Alena Staňková si na rodiče nepamatuje. Nebyly jí ještě ani tři roky, když je viděla naposledy. Oba popravili nacisté v říjnu 1942 v Mauthausenu spolu s dalšími téměř třemi stovkami Čechů, které si gestapo spojilo s atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha.
Ona sama skončila v internačním táboře ve Svatobořicích-Mistříně – jednom z největších na Moravě. Jen za druhé světové války jím prošlo 3 500 „nepřátel“ německé říše a za vlády prvního velitele Franze Kaisera si v ničem nezadal s koncentračním táborem.
„Na lágr ve Svatobořicích mám jen dvě vzpomínky – když jsme pochodovali ve štrúdlu po táboře na procházku někam do kopečka a když jsem seděla na posteli sama v pokoji a dívala se oknem na děti venku. Hlavu jsem měla ostříhanou dohola a plnou boláků, jak jsem si rozškrábala kousance od vší,“ popisuje dnes 78letá Staňková. A při sobotním otevření památníku a muzea na místě bývalého tábora vzpomínala spolu s dosud žijícími „svatobořickými dětmi“.
„Je dobře, že jsem se toho dočkala, jen mě mrzí, že to trvalo tak dlouho. Za 17 dní to bude 75 let, co mi popravili rodiče a vlastně i sourozence, protože maminka byla těhotná, 72 let uplynulo od konce války a až na poslední tři roky se nedělo nic,“ poznamenala Staňková.
Pomsta za Heydricha
Do Svatobořic ji převezli v dubnu 1944 z pražské Jenerálky, která patřila gestapu, spolu se 47 dětmi od dvou do 16 let. Patřila mezi nejmladší a na starost ji dostala o 13 let starší Naďa. Ještě žije, je jí 91 let.
„Starala se o mě, prala mi a zašívala, četla pohádky. Když si pak pro mě teta se strýcem po válce přijeli, křičela jsem a nechtěla se jí pustit. Na starých fotkách jsem rodiče nepoznala, jen panenky a foxteriéra, ale maminku a tatínka ne,“ popsala pamětnice.
Internační tábor o rozloze šesti hektarů hlídaný stovkami četníků na věžích se světlomety uvěznil za čtyřmetrovým deskovým plotem a třemi vrstvami ostnatého drátu kromě příbuzných lidí spojených s atentátem na Heydricha také rodiny těch, kteří emigrovali z protektorátu. Na transport do jiných koncentračních táborů a přes Terezín do Osvětimi tu čekali i Židé. Právě s těmi zacházeli věznitelé nejhůře.
Horní a spodní část tábora spojoval most, který překlenoval okresní silnici a jejž vězni později nazývali „mostem vzdechů“. Velitelem tábora se jako první stal nadporučík německého četnictva Franz Kaiser. Byl malý, proto mu vězni přezdívali „punťa“. Pod téměř něžnou přezdívkou se skrýval brutální a krutý muž, jenž život vězňů měnil v utrpení. V listopadu 1943 ho nahradil Rakušan Jan Schuster, který režim částečně zmírnil.
Krutý režim v lágru
Podle táborového řádu měl četník bez vyzvání okamžitě střílet, pokud se někdo přiblížil k plotu. Těžké tresty byly udíleny i za čtení či přechovávání novin. Vězně sužovaly štěnice, úplavice, blechy, trpěli hladem a nedostatečnou hygienou. Jen do ledna 1943 bylo zaznamenáno 700 úmrtí. Nesměli psát dopisy, ani přijímat balíky.
Později byl zákaz zmírněný na čtrnáctidenní interval. „Pamatuji se, že jsme si nesměli říkat příjmením, abychom o sobě nevěděli nic bližšího. A také, když mladé holky nějak blbly, oni je poslali do márnice. To byla budova bez střechy, kde se dalo buď stát, nebo ležet v rakvích. Měli jsme strach, jestli to vůbec přežijí,“ vzpomíná další ze svatobořických dětí dnes téměř dvaadevadesátiletá Irena Hešová.
Jako jedna z nejstarších dostala na starost dvě sestry ve věku dva a čtyři roky. „Byl to šok. Sourozence jsem neměla a nevěděla, co s nimi,“ vzpomínala v sobotu. Když skupinku vyhublých a vyděšených sirotků přivezli do Svatobořic, víc než dva dny proplakala. „Od té doby nemám slzy,“ poznamenala. Podle ní se Svatobořičtí i pod hrozbou přísných trestů snažili vězňům – a hlavně dětem – život ulehčit.
„Na Vánoce pro nás třeba slavnostně vyzdobili jídelnu a nalévali nám do šálků lógr se smetanou. Místním se někdy podařilo dostat do tábora něco na přilepšenou – vajíčka nebo bonbony. Dělali ilegální pošťáky a ke konci války zprostředkovávali návštěvy.
„Moje první dětská vzpomínka je, jak sedím na klíně tetě, kterou tam i se strýcem propašoval jeden z místních lidí – Emil Matyáš. Sloužil jako psovod, pohyboval se po celém táboře. Když se mi pak v roce 1974 ozval, dozvěděla jsem se od něj spoustu podrobností o životě v táboře i o nás,“ popsala další z účastnic pietní akce ve Svatobořicích, osmasedmdesátiletá Anna Kuželová.
Přečetl knížku a měl jasno
Výstavba památníku s muzeem za 6,7 milionu korun v dnešní průmyslové zóně trvala tři roky.
„Téměř sto procent Kyjovanů netuší, že kilometr od jejich města se děly takové temné věci. Překvapilo mě množství lidí, kteří táborem prošli, bylo jich na 170 tisíc, i když těch 110 tisíc byli většinou Slováci, kteří čekali na vystěhování do Ameriky. Také jsem nevěděl, že tu byli po válce Němci a pak uprchlíci před občanskou válkou v Řecku,“ uvedl Josef Kouřil, jeden z hlavních iniciátorů vzniku muzea, který areál v roce 2014 se svými společníky koupil na podnikání.
„Pak jsem se dostal ke knížce o lágru Svatobořice a pochopil, že jediným mým úkolem je vybudovat tady památník. Přidala se k nám obec a rozdělili jsme si úkoly. My jsme si vzali na starost stavební část muzea, obec památník. Do muzea, o jehož instalaci se postarali umělci Václav Polián a Radka Janáková, se vstupuje přes nákladní vagon, který je až mrazivým předělem mezi současností a minulostí,“ popsal Kouřil.
„O sedmdesát let zpět vrátí návštěvníky film, dobové fotografie a výrobky vězňů i maketa toho, jak lágr vypadal. A pokud chce někdo příběhy opravdu prožít, měl by si přečíst novou knihu od Jana Kuxe, která je popisuje,“ doplnil.
