutovic, do lesoparků kolem města. A když potřebuju absolutní klid, tak jedu na Vysočinu, ta je taková první pomoc.

Působíte tak jurodivě, na koncertech divoce. Vedete i takový život?
Ne, to už absolutně nemůžu. Každé pivo navíc nebo zdržení se do nočních či ranních hodin, to pro mě už neexistuje. Za prvé bych druhý den nemohl fungovat a těch věcí chci v životě stihnout ještě hodně. Musím být pracovitý a zodpovědný, abych to zvládal dobře. Po koncertě, až se uklidním – což trvá den dva – pak maluju třeba 12 hodin. Já jsem si tu divočinu už odžil. Je mi 37, mám rád klid... Divočina je koncert a na ni musím mít energii.

Všechno začíná maminkou a ta vaše je výtvarnice Vlasta Švejdová. Co říká na vaše malování?
Když se jí něco líbí, pochválí, když se tam vyskytnou nějaké vulgarity, řekne, že to nemám zapotřebí. Takže mám takový milý dohled, ten se zase musí lehce odfiltrovat, protože jde o maminku... Já fandím jí, ona mně. Teď jí rozjíždím sociální sítě, pořád hodně maluje, má velký seznam lidí, kteří chtějí její obraz. A ona se věnuje špatně placeným knížkám pro děti, protože to je její život – děti. Prostě žije pro děti.

Tak jí musíte nějaké vnouče brzo pořídit.
(směje se) Ha, no to teda jo.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

K řízení tramvaje se Brňan Martin Šimek dostal náhodou - potřeboval v létě 2014...
Tramvaják youtuberem. Jeho videa baví fanoušky dopravy i turisty

Práce tramvajáka není jen mačkání čudlíků a tahání páček, ukazuje Martin Šimek. Zajímavosti jednotlivých brněnských tras i každodenního provozu představuje ve...  celý článek

Výbuch v areálu Vojenské akademie ve Vyškově zabil vojáka. Ostatní byli...
Zraněný voják z Vyškova je po operaci. Vyšetřování výbuchu pokračuje

Vojenská akademie ve Vyškově už funguje po úterní explozi a následné evakuaci v normálním režimu. Také zraněném vojákovi se daří dobře. Příčinu výbuchu nadále...  celý článek

Ptáci se vracejí z teplých krajin. Vlha pestrá
Kdo ucpal ptákům hnízda montážní pěnou, policie nezjistila. Případ odkládá

Policii se nepodařilo odhalit, kdo před časem ucpal v Čejkovicích na Hodonínsku hnízda ohroženým vlhám pestrým. Případ proto odložila. Pokud by ptáky tehdy...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.