Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Srpem a kladivem se na věčnost neklepe aneb Prýgl zelený

  11:49aktualizováno  11:49
Kolem Brněnské přehrady vulgo prýglu jsem letos projela třikrát. Voda byla zelenější a zelenější - jako by nenažraným sinicím vápno, jímž jsme na jaře v ozdravné snaze popráškovali polovypuštěné břehy, skvěle zachutnalo. O posledním prázdninovém víkendu se pohled na vodní hnus, patrný zvláště v pobřežních zátočinkách, metaforicky prolnul se všeobjímajícím smutkem z konce léta, prázdnin...

Brněnská přehrada i letos zezelenala | foto: Radek Miča, MAFRA

A koupání, bez kterého se tu ovšem už řadu let musíme obejít. Prýgl je totiž vůbec dobrá metafora druhé půlky 20. století. Jako by se jakési vyšší síly rozhodly vypsat účet nepokorným tuzemským budovatelům světlých zítřků. Dokud na březích Svratky zněly ještě prvorepublikové písničky brněnských trampíků, bylo všechno v pořádku.

. Na kafi

diář Jany Soukupové

Jana SoukupováPravidelný fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES.

Pak ale s příchodem nejstrašnější světové války jejich svět od krásných starých Kníniček přes magickou Rokli po Veverskou Bítýšku zmizel pod vzdutou hladinou, kolem níž nedlouho po našem přiřazení k sovětským satelitům začalo přibývat betonových hotelů a rekreačních zařízení kdejaké socialistické organizace. A také nejrůznějších chat, které dnes vypadají omšele i upoceně - jako všechno, co se tehdy stavělo z materiálu sehnaného "pod palcem".

Normalizačně ublemtané mládí je ale jediné, které jsem s vrstevníky prožila, takže projíždět kolem plavci kdysi obsypaného šeredného bufáče na Sokoláku znamená, že mi srdce jihne při vzpomínce, jak mezi pivní brněnskou bohémou hrál své Džús blús na kytaru rozložitý "zpěvák" Rudy Kovanda, jak ve dnes už pomaličku rozpadlé "samoobslužné restauraci" Osada (poutním to místě druhorepublikových trampíků) měly v jeden den svatební hostinu dva páry z bývalého slavného brněnského Ochotnického kroužku, jak jsme se prvně v životě veřejně svlékali na zdejším tvrdě vybojovaném "kapitalistickém nadstandardu" nudapláže, kterou pak obhlíželi cestující z kolemjedoucích parníků...

Všechno mi zde připomíná minulost, protože z popřevratových vzpomínek přibyly jedině každoroční Lodě literátů brázdící na konci června už hodně ohavnou, v některých letech navíc bílými břichy mrtvých ryb pokrytou hladinu.

Myslím, že i lidé, kteří v rámci podnikatelského šílení začátku devadesátých let spojili své výdělečné snahy s prýglem, si letní návštěvnost koupáníchtivých zákazníků představovali jinak. Ale dobrá, neválíme se líně na březích nádrže, ve které se po většinu léta nedá smočit, zato nakupujeme skvělá kola a objíždíme přehradu po sice nedokonalých, nicméně aspoň nějakých cyklistických stezkách. A chataření upadá už proto, že dnes nemusíme tvrdnout na jediném místě. Výletujeme po celém světě nebo jdeme alespoň na pomalu opravovaný a oživovaný hrad Veveří, abychom se cestou stavili v novějších a viditelně osobitějších hospůdkách.

Přehrada však hraje svou roli dokonalé metafory pořád. V rámci promyšlenějšího a snad i zdravějšího životního stylu kolem ní jezdíme, chodíme, jíme o něco lepší jídla a díváme se, že nepřibývá nových betonových ohavností. Hlubší proměna "věcí skrytých" (například těch, ze kterých žijí sinice) potrvá ale ještě hodně dlouho.

Poškozenou vnitřní rovnováhu totiž nejde opravit stylem "hup na krávu a už je tele". Nefunguje ani svaté přesvědčení pragmatiků, kteří (jak zní oblíbený bonmot mé dcery) si myslí, že "devět žen porodí dítě za měsíc". Takže jsme se letos stali svědky viditelného důkazu, že nestačí rázně popráškovat dlouholeté hříchy, kterými jsme se provinili na jemně vyváženém systému, abychom se do roka a do dne mohli koupat ve voňavé křišťálové vodě.

Kromě hlubšího vhledu potřebuje náprava i svůj čas, možná i kus nepopulárního odříkání a pokory a v neposlední řadě také tu úplně nejtěžší věc: totiž přiznat si svá dlouholetá pokrytectví. I pro ně jsem si ostatně našla metaforu, jen o kousek výš proti toku Svratky na okolních vesnických hřbitůvcích. Doslechla jsem se totiž, že ani nejkovanější komunistické rodinky neukládaly a neukládají své předky pod jiné náhrobky než s křesťanským křížem.

Srp, kladivo a pěticípou hvězdu si na hrob nenechal vytesat nikdo. I když jsme pod nimi prožili velkou část života, nakonec dobře cítíme, že takovými symboly se na bránu věčnosti neklepe.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Voliči Pirátů a SPD se rozhodli na poslední chvíli, naznačuje průzkum

Až nečekaně mnoho voličů přešlo v právě skončených volbách do Sněmovny od ČSSD k ANO, tvrdí politologové z Masarykovy univerzity v Brně. Na jižní Moravě dělali...  celý článek

Letošní sucho na Znojemsku a v povodí Dyje nad Vranovskou přehradou způsobilo,...
Sucho odkrylo vesnici i se zbytky kostela na dně Vranovské přehrady

Letošní velké sucho na Znojemsku a v povodí Dyje způsobilo, že už od května klesá hladina Vranovské přehrady. Díky tomu se opět objevily základy domů zatopené...  celý článek

Ilustrační snímek
Studenti z celého kraje budou jezdit do Brna, hejtmanství koupí stroje

Plán na vznik Centra pro odborné vzdělávání ve strojírenství v Kuřimi definitivně padá. Nové vedení kraje už po svém nástupu kritizovalo, že projekt pro...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.