I když nepopírá fakt, že soud rozhodl již dříve o vině na nehodě, nelíbí se mu některé informace, které se kolem případu objevují. Škola totiž dosud událost veřejně nekomentovala.
Chlapec, tehdy třináctiletý, zůstal na vozíku. Po škole dnes již plnoletý Boris Trávníček požaduje 14 milionů korun za celoživotní újmu (psali jsme zde).
„Ve svém okolí neznám nikoho, kdo by si nepřál zlepšení Borisova zdravotního stavu, a nevím o nikom, kdo by mu nepřál prostředky potřebné k nastartování životní cesty. Rozhodně se nechceme z ničeho vyvléct, jen využíváme zákonných prostředků, které máme,“ tvrdí Kyjovský.
V době, kdy se neštěstí stalo, byl ještě ředitelovým zástupcem. Krátce na to se stal ředitelem.
Souviselo to s nehodou?
Ne. Neštěstí se stalo v červnu a v květnu byl vypsán klasický konkurz, ve kterém jsem uspěl. Dělal jsem už předtím zástupce ředitele a ve škole působil. Můj předchůdce pak ještě nějakou dobu učil, než šel do důchodu. Stejně tak učitel dějepisu, který žáky na prohlídku hřbitova vzal, nešel do důchodu kvůli tomu, co se stalo, ale protože na to měl věk. I když je pravda, že se událostí hodně trápil.
Nehoda na židovském hřbitově v Rousínově
|
Jaký byl učitel?
Nikdo nedokáže změřit hodnotu učitele. Jeho velkým plusem byl obrovský přehled o místní historii a to se snažil dětem předat. Právě i formou exkurzí, což je běžná výuková metoda. Jako páťáci chodí sbírat pampelišky a dělají z nich herbář nebo k rybníku chytat pulce, starší děti chodí po židovském městě a na hřbitov. Dokonce tam kreslily náhrobky na výtvarnou soutěž. Takže to nebylo nic neobvyklého.
Učitel už dříve dostal od soudu podmíněný trest, kterého ho zprostila amnestie. Z hlediska školy ale kauza pokračuje. Podle soudu je odpovědná za žáky po celou dobu výuky. Cítíte to jinak?
Nechci zpochybňovat výrok soudu. Beru ho jako fakt. Jen pořád přemýšlím, co jsme udělali špatně. Případ prošetřovala Česká školní inspekce a nic nenašla.
Co všechno prověřovala?
Jestli byli žáci náležitě poučeni, zda byla exkurze v souladu s platným učebním plánem a byl dodržen předpis, že pro exkurzi mimo školy musí být na jednoho pedagoga méně než 25 žáků. Tam jich bylo 18. To všechno jsme splnili.
Věděl ředitel o exkurzi?
Pokud tehdejšímu řediteli někdo vyčítá, že o tom musel vědět, není to tak. Hodinovou výuku mimo školu si řídí sami učitelé. To je stejné, jako by ředitel měl povolovat to, že jdou žáci při tělocviku na hřiště.
Takže vinu nese učitel?
Vadí mi, když se v novinách píše, že se škola snažila házet vinu na učitele. To, že probíhalo nějaké vyšetřování a že byl nakonec odsouzen k podmíněnému trestu, šlo úplně mimo nás. Nikdo nás v té věci nekontaktoval. Ani on sám se na nás neobrátil o pomoc.
Podle rozsudku nebyl hřbitov volně přístupný a učitel tam se třídou vlezl dírou v plotě.
Neprolézali žádnou dírou. Prostě tam chyběl kus plotu a hřbitov byl volně přístupný. Městské služby, které mají na starost údržbu, tam něco upravovaly a kus ho odmontovaly, aby tam mohly s multikárou. A nesouhlasím ani s tím, že hřbitov nebyl veřejně přístupný. Po mnoho let tam mohl jít každý. Klíč od brány byl a je volně přístupný na městském úřadě nebo na městských službách. Nikde nebyla jediná cedule, že hřbitov je ve špatném stavu a že by náhrobky mohly spadnout. A pokud tam nebyla, vzniká otázka, jak se mohl půltunový náhrobek najednou odlomit. Podle mě by se k odpovědnosti měla přihlásit i židovská obec.
Ta ale tvrdí, že tam školáci neměli co dělat. Že se měli předem domluvit a vyzvednout si klíč.
Nevyzvedli si ho, protože tam původně jít nechtěli. Šli pouze do židovské čtvrti. Ale vstup byl volný, takže se tam podívali. Jako mnohokrát. A stalo se, co se stalo.
A co se vlastně stalo?
O nehodě po události vypovídaly policistům děti, nevím přesně, co se tam stalo. Podle toho, co jsem slyšel, byl učitel k náhrobku otočený zády, vykládal a někdo ze žáků do kamene strčil a ten spadl na Borise. Je nám moc líto, co se stalo, ale byla to nešťastná náhoda.
Jak jste komunikovali s rodinou potom?
Poté, co se to stalo, jsme byli s rodinou v kontaktu a snažili se prostory uzpůsobit tak, aby po prázdninách mohl chlapec nastoupit. Bezbariérově jsme upravili záchod ve dvou patrech. Třídu jsme dali do přízemí, popřehazovali rozvrh tak, aby se nemusel moc přesouvat. Pořídili plošinu na schodiště. Obec, která nás zřizuje, tehdy uvolnila nějaké peníze. Na druhou stranu je třeba říct, že stejně jsme už předtím chtěli bezbariérové úpravy udělat, protože jsme měli ohlášené dva prvňáčky na vozíku, takže jsme na ně chtěli být připravení.
Jak probíhala jednání mezi rodinou a školou?
Naprosto korektně. Jsou velmi slušní a nikdo si neumí představit, co rodina musela prožívat. Snažili jsme se udělat, co bylo v našich silách.
Přesto vás teď žaluje o 14 milionů korun. Co by to znamenalo pro školu, kdyby je vysoudili?
Rozumím tomu, že potřebují peníze. Chlapec se bude prát s handicapem celý život. Těch 14 milionů je maximální částka. Nějaké peníze z pojistky máme, ale rozhodně to není tolik. Chodím na všechna jednání, abych věděl, co se tam děje, a připravuji obec na to, že škola bude pravděpodobně k nějaké částce odsouzena a bude se s tím muset vypořádat. Rozhodně ale nechci rozpoutávat nějakou válku. Nikoho nenapadám. Jen upřesňuji. O tom, jak vše dopadne, rozhodne soud.
