Když se světová mezzosopranistka Soňa Červená po listopadu 1989 poprvé po 40 letech emigrace vrátila do tehdejšího Československa, měla za sebou účinkování na nejprestižnějších scénách po celém světě, nespočet nahrávek a pochvalných kritik. Zasloužila se o to, že Janáček zazněl česky v Americe i v Evropě. Už méně se ale ví, že svoji hvězdnou kariéru odstartovala právě v Brně. Teď se po 65 letech vrací do inscenace Petra Iljiče Čajkovského Piková dáma na prkna brněnského Národního divadla.
Zakázala jste mi přinést kytku. Proč?
Jsem odjakživa vegetariánka a připadá mi, že řezané květiny jsou něco jako mrtvolky. Mí přátelé mi vždycky dávají kytky, které žijí, to jest v květináči. Není to můj vrtoch, nýbrž moje filozofie: nic nesmí zemřít, ani zvíře, ani rostlina, abych já žila.
Soňa Červená
|
Na sekretáři vidím bustu mladé Soni, která si zahrála i v celovečerním dokumentu Olgy Sommerové Červená. Napadá mě: Provázela vás po světě?
Ne, v době, kdy jsem se rozhodla utéci z Československa, jsem ji musela nechat tady. Přežila u příbuzných a vrátila se ke mně po 40 letech.
Ponořme se do doby ještě dřívější. Do roku 1949 a do Brna. Tam jste u opery začínala. V té době jste už ale byla hvězda, slavná Káča z Divotvorného hrnce Voskovce a Wericha, měla jste za sebou roli ve filmu Poslední mohykán s panem Marvanem a najednou jste byla třetí žínka v Rusalce. Co že jste opustila tu slávu?
I když jsem se dostala k V+W a stala se hvězdou, pořád jsem toužila po opeře, učila se opernímu zpěvu, učila se operní role. A po třech letech té hvězdné slávy jsem si řekla: A dost, musím k opeře, nebo tady uvíznu v muzikálech. Navíc se o mě začala hodně zajímat StB, nutili mě ke „spolupráci“, chtěli, abych jim donášela, a to já jsem odmítala. Vyhrožovali mi, vyslýchali mě. Byla jsem hvězda a oni chtěli využít mé jméno, to jsem nemohla připustit. Dirigent Zdeněk Chalabala, který působil v Brně, hledal v té době třetí altistku, takže jsem se přihlásila. A po mém předzpívání mě angažoval. Nastoupila jsem v Mahenově divadle, kde tehdy byla opera, a byla jsem šťastná, i když jsem věděla, že budu dlouho jen ta třetí.
A byla jste dlouho třetí?
Chvíli jsem si musela počkat. Úplně první role byla ta třetí žínka: Mám krásné tílko, mám (nebo to byly krásné nožky? Už ani nevím). Pak Kate Pinkertonová v Madam Butterfly, která řekne: Dejte mi to dítě… a zas jde. Co jsem se naplakala a namodlila, abych se dostala k nějaké lepší roli. Až konečně pochopili, že je na mě spoleh, že mám hlas a obrovskou píli a lásku k opeře. Kdo mi ale nejvíc pomohl, byl Břetislav Bakala.
Velký dirigent a zakladatel brněnského symfonického orchestru?
Oblíbil si mě. Tehdy byl šéfem rozhlasu a obsazoval mě do všech pořadů, koncertů a kantát.
Vzpomínáte na své velké brněnské role?
Poslední velká role byla v Růžovém kavalírovi, ale před tím jich byla celá řada. Zpívala jsem Varvaru v Kátě Kabanové, Olgu v Oněginovi, Dorabellu v Cosi fan tutte, ale hlavně Carmen a tu jsem si nastudovala do posledního malíčku i s kastanětami. Byla to krásná, vývojová, pilná doba.
Kde jste v Brně bydlela?
Nejdřív to bylo na podnájmu v Žabovřeskách. Ale bylo to trochu z ruky a tramvaje nejezdily tak dobře jako dnes. Pak jsem se přestěhovala na Veveří číslo 3. Byla to vybombardovaná činohra – Prozatímní divadlo, kde zbylo něco ze zadního traktu a v tom bylo pár pokojů. A divadlo mi jeden přidělilo. Prý provizorně, a nakonec jsem tam zůstala šest let. Ale byla jsem tam spokojená, protože to bylo v centru.
A kam jste ráda chodila?
Do Zemanky (Zemanova kavárna na Kolišti – pozn. red.) a na procházky se psem. Měla jsem auto, takže jsme vyjížděli za město. Brno má nádherné okolí.
Zmínila jste Růžového kavalíra jako posledního. Proč byl poslední?
V Brně tehdy Růžového kavalíra pohostinsky režíroval německý režisér Carl Riha. Já byla druhé obsazení na Oktaviána. Všichni říkali, že Strauss je těžký, ale já jsem se do té role zamilovala, a nakonec jsem zpívala dokonce premiéru, na kterou přijeli i dva kritici z východního Berlína. Doporučili mě berlínské Státní opeře a ta mi nabídla hostování. Hned jsem souhlasila, ale pak jsem měsíce čekala na pas.
Jak to? Vždyť opera ležela ve východní zóně.
Ale z Československa se prakticky nikam nesmělo. Komunisté pouštěli ven málokoho. Mně zabili matku, manžel mi emigroval, takže jsem nebyla mezi vyvolenými. Na nádraží jsem byla xkrát i s kufry a zase jsem se vracela. Ale nakonec mi pas dali a v berlínské Státní opeře jsem hned po prvním vystoupení dostala angažmá. Zpívala jsem tam mnoho krásných rolí.
Zajímavý byl i váš útěk na Západ. V poslední chvíli, kdy zavřeli Berlínskou zeď. Pak už jste zpívala všude po světě. Řadu let v San Francisku. Do Československa jste se vrátila až po listopadu 1989. Neměla jste „cukání“ se vrátit už před srpnem 1968, kdy se všechno uvolnilo?
Měla. Náhodou jsem tehdy měla koncert v Mnichově s Rafaelem Kubelíkem, který mě varoval. Nevěřte jim, řekl doslova, a to mě zachránilo.
A jak to, že se vám nestýskalo?
Zakázala jsem si to. Všechno mi vzali – matku, domov, manžela, tak jsem si umínila, že na kolena mě nedostanou. A ještě něco: že si nenechám vzít češtinu, svoji bibli: Chrám i tvrz Pavla Eisnera. Češtinu jsem si uchovala celých čtyřicet let.
A zasloužila jste se o její rozšíření v mezinárodním měřítku. V San Francisku jste přemluvila intendanta, aby nastudoval Janáčkovu Její pastorkyňu v češtině. Jak jste to tenkrát dokázala?
Působila jsem tam jedenáct let, takže jsem byla jejich. Janáčka jsme tam hráli, ale v angličtině. Přišlo pár set lidí. Nebylo to ono. A já jsem prosila: Zkusme to česky, alespoň jednou, celý mezinárodní soubor naučím české výslovnosti. Dovedete si představit, jaká to byla dřina? Oni se snažili a já jim vysvětlovala, jak se co vyslovuje, a učila je to naše krásné řřř. To musíte vysmrkat, protože jinak vám to zůstane v krku a bude z toho vždycky jenom rž, vysvětlovala jsem jim. Co jsme se při tom nasmáli!
A přepisovala jste fráze v angličtině, němčině a francouzštině. Kolik jste na to měli času?
Byli jsme mezinárodní soubor. Sjížděli jsme se tam z celého světa. V San Francisku byla sezona čtyři zimní měsíce, pak se umělci rozjeli do svých mateřských divadel. A já za nimi jezdila, kdykoliv jsem měla čas, natočila jsem jim slova a text na magnetofon, napsala v jejich mateřštině, aby rozuměli, co přesně zpívají.
Jak to dopadlo?
Byl to obrovský úspěch. Hráli jsme to asi šestkrát a vždycky bylo vyprodáno. Přišlo celkem na tři tisíce lidí. Od té doby jsem to prosadila v několika divadlech – v Bruselu, ve Frankfurtu. Moc mě blažilo, že Janáček se konečně dělá česky.
A jsme zase u Janáčka a u Brna, protože Janáček, to je Brno a naopak. Co pro vás znamená Janáček?
Geniální skladatel. Obecně platí, že všichni skladatelé měli nějaký vzor, předchůdce, ze kterých vyšli, a posunuli hudbu dál. Jen Janáček se od nikoho neučil, od nikoho se nedal ovlivnit. Neměl předchůdce, ale ani následovníky. Protože je jedinečný a neopakovatelný. Také byl nejdřív nepochopený. Dnes už je světový, ale osobně si myslím, že ještě není tam, kam opravdu patří. Bude ještě dál stoupat.
Máte nějakou oblíbenou roli od Janáčka?
Bohužel nepsal moc pro mezzosoprán. Nikdy mu neodpustím, že Věc Makropulos napsal pro soprán. Tak ráda bych si ji zazpívala. Ale má i jiné krásné věci, například Zápisník zmizelého jsem zpívala po celém světě. Jako první mě doprovázel právě Bakala. A v zahraničí Rudolf Firkušný.
Teď vás nečeká Janáček, ale čeká vás Brno. Budete hostovat v Čajkovského Pikové dámě, která má premiéru v únoru v Mahenově divadle. Vy jste v ní už v Brně zpívala v roce 1953 roli Pavlíny. A teď budete hraběnka.
Budu stín hraběnky. A moc se na tu roli těším. Dokonce se těším i na to, že budu přechodně bydlet v Brně.
Zpívala jste v řadě inscenací Pikové dámy. Utkvěla vám nějaká z nich zvlášť v paměti?
Nejvíc ta pro německou televizi. Režisér zvolil zvláštní moderní pojetí. Chtěl, abych já zpívala hraběnku. Bylo mi třicet a měla jsem zpívat starou ženu. „Jak tohle může fungovat?“ myslela jsem si. Ale on na tom trval a technika to umožnila. Stará hraběnka si občas vzpomněla na své mládí, jak byla krásná a oslňovala Paříž a jak jeden z jejích milenců jí prozradil tajemství tří karet, které vždy vyhrávají. Musela mu ale slíbit, že je nikomu nevyzradí. Heřman (hlavní postava, carský důstojník a hazardní hráč – pozn. red.) z ní tajemství násilím vylákal a to ji zabilo. Ona se mu pomstí tím, že jednu kartu přehodí, takže tajemství zůstane zachováno. Nová Piková dáma je v pojetí pana režiséra Martina Glasera. Těším se na to a jsem nekonečně zvědavá. Věříte na náhody? Já ne. Že budu zase stát na brněnském jevišti, odkud jsem odstartovala svou dráhu světem. Že budu svým vlastním stínem, to přece není jen tak.
