Poté, co Zahradníček (narodil se roku 1905 v obci Mastník na Třebíčsku) otiskl z kraje třicátých let své první básně, napsal o něm slavný kritik F. X. Šalda nadšeně: "Se Zahradníčkem do české poezie vstoupil Někdo."
A byl to právě literáty tolik obávaný Šalda, který ho později tituloval knížetem české poezie.
Zahradníčkův život byl krušný hned od samotného začátku. Ve dvou letech spadl z půdy, pohmoždil si páteř a hrudník. Ve spojení s podvýživou a nedostatečnou lékařskou péčí úraz vyústil v těžkou kyfoskoliózu páteře a takzvané plicní srdce.
V roce 1945 se přestěhoval do Brna. O šest let později byl zatčen. Ostře protikomunistická a hluboce náboženská tvorba Zahradníčkovi ve vykonstruovaném procesu vynesla třináct let vězení. Přes svůj handicap procházel nejtvrdšími věznicemi.
Velké dary života
Po amnestii v roce 1960 byl propuštěn a krátce na to 7. října zemřel. Ještě v březnu 1954 si ve tvrdém žaláři na Pankráci napsal: "Teprve když je člověk na delší dobu zbaven těch věcí, které se nám zdají tak samozřejmé a všední, vidí a poznává, že jsou to veliké dary a že celý náš život, ten domácí a všední, je jedna veliká slavnost, od Vánoc do Vánoc, od jara do jara."
Ještě o rok dříve v září 1956 po otravě houbami zemřely dvě Zahradníčkovy dcerky. Byl sice propuštěn na pohřeb, režimem zkoušený muž se však i přes návrh podmínečného propuštění po čtrnácti dnech musel vrátit na Mírov.
Až po devíti letech v arestu byl tento mimořádný literát, který část svého života spojil s Brnem, propuštěn na amnestii. Krátce poté zemřel na srdeční slabost, kterou zhoršil pobyt v tvrdém kriminále.
