"Bála jsem se. Nebylo to nic příjemného při vědomí, že v té řece mám strávit několik hodin," říká Rybářová, která má za sebou dva slavné argentinské maratony, na nichž zazářila. První vyhrála, v dalším skončila druhá.
I přes děsivé zprávy z Jižní Ameriky sebrala odvahu a vypravila se do Argentiny. A na místě ji známí uklidnili.
"Říkali, že by se nemělo nic stát. Podobný útok se tam neodehrál x let a byl způsobený extrémními horky, při nichž byla celá příroda vzhůru nohama a ryby tak byly nezvykle agresivní," líčí rodačka z Blanska.
I tak mohla být ráda, že v kalné vodě příliš daleko nedohlédla. "Byla tak špinavá, že jsem neviděla ani vlastní ruku. Ale možná to tak bylo lepší. Říkala jsem si, že naštěstí nevím, co všechno tam pode mnou žije," usmívá se Rybářová. "Navíc tam bylo velké množství lodí a lidí, takže se zvířata musela bát."
Ano, právě davy kolem řeky a na ní dělají z argentinských maratonů plavecký unikát. Hlavně první závod na 57 kilometrů do Santa Fé je svou atmosférou jedinečný.
"Všude jsou spousty lidí, nejen na břehu, ale také na lodičkách. Je tam ohromný rachot, takový karneval na vodě. Sama nechápu, proč to tam tak žije, ale je to nádherné," poznamenává Rybářová.
Dálkoví plavci se tak jednou do roka mění v obdivované celebrity, pro které se pořádají představovací akce. "Když závodíme v Česku, stojí na břehu deset trenérů, jinak nikde nikdo. Tady jsme přišli do obchodu a v něm věděli, že jsme plavci," popisuje Rybářová. "A když po závodě vylezete na břeh a tam vám aplaudují, je to moc pěkné."
Pro ten adrenalin se vyplatí přes osm hodin trápit ve vodě, která kvůli kanalizaci z měst často připomíná splašky. Řada závodníků na to doplatila přímo v řece, další den nebo dva po akci. "Ale přestože člověk stráví den u záchodové mísy, tak to stojí za to."
V divokých vlnách musela uhýbat člunům
Zvlášť, když se povede vyhrát. Rybářová to dokázala o necelé čtyři vteřiny před soupeřkou z Itálie. "Dostala jsem se do vedení a chytla jsem se chlapů, kteří mě dotáhli dál. Ale bohužel jsem pak byla sama, zatímco dvě soupeřky za mnou si pomáhaly a navíc viděly mou lodičku jako cíl. Ke konci už mi docházely síly, ale říkala jsem si, že to nemůžu pustit, když jde o první místo. Tělo na to mělo a hlava to nepustila," libuje si žena reprezentující brněnskou Kometu.
Hned o týden později ji však čekala ještě větší výzva v podobě nejdelší závodní štreky na světě. Na trasu dlouhou 88 kilometrů se vydala poprvé v životě. "Bála jsem se, jak se s tím hlava a tělo vypořádají. Natrénováno mám, ale člověk musí mít chuť do té vody jít, protože strávit v ní deset hodin je strašně náročné. Naštěstí jsem si nepřipouštěla, že bych tam nechtěla. Týden jsem relaxovala a šetřila energii. A tím, že jsem první závod vyhrála, tak jsem měla splněno a šla jsem si jenom zaplavat," poznamenává.
A zaplavala si náramně, protože na břeh vylezla jako druhá za domácí plavkyní. "Přece jenom jsem soutěživý typ, takže jsem se namotivovala," podotýká osmadvacetiletá závodnice.
Ze začátku se přitom zdálo, že soutěž bude zrušena. Řeku bičovaly proudy vody, vítr "vyrobily" velké vlny. Kvůli nim hrozila srážka s doprovodnými čluny. "V tomto závodě je navíc tradice, že nemají motor a musí se veslovat. Takže si člověk musel dávat bacha, aby mu nějaká loď neublížila," vysvětluje Rybářová.
La Manche zatím Rybářovou nechytil, víc ji láká závodění
Při tak dlouhé dřině přemýšlí o všem možném, zhruba každých 15 minut se občerstvovala. To byly také jediné krátké chvíle, kdy vysadila z kraulového tempa. A raději nezjišťovala, kolik jí zbývá do cíle.
"Čím déle člověk vydrží bez informací, tím lépe. Když se dozví, že už mu tolik neschází, tak se plave příjemněji," říká sympatická závodnice. Za své úspěchy obdržela prize money, ale sama upozorňuje: "Kvůli penězům jsem tam nejela."
Právě finance ji také odrazují od snu většiny dálkových plavců, tedy překonání kanálu La Manche.
"Zatím mě to nechytlo, baví mě spíš s někým soutěžit. Na kanálu plave člověk sám ve studené vodě a ještě za to platí velké peníze," sděluje Rybářová, která si tak vyhlédla další podniky dálkové Grand Prix v Mexiku, Kanadě, Makedonii a Nepoli. "Jak se mi teď dařilo, mám do toho chuť."
A jak se vůbec cítí po argentinském zápřahu? "Trošku unavená," odvětí s úsměvem.
