Štěpán Rusín pracuje v Masarykově onkologickém ústavu jako přední český...

Štěpán Rusín pracuje v Masarykově onkologickém ústavu jako přední český odborník na léčbu bolesti, ale věnuje se také kabaretu, satiře a poezii. | foto: Marie Stránská, MAFRA

Lékař upouští páru recesí. „Hranici posunují ti, ze kterých si utahujeme“

  • 3
Bílý lékařský plášť vyměňuje Štěpán Rusín, přední český odborník na léčbu bolesti, za prapodivný kroj a mumlá třeba v jakési rádoby finštině. To když vystupuje s recesistickým folklorním sdružením.

Kromě vlastní básnické a textové tvorby pro různé hudební interprety je totiž, spolu s hercem Markem Danielem (známým především jako Tonda Blaník z internetového seriálu Kancelář Blaník), spoluzakladatelem Pánského pěveckého sdružení extrémního folkloru Krása. Rovněž hraje v Loutkovém divadle, dnes Kabaretu Československo.

Pojďme si říct, jak vlastně vzniklo vaše pěvecké sdružení Krása s Markem Danielem, dnes velice populárním Blaníkem, ale třeba i představitelem Václava Havla v seriálu České století.
Pánské pěvecké sdružení extrémního folkloru Krása vzniklo čirou náhodou na jaře roku 1994, když Martinu Dohnalovi odpadli hosté v plánovaném hudebním večeru Angelus novus v HaDivadle. A my jsme mu s Markem Danielem velkopansky nabídli, že ten večer místo nich klidně vystoupíme sami. Během odpoledne jsme dali dohromady program, s kterým vystupujeme dodnes. Tehdy to byla taková juvenilní drzost ředěná blaženstvím spiklenectvím. No, a teď, po dvaceti letech, je to vlastně stejné. Až na ten věk.

Štěpán Rusín

  • Narozen v roce 1969 v Brně. Absolvent brněnské Lékařské fakulty MU. Pracuje v Masarykově onkologickém ústavu.
  • Autor písňových textů, například pro Ivu Bittovou nebo Pavla Fajta. Hrál od počátku v Ochotnickém kroužku a menší role v HaDivadle.
  • Je spoluzakladatelem Loutkového divadla a Kabaretu Československo. S Markem Danielem provozuje i Pánské pěvecké sdružení extrémního folkloru Krása.
  • Jeho bratr Tomáš je uznávaným brněnským architektem a scénografem.

A co váš Kabaret Československo, další krásná série bláznivých skečů?
Po pár letech vystupování jsme se spojili s Marunou Ludvíkovou a Lenkou Zogatovou, které měly podobně obskurní hudební spolek zvaný Sestry Medvědy. Přibrali jsme Jakuba Žáčka a založili jsme nejdřív Loutkové divadlo a posléze i Kabaret Československo. Mezitím proběhlo ještě několik večerů jiného našeho kabaretu zvaného Fledermaus, který jsme spolu taky organizovali a kde jsme čile vystupovali.

A hrajete vlastně dodnes, ačkoliv nenahraditelná organizátorka nejen brněnského kulturního života bohužel předčasně zemřela.
Ano, s touto veselou partou, v různě obměněné formě, stále hrajeme. Máme nové členy Petra Marka a Renatu Munteanu a spoustu hostů. A Lenka Zogatová, ač nás opustila, stále vystupuje s námi. Dokonce nám zařídila i posmrtný grant na novou scénu. Zázraky se dějí...

Neláká vás třeba i drsnější politická reflexe, jako je třeba právě Kancelář Blaník a podobné?
V kabaretu je to se společenskou reflexí jasné. Někdy se musíme krotit, jinak by to bylo daleko drsnější. I když tu hranici, zdá se, spíš posunují daleko rychleji ti, ze kterých si utahujeme.

Pravda, některé naše čelné politiky už opravdu ani nelze parodovat, ti už to zvládají daleko lépe sami, škoda jen, že na zcela nepatřičné scéně. Věnujme se raději vaší poezii, kdysi velmi jemné, křehké, chlapecké... Změnilo ji třeba to, že máte syna?
No, to já těžko posoudím, zdráhám se to vlastně i nazývat poezií nebo básněmi. Jsou to jen takové drobnosti. Tak k nim taky přistupuju, takže jsou po léta volně k mání a občas jako písňové texty vykouknou z nějaké desky nebo na nějakém koncertu. Pokud se nepletu, jsou použity asi na šesti cédéčkách od různých interpretů. I poslední Vzduchch je jen taková drobnost pro radost, žádná sbírka.

Jste lékařem se specializací na léčbu bolesti. Ale zkuste mi teď odpovědět i jako básník: jak se to má s bolestí duše a bolestí těla, snoubí se opravdu tak těsně, jak se ukazuje?
Bolesti se sice odborně dělí, ale v praxi je to složitější. Bolest je součástí našeho světa a bytí, ale lidstvo se vždy snažilo jí v rámci svých možností čelit. Tak i já se snažím s ní bojovat – s možnostmi dnešní doby. Je to celkem super, když to vyjde a člověk může být u toho.

A konkrétně: co si tedy máme s „neléčitelnou“ či „neustávající“ bolestí počít?
To je otázka na celý den. Nechci sklouzávat ke klišé, že si lidé svá utrpení dnes víc hýčkají, protože na ně mají víc času a prostoru. Bolest a utrpení je natolik individuální prožitek, až mám stále častěji pocit, že tu nejsem od toho, abych jej hodnotil, ale abych prostě – jak to jde – pomohl nebo aspoň doprovodil.