Glej, třešňová či švestková pryskyřice, propolis, jantarový lak či lněná fermež, šelak, kurkuma, pigmentové prášky.
Zní to jako ingredience z ohmatané knihy magických receptů. Ve skutečnosti jde o složky houslových laků a Vojtěch Uher je popisuje střízlivým věcným tónem profesora fyziky.
Žádný lak, ale stáří
S léty zkušeností je spíše skeptický k názoru, že tajemství nejlepších houslí starých mistrů je ukryto v laku.
"Ve snaze objevit tajemství laků například u nástrojů, které vyrobil Stradivari, se dělaly nejrůznější rozbory. Takže se ví, co tam je. Ale skutečné tajemství starého mistrovského nástroje je především v jeho stáří," vysvětluje padesátník Uher.
"Housle jsou staré třeba více než tři sta let. Za ty roky prošly mnohýma rukama, některý houslař je opravil, přelakoval, přeleštil... U starého nástroje je základ vtištěný do dřeva, ale nánosy času ho proměňují. Když na něj posvítíte UV lampou, vidíte jen zbytky původního laku. Takže ono tajemství laku u starých nástrojů je spíše taková krásná pohádka," říká houslař.
A když spustí, je ve výkladu velmi systematický. "Vezme se přířez a vyřízne se základní tvar. Pak se vezme dláto a deska se začne opracovávat. A pak hoblíky a trpělivě se ukrajuje a tvaruje," popisuje Vojtěch Uher.
Provozní kapitál
"Kdo začíná a nemá provozní kapitál, má to těžké. Jeden hoblíček stojí kolem osmi set a potřebujete jich celou sadu. Vysušené přířezy dřeva mají patnáct, dvacet let, to není levné. Kapitál houslaře je ve dřevě, i když to na první pohled vypadá, že by se jím dalo zatopit."
V kraji cimbálovek nemá o práci nouzi. Vyrábí housle, violy i kontrabasy. A rovněž nástroje opravuje.
"Kontrabas se dá koupit za různé ceny. Překližkový vyjde do dvaceti tisíc, polomasiv o patnáct víc, celomasiv už od pětačtyřiceti tisíc nahoru. Individuálně stavěný kontrabas od houslaře je za nejrůznější ceny. Záleží na tom, kolik se použije například továrních dílů nebo zda to houslař dělá komplet celé," vysvětluje Uher a dodává, že právě podíl práce je na výrobě nástroje nejdražší položkou.
Nástroj vyrobený v továrně nežíje
A vklad houslařova umu, jeho zkušenost, cit pro zvuk a dekor dřeva dělá nástroj cenným.
"Stavba houslí či kontrabasu je o tom, že s každým nástrojem si člověk kupuje od houslaře kus jeho života. Tovární nástroj je neživá věc. Individuálně stavěný nástroj je zcela něco jiného. Můžete si koupit tištěnou reprodukci obrazu, nebo jeho originál, k tomu by se to asi dalo přirovnat."
Každý houslař se inspiruje uměním těch největších mistrů. Amati, Stradivari, Guarneri či Stainer určili tvary, které jsou dodnes nepřekonaným vzorem.
Vojtěch Uher nachází inspiraci v nástrojích, které vyráběl Giuseppe Ornati. "Jeden takový nástroj mám i doma. Dlouho jsem po něm pátral a nakonec jsem ho sehnal," říká pyšně houslař.
Opravy nástrojů
Součástí jeho denního chleba jsou ovšem i opravy nástrojů, poznamenaných věkem či přílišným temperamentem slováckých muzikantů.
"Zrovna tady mám jednu violu, se kterou ten hoch prostě spadl a pak dokonce spadl ještě podruhé. Náhodou jsem ten nástroj i stavěl, takže ho znám. Teď to mám opravit a vidím, že je z materiálu, který jsem sám kácel asi před patnácti lety. A vrchní deska je vyrobena ze dřeva z trámu z brněnské Vaňkovky," popisuje Uher.
Sám na housle rovněž hraje, ale připouští, že jeho muzikantskou doménou je banjo v bluegrassové kapele.
"Dobré ucho je ovšem potřeba už na to, aby houslař poznal, zda má dřevo správný zvuk. Na poklep musí znít krásně, ne jako nakřáplý hrnec," popisuje muž, který se k profesi houslaře dostal přes elektrikářské učiliště, průmyslovku a nedokončená vysokoškolská studia.
"Začínal jsem dost pozdě. Všechno jsem si musel vybudovat sám, často cestou pokusů a omylů," říká muž, podle něhož je kritériem kvality houslaře jednoduše počet muzikantů, kteří na jeho nástroje hrají.
Kdo je Vojtěch uher
|
Samostatně vyrábí strunné nástroje ve své dílně v Kyjově od roku 1996. Také se věnuje restaurování, servisu, čištění, seřízení a drobným i generálním opravám veškerých strunných nástrojů a smyčců. Houslařina pro něj byla původně koníčkem, později se v oboru vyučil a zprofesionalizoval. Nové nástroje (housle a violy) staví na objednávku převážně podle modelů Giuseppe Ornati, Antonio Stradivari, Guarneri del Gesu a vlastních úprav těchto modelů. Kontrabasy staví podle vlastního modelu. Pracuje s materiálem od specializovaných firem, případně dřevem koupeným od jiných houslařů. Používá rovněž dřevo získané ze starých staveb, například materiál z dřevěných konstrukcí továrny z roku 1833, nebo dřevo ze starých kostelních lavic. Dřevo, ze kterého vyrábí nástroje, je obvykle staré přinejmenším patnáct let.
