Michaela Janková má se svým synem zase kde bydlet. Získala do pronájmu byt v...

Michaela Janková má se svým synem zase kde bydlet. Získala do pronájmu byt v centru Brna. | foto: Marie Stránská, MAFRA

Ze dna zpět do života. Nový projekt má ukázat, jak vymýtit bezdomovectví

  • 59
Rodiny s dětmi z ubytoven i azylových domů se zabydlují v městských bytech. Brněnský sociální projekt Rapid Re-Housing má ukázat, jak lze vymýtit bezdomovectví rodin. Pomohl už třeba jednatřicetileté samoživitelce Michaele Jankové.

Janková se rozhlíží po svém novém dvoupokojovém bytě v Jánské ulici v centru Brna, vybaveném nábytkem z druhé ruky. „Ještě mi chybí pračka, ale snad ji budu brzy mít,“ říká sympatická žena a trochu tlumí hlas, protože ve vedlejší místnosti spí její sedmiměsíční syn. Samoživitelka, která ještě před pár týdny bydlela v azylovém domě, dostala od města do pronájmu byt v centru díky programu Rapid Re-Housing.

Zastupitelé projekt schválili před rokem. Má padesáti rodinám s dětmi pomoci z ubytoven, azylových domů i přelidněných bytů.

„Máme za to, že bydlení je základní životní potřeba, jež má být nároková a bezpodmínečná. Vzorem nám byly podobné zavedené zahraniční programy. Ty prokázaly, že pokud dáme lidem byt bez dalších podmínek a budeme s nimi pracovat na tom, aby si bydlení udrželi, včas platili nájem a vycházeli se sousedy, tak už se nikdy nevrátí zpátky na ulici nebo do předražené ubytovny,“ popisuje Martin Freund (Žít Brno), zastupitel pro sociální začleňování, který má projekt na starosti.

Dostala se ze dna

Se zapojením do normálního života a udržením bydlení mají rodinám pomoci sociální pracovníci, kteří je navštěvují nejméně jednou týdně. Jedna z nich, Marika Ferencová, přináší paní Jankové fotografie synka a kalendář.

„Z původního počtu padesáti vylosovaných rodin čeká na byt ještě deset. Některým musíme pomáhat víc, jiným míň. Paní Janková to ale moc nepotřebuje, je šikovná. Pomohli jsme jí třeba vyřídit na úřadě dávky, aby měla z čeho platit byt,“ vysvětluje Ferencová.

Na Západě projekt slouží především těžkým sociálním případům, jako jsou letití bezdomovci nebo duševně nemocní lidé, které pomáhá vrátit do společnosti. Janková je však typickým příkladem toho, jak se na dno může v Česku dostat i dosud bezproblémová žena, která by pomoc nepotřebovala. „Pokud by aspoň trochu fungovalo státní sociální bydlení,“ říká Freund.

Proto také Brno pozorně sledují ostatní města a vláda. Čekají, jak na české poměry netradiční experiment dopadne. Deset milionů korun, na něž dvouletý program přijde, zaplatí z 95 procent Unie.

I když sociální pracovníci předpokládali, že pomoc budou potřebovat především romské rodiny, čtyřicet procent zapojených mezi ně nepatří. Většinou jde o matky samoživitelky s jedním nebo dvěma dětmi, kterým otcové dětí neplatí výživné. Tak jako Jankové.

Smlouva zatím na rok

„Jsem z Brna, měla jsem dobře placenou práci, pronajatý byt, ale špatně jsem si vybrala partnera. Seznámili jsme se přes internet. Platila jsem za něj, kupovala všechny věci a pak mě přesvědčil, že spolu pojedeme pracovat do Německa. Nakonec jsme ale zůstali v Plzni, já bez zaměstnání, peněz, bydlení a těhotná,“ vypráví.

Vztah se rozpadl a ona se rozhodla vrátit k rodině do Brna. Ačkoliv má s rodiči dobré vztahy, do bytu by se všichni nevešli. Skončila tedy nejdřív v jednom azylovém domě, pak ve druhém.

„Nebylo to nic příjemného. Neustále nás kontrolovali – co je v ledničce, co vaříme, jestli máme uklizeno. Návštěvy mohly jen ve vyhrazený čas, a to do místnosti, kde byly holé stěny, stůl, židle a kolem chodili další lidé. Takže ani třeba s maminkou jsme neměly žádné soukromí,“ povídá.

Pak se přihlásila do projektu Rapid Re-Housing a ocitla se mezi vylosovanými, kterým město přidělilo opravený byt. Smlouvu má zatím na jeden rok. Pokud bude včas platit nájem a neobjeví se jiné problémy, získá bydlení na dobu neurčitou. „Už teď se dá říct, že paní Janková se nemusí bát, že by ji nedostala,“ podotýká Ferencová.

„Jsem strašně šťastná, že máme byt. Hrozně mi to pomohlo, nemusím se bát, že se synem budeme bez střechy nad hlavou. Jeho otec alimenty moc neplatí, takže každý měsíc bojujeme s penězi. Jsem proto ráda, že je tu snížený sociální nájem,“ připomíná Janková.

„Nevíte, kde je tu nejbližší školka?“ ptá se ještě s tím, že se pomalu začne ohlížet po práci. „Jakmile syn trochu odroste, chtěla bych začít pracovat aspoň na pár hodin.“