Jedna ze spoluorganizátorek Dina Chaloupková, která na semináři Kuchyně jiných zemí pomáhala.

Jedna ze spoluorganizátorek Dina Chaloupková, která na semináři Kuchyně jiných zemí pomáhala. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

V Brně jako doma. Ukrajinky předvedly, jak vyrobit pravé varenyky

  • 5
Vzít do hrsti mouku, nasypat do mísy a zalít vodou. A hníst. Právě tak jednoduše vzniká ukrajinské národní jídlo varenyky - pokrm, u kterého se potkají u stolu rodiny, přátelé i kamarádi. A podobně se scházejí Ukrajinky i v Brně, byť jsou od domova vzdálené stovky kilometrů.

Pohostinnou a sdílnou pohodu ukrajinské domácnosti navodily Žeňa Kozlenková s Ljudou Škilovou a Kazaška Dina Chaloupková v Tvůrčím centru Moje příležitost, které v Brně pro radost provozují a kde pořádaly seminář na téma Kuchyně jiných zemí.

V Brně žijí se svými rodinami a společné kořeny je často svedou dohromady. Scházejí se a mluví o životě v Brně, o politice, práci, dětech, ženských tématech, výchově i tradičních zvycích, které se snaží dodržovat i v Česku a s českými partnery.

Pracují v kancelářích, ale díky tvůrčímu přetlaku si Žeňa s Dinou a dalšími dvěma kamarádkami založily centrum. Pořádají semináře, jarmarky, výstavy nebo setkání při čaji. Při víkendovém semináři se rozhodly představit jídla, která mají rády.

Od ruských pelmení se varenyky liší tvarem a náplní

„Můj manžel tvrdí, že mě miluje, ale kdybych prý dělala varenyky častěji, už by ten cit nedokázal ani popsat,“ směje se Ljuda a rukou hněte nádhernou kouli těsta, ze kterého za chvíli vytvaruje buclaté taštičky.

Do každého kousku těsta pečlivě zabalí jednu z náplní - sladký nebo slaný tvaroh, brambory či sladkokyselé zelí s mrkví a cibulkou. Od ruských pelmení se liší tvarem a náplní. Pelmeně jsou menší, okraje taštičky ve tvaru půlměsíce se spojí do kruhu a uvnitř je směs mletého vepřového a hovězího masa.

Smísení mouky s vodou je umění, které se dědí z matky na dceru. „Těsto musí správně lepit,“ vysvětluje Žeňa a bříšky prstů kontroluje, zda je těsto pružné tak akorát, aby se varenyky ve vodě nerozlepily.

I receptury se drobně liší. Ljuda přidává do těsta z hladké mouky horkou vodu, Žeňa používá polohrubou a zalévá studenou se solí. Tak je to naučily maminky. „Žádné přesné poměry neznáme. Musí se to dělat na oko,“ vysvětluje Ljuda s roztomilým ukrajinským přízvukem. Pochopitelně myslela „od oka“.

Slovo „varenyky“ všechny vyslovují krásně měkce a mazlivě, jako by říkaly „varjenjiky“. Z pečlivě vypracovaného těsta je třeba vytvarovat váleček, ten rozkrájet na stejně velké kousky a během vteřiny sebejistým pohybem dlaní změnit v úhledný polotovar.

Lehce poplácat, válečkem poválet. A ejhle, na světě je pravidelné kolečko jako vykrojené sklenicí. Při dotazu na formičku se všechny zasmějí. Tohle jídlo si do Brna přivezly, podobně jako zvyky, které se na Ukrajině v rodinách dodržují. „No vidíš, jak máš krásný copánek,“ chválí můj první pokus o ozdobení okraje černovláska Dina. Vždy jsem si myslela, že krajkový okraj umí právě jen ten plastový výlisek. Omyl.

Horké varenyky

Mezitím už klokotá pod pokličkou a místností se rozvoní smažená cibulka, která se praží na pánvi. Taštičky poskakují ve vařící vodě jen dvě tři minuty. Žeňa fortelně prohazuje v míse.

Na měkký a trochu mazlavý povrch každého půlměsíce se přichytne smažená cibule a spolu s tukem vytvoří famózní chuťovou kombinaci. „Přidejte si víc kysané smetany,“ vybízejí hostitelky, když jsme usedli ke stolu.

Všichni mlčí a krájí vidličkou kouřící kousky na talíři. V puse je mazlavé blaho s tvarohem nebo bramborami či zelím. Recept se dá najít na internetu, ale atmosféru společného zážitku, sounáležitost a blízkost umí jen živí lidé.