A kromě toho – Šabatův příběh je skutečně "na román", který by zvlášť o druhé půlce 20. století mohl vypovědět skoro všechno podstatné.
Narodil se roku 1927 českému otci a německé, leč velmi pročesky smýšlející (a česky dokonale hovořící) mamince v Dolenicích u Znoj- ma, tedy na území zabrané Hitlerem už v říjnu 1938. Navíc, jak píše ve své diplomové práci Brněnská cesta k listopadu 1989 student politologie Lukáš Jelínek, "zatímco v některých rodinách se muzicíruje, rodinnou atmosféru u Šabatů odjakživa utvářelo politizování".
Pytlácká vášeň
Z Jaroslava Šabaty v ovzduší vášně pro politiku spojené s nezvyklou tolerancí napříč národnostmi vyrostl člověk, který "se vždy nechal politikou pohltit úplně celý" (Milan Uhde), zároveň však do roztrhání těla dokázal i v těžkých 50. letech hájit svobodu akademických diskusí bez směřování k partajním výhodám, neboť pro jeho rodinu byla "politika něco jako pytlácká vášeň a pravý pytlák nikdy nestřílí pro obživu".
Tak to ostatně tvrdil Šabatův tatínek, sám přesvědčením skalní lidovec, který se jen těžce vypořádával s faktem, že se jeho syn, v té době student gymnázia, za války zapletl s komunistickými idejemi.
Těm mladý absolvent univerzity zůstal věrný i po válce, když se roku 1951 stal asistentem marxismu-leninismu a později vedoucím katedry psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (UJEP).
V 60. letech se Šabata projevil jako jeden z nejvýraznějších údů reformního proudu KSČ, jehož činnost vedla i k zázraku opěvovanému prezidentem Barackem Obamou na Hradčanském náměstí – k pražskému jaru v 60. letech.
disidenti jižní moravy
DNES: Jaroslav Šabata PŘÍŠTĚ: Jan Šimsa |
K dvacátému výročí listopadu 1989 připravila brněnská redakce MF DNES unikátní seriál o disidentech jižní Moravy. Jaké byly hlavní události protikomunistického odboje v 70. a 80. letech minulého století v kraji? Kdo byli hlavní představitelé disentu, jaké jsou jejich příběhy i názory na minulost i současnost? Čtěte každé úterý v regionálních přílohách Jižní Morava a Brno seriál od bývalé brněnské disidentky a nyní redaktorky MF DNES Jany Soukupové.
"Namáhal se, probojovával progresivní stanoviska v zápasech o banality – a ve stranických uskupeních psaných potvorným partajním ptydepe (zpotvořeným politickým jazykem – pozn. red.) se to odráželo v nejlepších případech jako ubohý kompromis: jedna a jedna už nebylo 87, nýbrž 63," tvrdí o donkichotském boji svého disidentského kolegy s nadsázkou spisovatel Milan Uhde.
Jenomže události roku 1968 dokázaly, že i takové maličkosti měly smysl a vedly k čemusi nevídanému: sama totalitní partaj našla ve svém středu dost síly k demokratizačnímu obratu, který se zdál sovětskému bloku natolik nebezpečný, až kvůli němu poslal v srpnu do Československa tanky Varšavské smlouvy.
A Jaroslav Šabata byl první, kdo se už 31. srpna 1968 ve Španělském sále Pražského hradu postavil proti vedení strany, které se krátce předtím vrátilo z Moskvy s kapitulačním Moskevským protokolem. Čímž se stal do budoucna velkým a vítaným terčem pro normalizační gardu v čele s Gustávem Husákem, který už pomalu přebíral taktovku.
Dostal své děti do kriminálu
Jaroslava Šabatu vyloučili z KSČ při masové čistce roku 1970. Když se ho ještě před příchodem Gustáva Husáka k moci ptal jistý pravověrný soudruh, co hodlá Šabata podniknout, až KSČ označí vojenské přepadení republiky za "internacionální pomoc", Šabata bez zaváhání opáčil, že v tom případě se postaví do opozice vůči Ústřednímu výboru KSČ. A k tomu také došlo.
"Když jsme v roce 1971 zahučeli díky předvolební letákové akci(která vybízela občany, že mají právo neúčastnit se trapné šaškárny normalizačních voleb – pozn. red.)do lochu, 9. listopadu já, brácha Václav se svou ženou Ivankou hned další ráno, za pár dní sestra Hanička (Anna Šabatová) a náš tata jako poslední, uviděl jsem otce novýma očima," vzpomíná nejmladší Jaroslavův syn Jan na své uvěznění, kdy jemu samému bylo devatenáct let.
"Najednou už nemohl dětem pomoci, jeho rodičovská všemohoucnost byla ta tam. Seděl o pár cel dál a určitě se moc trápil," pokračuje v textu ze vzpomínkového sborníku k otcovým sedmdesátinám Když se řekne Šabata.
"Dlužím tátovi veřejné poděkování, že se nenechal zastrašit a nesnažil se nás za každou cenu před vězením uchránit. Jeho důvěra, že si s basou, třeba s odřenýma ušima, poradíme, že nás nezlomí a že budeme lépe vybaveni k životu s rovnou páteří, se myslím vyplatila," vyvrací tehdejší výtky lidí, kteří si svými ohledy na rodinu zdůvodňovali nutnost ponižujících ústupků režimu a "nezodpovědnému Šabatovi" vyčítali, že dostal všechny své děti včetně snachy do kriminálu.
"Mým impulsem k přechodu do disentu bylo intenzivní vědomí selhání reformních komunistů plus neméně intenzivní poznání, že normalizačnímu komunistickému režimu se musí čelit zcela jinak, než jak se o to pokoušel antikomunistický odboj po roce 1948, plus silné pouto-srozumění, jímž se prohloubil vztah mezi mnou a dětmi na dramatickém konci 60. let," vzpomíná Jaroslav Šabata.
"To všechno bylo velice přirozené a samozřejmé, tedy vůbec ne těžké. Nešlo to jinak. Jiná věc je, jak jsem prožíval fakt, že děti zahučely do vězení se mnou, ba ještě přede mnou. Těžko popsatelný horor. Ale: i když to – zvlášť Jenda jako nejmladší – vůbec neměly lehké, nikdy mně nic ani slůvkem nevyčetly."
Za oblíbený normalizační paragraf "podvracení republiky" dostal Jaroslav Šabata šest a půl let natvrdo. I z tohoto vězení propašoval na motácích dopis britskému tajemníku komunistické strany Gollanovi a prezidentu Gustávu Husákovi, že v Československu jsou vězněni lidé i ze zcela legitimní "levé" opozice. Vysloužil si za to nové obvinění.
Z vězení se dostal krátce po Vánocích 1976 a vyšel tedy právě ve správné chvíli, aby s Jiřím Müllerem mohli v Brně zorganizovat podepisování Charty 77. U Šabatů ji podepsal otec i všechny tři děti, z nichž dvě mladší byly v disentu po celou dobu mimořádně aktivní. Pouze nejstarší syn Václav odešel po čase do Ameriky, kde se uchytil jako výtvarník.
Další uvěznění otce Šabaty v roce 1978 trvalo devět měsíců. Režimu vadilo, že se český disent sešel na Sněžce s polským a že Šabata uveřejnil zásadní rozhovor v rakouském Expressu.
Vizionář
Už v té době vizionář Šabata hlásal jak budoucí sjednocení Německa, tak "novodemokratickou" nutnost spolupráce napříč demokratickými uskupeními a předpověděl též, že hybatelem změn se stanou studenti.
Na což mu tehdy Petr Cibulka, dnešní hlasatel "přímé demokracie pro všechny", odpověděl, jak může něco podobného očekávat od tak nechutně konformních tvorů.
Počátkem 80. let Šabata jako první upozornil na text, v němž se jistý M. S. Gorbačov odvolával na Leninovy dopisy, v nichž kritizoval Stalinovo neloajální chování k soudruhům. Šabata už tenkrát tvrdil, že toto je muž, na kterého lze sázet při nové stavbě "evropského domu". Nemýlil se.
Sama Státní bezpečnost zvolila pro svazek, který proti Jaroslavu Šabatovi vedla, kryptonym Vůdce. Jeho vůdčí role se však projevovala hlavně tím, že propojoval nejrůznější vrstvy a naturely moravského disentu, který se v Brně vyznačoval neuvěřitelnou otevřeností vůči "šedé zóně" (politicky pasivním lidem). To v Praze nebylo myslitelné.
Jaroslava Šabatu také estébáci i v prvních dnech listopadového převratu roku 1989 drželi v takzvané "cele předběžného zadržení". Když se ale ocitl na shromážděních na náměstí Svobody, stal se okamžitě přirozeným vůdcem demokratizačního přerodu v Brně.
Šabata – Cibulka
Šabatovu roli v prvních týdnech a měsících brněnské "sametové" dodnes v Brně překrývá nános dezinterpretací pramenících z polistopadových výpadů Petra Cibulky, který se stal mluvčím části brněnských revolučních radikálů. Celý spor v prvé řadě vůbec nezavinil Šabata, v té době už zapojený do vrcholné politiky v Praze.
S rozhodnutím brněnského OF ponechat ve funkci komunistického primátora Pernicu nesouhlasil, nicméně se podřídil demokratickému rozhodnutí většiny. Ale takové nuance jsou mimo rozlišovací schopnosti Petra Cibulky.
"Jest domluveno, že za ranního šera sokové zkříží kordy na kraji Bouloňského lesíka. V udaný čas stojí Jaroslav na místě s kordíkem a¬sekundantem: očekává v ranní mlze svého soka," popisovala jsem způsob jejich pře v polistopadových Moravských novinách, které jsme založili s Jiřím Voráčem.
"Petr, absolutně si nevědomý jakékoliv chyby, se mezitím připravil po svém. Z mlžného oparu se noří proti štíhlému rytířskému doktorovi obrněný transportér s několika hlavněmi."
A tak na náměstí Svobody chodí pod balkon s radikálním Cibulkou pokřikovat kdejaký poslední spravedlivý, jací se při každém převratu vynoří právě ve chvíli, kdy vytuší, že jejich angažmá už bude beztrestné. Drtivá většina brněnských disidentů zůstala ale na straně Jaroslava Šabaty.
