Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


S válkou holokaust neskončil, říká redaktorka židovského webu

  16:12aktualizováno  16:12
Příběh Eriky Bezdíčkové, která prošla Osvětimí a přišla tam skoro o všechny své blízké, je zvlášť drsný následnými poválečnými osudy osiřelé třináctileté dívenky. O svém životě dnes žena, která bydlí v brněnských Řečkovicích, chodí vyprávět mladým lidem do škol.

Erika Bezdíčková na tiskovém středisku BVV v roce 1967. | foto: Archiv Eriky Bezdíčkové.

Památník brněnským obětem holokaustu, o jehož postavení v Brně se právě rozhodlo, Bezdíčková vítá jako připomínku, že válkou všechny hrůzy neskončily. A je třeba si je stále připomínat.

Svůj příběh právě zpracováváte do podoby knihy Těžký návrat. V krátkosti se děsivé hrůzy, jimiž jste prošla v koncentrácích a při pochodu smrti, beztak vyprávět nedají. Soustřeďme se ale na váš neméně děsivý návrat "z války" do Československa.
Bylo mi třináct, byla jsem úplně sama a všude jsem hledala maminku. Určitým způsobem ji hledám dodnes. Do Prahy jsem přišla v červnu 1945, jela jsem do Žiliny, kde jsem našla jenom pana Scholze, pro kterého maminka už za války pracovala. U něho jsem uviděla na stěně viset dva obrazy, které moje maminka namalovala na hedvábí. Původně visely u nás v pokoji zvaném salon. Poprosila jsem o ně a uslyšela: "Nie, to mi tvoja mamička darovala." V našem bývalém bytě bydlel člen Hlinkovy gardy Pleško, který, jen co mne uviděl, se ptal: "Čo ty tu chceš?" Možná by se k dospělým choval jinak, ovšem já jsem měla 38 kilo živé váhy, ostříhanou hlavu a jednu ruku nalomenou z útěku před Rusem, který mne chtěl po válce znásilnit. Vypadala jsem jako strašidýlko. V Žilině jsem ze svých soukmenovců potkala jen maminku bývalé spolužačky Liany, jenomže tohle setkání pro mne skončilo obrovským šokem.

Co se stalo?
Když mě paní Weinbergerová uviděla na hlavní ulici, dostala strašný hysterický záchvat. Křičela: "Jak to, že ty ses vrátila a Lia nežije? Co tu děláš? Zmizni!" Řekla jsem něco, zač se dodnes svým rodičům omlouvám: "To je hrozné, že Lia nežije, no ale veď ani já nemám mamičku. Ale asi je to jednoduchšie." Strašně se stydím, že jsem to řekla. To byla poslední kapka, kdy jsem pochopila, že v Žilině žít nemůžu. A tak jsem různě, nejčastěji ovšem pěšky, pokračovala do Piešťan, odkud pocházela rodina mé nevlastní sestry. Živila jsem se tak, že jsem většinou zaklepala na nějaký vesnický domek a poprosila o kousek chleba a vodu. Po válce se nikdo nikoho na nic moc neptal. Na nádraží byly vývařovny pro navrátilce a také prostory se slámou, kde se dalo spát.

Erika Bezdíčková se setrou Jolanou, fotografie před Osvětimí.

Jak dlouho jste se takhle toulala?
Dva roky. Došla jsem až do rumunské Kluže, kam kdysi poslali moji maminku, aby ji vyléčili z lásky ke křesťanskému učiteli. Než si vzala mého ovdovělého tatínka, který už měl tehdy mou starší nevlastní sestru. O té mi řekli na bratislavské židovské obci, že mne po válce hledala. Přežila, protože byla jen v Terezíně, kde se i vdala. Dali mi její adresu, dodnes si ji pamatuju: strada Anonymus 47, Kluž.

To jste šla z Bratislavy do Rumunska pěšky?
No ano, neměla jsem žádná zavazadla... Nevím ani, v čem jsem měla svůj jediný majetek, repatriační průkaz, který mi vystavili v Praze. Dva roky jsem nosila stejné boty, co mi jiný, tentokrát slušný Rus Andrej Turinge obstaral hned po válce. Měsíčky jsem neměla, to žádná z nás, co jsme se vrátily z koncentráku. Šla jsem od města k městu a s nikým se moc nebavila. Tak jsem třeba v Budapešti zalehla do jedné noclehárny. V noci mne vzbudila paní, které jsem rozuměla díky tomu, že umím maďarsky. "Co tady děláš, ty jsi kurva?" ptala se mě. "Cože jsem?" ptala jsem se nechápavě. "Ty nevidíš, že jsou tady kolem tebe samí chlapi? To jsi tu schválně?" ona na to. Mně vůbec nedošlo, že bych si měla jít lehnout do jiné části k děvčatům. Vlastně jsem všechno pochopila až po letech.

Erika Bezdíčková

Narodila se v roce 1931 v Žilině jako Kellermannová do středostavovské židovské rodiny. Na udání sousedů byla její rodina zatčena Hlinkovou gardou a předposledním válečným transportem v roce 1944 odjela do Osvětimi, kde skoro všichni zahynuli.

Erika byla přesunuta do Německa na práci v Genshagenu, kde se vyráběly letecké motory, prošla i lágrem Sachsenhausen.

V dubnu 1945 utekla z pochodu smrti a po nejrůznějších peripetiích se v červnu 1945 vrátila zpět domů, kde nenašla nikoho, kdo by se jí ujal. Přes dva roky sama bloudila poválečnou Evropou.

V šestnácti letech se vdala a měla první dítě, pak ještě další dvě. Dnes vypráví své vzpomínky na školách doma i v zahraničí a chystá z nich knihu Těžký návrat. Vede webové stránky brněnské židovské obce.

Jak jste došla k sestře?
Strašlivě zavšivená. A nečekala mě žádná velká radost. Sestra už byla těhotná, nevěděla, co se mnou. Ve sklepě žila Rumunka, vzala mne do prádelny, vydrbala a odvšivila. Sestra si navíc myslela, že i já jsem těhotná. To jsem být rozhodně nemohla, jedině s Duchem svatým, ale asi jsem tak vypadala, nad tenounkýma nohama jsem měla odulé bříško jako hladový černoušek. Navíc sestra ke mně nikdy neměla zvláštní vztah, to už se tak někdy stává. Nějakou chvíli jsem se tam učila rumunsky a na tamní židovskou obec chodila jíst, protože jsem nebyla nijak náročná. Pak jsem potkala na ulici českého vojáka, četaře Arnošta Dymla, který z Konstance vozil vlakem zásilky UNRA (organizace založená při OSN pro poválečnou pomoc - pozn. red.) do Československa. Zeptala jsem se ho, zda by mne nevzal s sebou zpátky. Řekl, že beze všeho.

A vy jste beze všeho šla?
Nevrátila jsem se domů ani pro gaťky. Za dvě hodiny jsem jela. Vypadala jsem určitě strašně, ale on byl slušný chlap, takže se mne ani nedotkl. V Bratislavě mi začala nová anabáze. Zjistila jsem, že se vrátil strýc Marcel a kde v Bratislavě bydlí. Jenže v noci po mně začal velice nepříjemně šmátrat. Co chtěl zjistit, nevím. Druhý den ráno jsem od něho odešla a víc se nevrátila. Mé toulání skončilo na bratislavském nádraží. Seděla jsem a plakala. Přišla za mnou paní, vůbec to nebyla Židovka. A tahle švadlena Marta Rotmayerová se zeptala, proč pláču. Když jsem jí to řekla, vzala mě k sobě do dílny. Byla na mě strašně hodná. Sice chudá, ale - jak se hezky slovensky říká - prichýlila ma. Ze zbytků mi ušila mé první kalhotky a košilku. Neměla jsem žádné peníze, nechodila jsem do školy, tak mne poslala na židovskou obec, kde mi našli poručníka, co mě pak v šestnácti musel zplnoletit, protože jsem se chtěla vdát a mít rodinu.

Vy jste měla v šestnácti dítě?
Ještě předtím mi na židovské obci hledali rodinu, která by mě adoptovala. Když ji konečně v Anglii našli a poslali mě do Prahy, odkud jsem měla pokračovat, byl právě únor 1948, kdy Gottwald udělal ten svůj převrat. Na adrese, kde jsem se měla hlásit, byly zamčené dveře. Zase jsem spala na nádraží, až jsem objevila jeden malý hotel. Potkal mě tam mladík, co po převratu zabíral pochybné hotely pro vysokoškolské koleje. Řekl mi: "Ale děvče, tohle je hodinový hotel." A já na to: "Ale já chci spát celou noc, ne jenom hodinu." Dovedl mě do dívčího sirotčince a začal za mnou chodit. Když se mě ptal, co chci dělat, řekla jsem mu, že už nechci být sama, že bych chtěla mít děti. Nechal mě zplnoletit a já si ho vzala.

Hned jste měla dítě?
Svého nejstaršího syna, dnes je mu jednašedesát. Pak ještě dceru, ale přišel rok 1952 a můj muž pracoval u ministra národní obrany Alexeje Čepičky. Dali mu vybrat: buď ženu Židovku - nebo kariéru. Zvolil si kariéru, zůstala jsem sama. Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Vzal mi totiž syna a řekl, že když se budu bránit, prohlásí o mně, že jsem sionistka, což tehdy znamenalo i léta vězení. To byla největší hrůza mého života.

Syn se k vám pak sám vrátil, že?
Ale trvalo to. Mluvila jsem o tom v dokumentárním filmu Olgy Sommerové Sedm světel, že tehdy přišla ta chvíle, kdy jsem opravdu chtěla umřít.

Chodíte svůj příběh vyprávět do škol, jak reagují mladí lidé na vaše vyprávění?
Mám různé zkušenosti, nejen z českých, ale také z německých škol. Česko-německá nadace Brücke neboli Mosty se sídlem v Drážďanech mne zve často na různá shromáždění. Nejraději chodím mezi vysokoškoláky nebo také středoškoláky. Vyprávět své zážitky z historie Židů ve dvacátém století dětem v základní škole je dost obtížné, protože nelze vykreslit celé dějiny ve třech větách. Aby mé zážitky lidé pochopili, musí mít určité znalosti z patřičného času a prostoru. Říkám jim: Podívejte, já nebudu mluvit o třicetileté válce, to už bych tady nebyla. Ale tím, že žiju, vám vlastně svou pouhou existencí říkám, žemé zážitky nejsou zase až tak dávné. I když jsem tehdy byla třináctiletá dívka, která měla to štěstí v neštěstí, že nějakým způsobem přežila. Přibližuji vám ovšem dobu, kdy byli mladí vaši rodiče nebo vaši prarodiče a o níž s nimi dodnes můžete také hovořit.

Erika Bezdíčková při návštěvě v Lipsku.

Po druhé světové válce se ovšem té části německého národa, která připadla pod západní zónu, dostalo vydatného školení, aby si Němci uvědomili, co jimi rozpoutaná válka způsobila. A že nejvíc ublížila právě evropským Židům.
V bývalých spolkových zemích Německa se mi také dostává báječných reakcí. Od třetí třídy obecné školy je zde učí o válce i holokaustu. Ty děti dobře vědí, o čem s nimi budu mluvit. A čím jsou starší, tím citlivěji reagují, tím více se ptají. Jejich hlavní otázka zní: "Jak nás ještě vůbec můžete brát, když jsme Němci?"

Co jim na to říkáte?
Vysvětluji, že po válce jsem skutečně měla období, kdy jsem nemluvila německy a myslela, že už nikdy nechci žádného Němce potkat. Že jim hrůzu, kterou způsobili, nedokážu odpustit. Trvalo to léta. Jenomže člověk musí pracovat - a mou jedinou devizou do života, v němž jsem od třinácti let zůstala úplně sama, byla znalost jazyků. Takže tady jsem Němce vyloučit nemohla. Ovšem když jsem potkala některého v určitém věku, kdy mohl být esesákem, většinou jsem ztuhla a pak se úplně jasně bez zábran zeptala: "Co jste dělal během války?" Když odpověď zněla "no, to víte, musel jsem...", tím pro mě naše styky skončily. Většina Němců má však dodnes za šoa (židovské označení holokaustu - pozn. red.) obrovský pocit viny, nemine například den, aby na některé německé televizní stanici nehovořil někdo, kdo je přežil. Poslouchám tyto pořady pravidelně a musím říct, že jde o stále nové pohledy. Nedávno mne například zaujal dokument, jak Němci museli utíkat před frontou z Východního Pruska, kdy je Rudá armáda svým pochodem o všechno připravila a oni v zimě bez pomoci prchali s dětmi i ženami... Svět, a já s ním, si samozřejmě říkal, že kdo seje vítr, sklízí bouři. Ovšem dnes, když ty ženy, tehdy malé holčičky, slyším vyprávět jejich zážitky, říkám si: Ano, i pro ně to muselo být hrozné.

S historickým pronásledováním Židů vrcholícím šestimilionovou obětí ve 20. století se to ale srovnat nedá.
Z jejich vlastní země Židy vyháněli Peršané, pak Římané, Řekové, Turci, Angličané... A přebornicí v pronásledování se stala Isabela Kastilská, která chtěla všechny Židy ve Španělsku pokřtít, kdo se nedal, musel uprchnout, nebo byl zabit. Rodina Kellermannů ze strany mého otce přišla na Slovensko pravděpodobně z Toleda. Před několika lety jsem se tam byla podívat a usedalo mi srdce. To město je totiž rozloženo na vršku kopce, který obtéká řeka Tajo, kam Židy, kteří zůstali u své víry, házeli shora do řeky, kde se utopili. Říkala jsem si: To byl středověk. Ale já sama jsem zažila v moderním dvacátém století cosi úplně stejného. Proto asi je náš svátek Purim vůbec nejradostnější. Slaví totiž událost, kdy královna Ester uprosila krále Ahašveroše, aby zachránil Židy před Hamanem. Pronásledování Židů nemá konce.

Erika Bezdíčková s manželem Pavlem v Izraeli.

Jak vnímáte vy sama, že jste Židovka?
První, kdo se mne na to při besedě ptal, byl překladatel Antonín Přidal. Opakuji, že ničím jiným bych být nechtěla, svým předkům jsem vděčná za svou genetickou výbavu a také že si uvědomuji, kam patřím. V tom mi kdysi pomohl kronikář Josephus Flavius, jeden z bojovníků proti Římanům. Když v roce 78 dobýval Říman Vespasian jeruzalémský chrám a Flavius se přitom dostal do jeho zajetí, zachránilo mu život, když ho pozdravil "Ave, Caesar". Když pak Vespasiana skutečně provolali císařem, vzal si Flavia z chudé Judeje s sebou do Říma. Z bohatého antického světa se mu zatočila hlava. Svou židovskou ženu nechal v Judeji, vzal si Římanku, strašně se chtěl přizpůsobit. Ale nikdy se mu to nepovedlo. Vždycky mu dávali najevo, že k nim tak docela nepatří. A když na něho přišlo stáří, najednou si uvědomil, jak se provinil na svém Bohu i národu. Všechno bohatství nechal v Římě a pěšky se vydal do Judeje, kam nedošel. Zemřel na prašné cestě jako tulák. Krásně to zpracoval Lion Feuchtwanger v trilogii Židovská válka, ale četla jsem i knihu Josefa Flavia. Ducha jeho knihy Feuchtwanger věrně zachoval. Při té četbě jsem si upevnila vědomí svého židovství. Mám je ráda a identifikuji se s ním, byť mi to i v některých dalších dobách bylo na škodu.

Brno se od středověku pyšnilo, že je městem tolerantním a vstřícným ke všem svým obyvatelům. Nesetkáváte se tu s projevy antisemitismu?
S přímými útoky se nesetkáváme. Naopak, když máme každoročně v dubnu den, kdy si připomínáme památku šoa a v synagoze je tryzna, přicházejí na ni nejen oficiální představitelé, ale mnoho lidí zvenčí. Nevím o nikom z naší komunity, kdo by měl kvůli svému židovství potíže.

Skončeme aktuálně. Co byste vzkázala členům zatím stále povolené Dělnické strany?
Když se v televizi dívám na malou Natálku popálenou při útoku extremistů ve Vítkově, vyvolává to ve mně neskutečně živé obrazy nelidskosti v nacistických koncentračních táborech. A budí obavy, že lidstvo je nepoučitelné. Hledá-li dnešní mladá generace ve své přejezenosti takové cíle, které nemůže najít v ušlechtilých věcech, takže se uchyluje k rabiátství, chtěla bych vyvolat duše všech, co právě kvůli něčemu takovému nepřežili. Celý holokaust i druhá světová válka byly totiž způsobeny neuspokojenými lidmi, kteří trpěli komplexem méněcennosti. Aby se zviditelnili, byli ochotni páchat to největší zlo.




Nejčtenější

VIDEO: Školák přebíhal silnici před jedoucí tramvají, vůz do něj vrazil

Školák přebíhal silnici před jedoucí tramvají, která ho zachytila

Video z hrůzně vypadající nehody zveřejnili brněnští policisté. Na záběrech je vidět, jak školák na poslední chvíli...

Koupil pozemek k ničemu v žádané lokalitě, radnice mu nabízí korunu

Pozemek v žádané lokalitě Znojma prodával Úřad pro zastupování státu ve věcech...

Firma koupila obrovský pozemek v žádané lokalitě Znojma, ale zarůstá plevelem. Podle regulačního plánu tady totiž...



Kiwi je na prodej. Obchod za miliardy může zarazit „otec zakladatel“

Letenkový vyhledavač Kiwi slaví pět let na trhu. Majitel a ředitel Oliver...

Brněnský vyhledávač letenek Kiwi.com je na prodej. Alespoň podle části akcionářů. Obří transakci by ale mohl stopnout...

Liga mistrů: Třinec a Liberec jsou v semifinále, Brno končí

Brněnský obránce Jakub Krejčík u puku ve čtvrtfinálové odvetě v Lize mistrů...

Do semifinále hokejové Ligy mistrů se probojovaly dva české týmy. Liberec musel v Curychu až do samostatných nájezdů,...

ANKETA: Krajská města zdobí vánoční stromy, vyberte ten nejkrásnější

Vánoční strom

Centra hned dvou krajských měst v ČR letos zdobí jehličnany, které rodiče zasadili na počest narození svých synů....



Další z rubriky

Ponaučil jsem se, říká školák, do kterého v Brně narazila tramvaj

Je to ponaučení, říká mladík, kterého srazila tramvaj

Jezdí závodně na motorkách, popularitu ale třináctiletý student brněnského gymnázia Vídeňská získal úplně jinak. Před...

VIDEO: Školák přebíhal silnici před jedoucí tramvají, vůz do něj vrazil

Školák přebíhal silnici před jedoucí tramvají, která ho zachytila

Video z hrůzně vypadající nehody zveřejnili brněnští policisté. Na záběrech je vidět, jak školák na poslední chvíli...

Z kluziště u Jošta musel zmizet reklamní vůz, vadil brněnským památkářům

Bruslaře při slavnostním zahájení ve středu 6. prosince překvapilo, že kromě...

Z kluziště na Moravském náměstí v Brně v noci zmizel vystavený mercedes a spolu s ním i reklamní nápisy. Radnici...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!



Najdete na iDNES.cz