Prakticky okamžitě po svém dosazení do funkce zastupujícího říšského protektora v září 1941 vyhlásil Reinhard Heydrich v Čechách a na Moravě první stanné právo.
Podle historiků hrály v Heydrichově rozhodnutí podstatnou roli jak první válečné neúspěchy nacistických armád zejména v Rusku, tak vcelku výrazná odbojová činnost českých a moravských vlastenců přímo na území protektorátu.
A samozřejmě i snaha okupantů donutit obyvatele protektorátu ke spolupráci, tedy k udavačství.
V Brně začal okamžitě po vyhlášení tohoto takzvaného civilního stavu výjimečného fungovat i stanný soud v budově Právnické fakulty Masarykovy univerzity v ulici Veveří.
Popravy bez odvolání a odkladu
Stejně jako u podobného stanného soudu v Praze i v Brně vynášeli jeho členové rekrutující se z příslušníků bezpečnostní policie a bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst – SD) takřka bez výjimky buďto tresty smrti, jež byly vykonávány bez odvolání a prakticky obratem, nebo odesílali vězně prostřednictvím gestapa do koncentračních táborů s označením „návrat nežádoucí“.
„Bezpečnostní policie tak dostala do ruky nový nástroj, když držela v ruce vše, od obvinění až po rozsudek, proti němuž nebylo odvolání, a vymkla se tak jakékoli kontrole ze strany justičních orgánů,“ uvádějí historici v knize Brno, roky nesvobody.
Jen v říjnu 1941 tohoto nástroje teroru gestapo v Brně bohatě využilo, když zatklo 1 232 lidí.
První stanné právo 28. září 1941 – 20. ledna 1942
|
„Stanný soud rozhodoval v takové rychlosti, že se neprovádělo žádné šetření a popravy nařízené stanným soudem se v podstatě nelišily od pozdějších exekucí prováděných na základě rozhodnutí gestapa bez soudního řízení,“ popisují odborníci ve zmíněné knize tehdejší praxi.
Podle stanného práva se posuzovaly i činy, kvůli nimž byli lidé zatčeni i dlouho před jeho vyhlášením.
„Soudy“ k zastrašení vlastenců
Heydrich teror směřoval především k zastrašení a likvidaci českých vlastenců vystupujících proti nacistickým okupantům.
Zdrcující dojem měly přinést jak rozsudky, které se od počátku vyhlašovaly veřejně, tak průběh „soudů“ probíhajících obvykle bez účasti obviněného jen podle návrhů gestapa.
Ty předseda stanného soudu bez porady schválil a vyhlásil připravený rozsudek, který se pak telegrafem či telefonem už jen potvrzoval u státního tajemníka Úřadu říšského protektora K. H. Franka.
U brněnského soudu bylo v době prvního stanného práva takto odsouzeno k smrti 247 lidí a 798 dalších bylo posláno do koncentračního tábora.
Útok vedli nacisté cíleně do řad pročesky smýšlejících univerzitních vzdělanců, důstojníků československé armády, moravských odbojářů a tehdejších komunistů. V Brně končili na šibenici či u popravčí zdi členové odbojových skupin Obrana národa, Politické ústředí a takzvané Moravské pětky.
Lidé zavírali okna a odcházeli z bytů
O život přišel třeba náčelník Orla a člen Zemského civilního vedení Obrany národa, lékař Vojtěch Jílek, dále čelný funkcionář Sokola zapojený ve více odbojových organizacích, univerzitní profesor Vladimír Groh nebo plukovník Karel Čápek. Ti byli popraveni v Kaunicových kolejích už 30. září 1941.
„Popravy oběšením se za prvního stanného práva prováděly na šibenicích na hřišti v sadu (u Kounicových kolejí sloužících za protektorátu jako věznice – pozn. red.),“ píše se v knize Místa zkropená krví.
Ve stejné knize je vyvráceno tvrzení, že si německé obyvatelstvo za tři marky hromadně kupovalo vstupenky na tyto popravy. Nicméně zvláště brněnští Němci popravy veřejně schvalovali a exekuce skutečně v hojném počtu osobně sledovali, a to včetně českých fašistů, vlajkařů a dalších lidí podporujících okupační režim.
„Naproti tomu většina obyvatel přilehlých ulic Tolstého a Březinova v době poprav zavírala okna, aby neslyšela popravčí čety. Někteří dokonce během exekucí odcházeli ze svých bytů, protože se nechtěli stát svědky tohoto krutého divadla,“ píše se v knize Místa zkropená krví.
Sestru parašutisty popravili hned po porodu
Ke zvláště dojemné oběti patří Božena Žižlavská, sestra pronásledovaného parašutisty Oldřicha Pechala, která šest dnů před popravou porodila v Kaunicových kolejích dceru Janičku. Ta zemřela čtrnáct dní po své matce, 26. června 1942. Jako nejmladší oběť nacismu dostala in memoriam po skončení války Československý válečný kříž.
Kromě autora stanného práva Heydricha ke strůjcům masakru patřili v Brně členové stanného soudu, jimiž byli šéf brněnského gestapa Wilhelm Nölle, jeho zástupce Bruno Letow, šéf brněnské bezpečnostní služby Otto Ernesty, kriminální komisař Ewald Taudt, kriminální rada Otto Koslowski a další.
Odpudivou úlohu sehráli za okupace i konfidenti gestapa jako Viktor Ryšánek, popravený po válce 7. října 1946, nebo Stanislav Jizera, jenž zemřel v dubnu 1946 ve vězení, případně sami úředníci brněnského gestapa, jako byli Wolfgang Dyck a Rudolf Schetke, kteří se rádi vydávali za členy odboje.
A aby byl výčet úplnější, připomeňme si správce věznice v Kounicových kolejích Franze Dubu, který také popravoval vězně. Stejně jako vysocí úředníci gestapa v Brně.
