Hana se dnes jmenuje Bubníková, Jiřina Langová. Coby jednovaječná dvojčata se střídaly na stupních vítězů a potkávaly se ve dvojrolích na baletním jevišti. Letos slaví kulatých sedmdesát let. Dodnes jsou též dokonale propojené. Inu, jednovaječná dvojčata. Věty si podávají navzájem jako pingpongové míčky.
Začněme od dětství. Vaší kariéře předcházela neméně slavná léta vašeho otce i brněnského fotbalu. Oldřich Machat zvaný Culin stál v bráně SK Židenice, který v roce 1926 dosáhl na titul amatérského mistra Československa, a na nádraží jeho hráče přišlo přivítat dvacet tisíc nadšených Brňanů.
Hana: V jednom starém českém filmu říká Theodor Pištěk, že musí cosi odložit, protože se jde dívat na fotbal s SK Židenice. Tatínkovi tehdy nabízeli profesionální kariéru v Praze. To už chodil s maminkou, velkou tanečnicí a sokolkou. Ta se s ním seznámila na jednom utkání, když jí lidi z její party začali říkat: "Dívej se na toho brankáře, to je Culin, říkají mu tak proto, že umí v bráně perfektně sbalit míč." A možná mu tak říkali, protože se u toho ještě culil. Když už nehrál, byli se s maminkou podívat na jakýsi zápas. Jenže lidi ho zahlédli a celé hlediště začalo řvát: "Culin! Culin!" A on musel nastoupit na hřiště a chytat.
Sokolská maminka chtěla pochopitelně podpořit i váš talent. Prý jste chodily na hodiny klavíru, do Sokola, na gymnastiku, plavání, rytmiku...
Jiřina: Vzpomínám si, že jsme po válce potkaly mezi dveřmi v brněnském divadle při slavnostním představení tanečníka a choreografa Iva Váňu Psotu, který se zastavil a řekl naší mamince: "To jsou hezké holčičky, přiveďte je ke mně do baletu." A maminka mu odpověděla, že bohužel nemá tolik peněz, aby mohla platit za nás obě. Načež on jí řekl: "Nevadí, budou chodit obě a platit bude jen jedna." Jenže my jsme v té době už chodily do rytmiky k Jarce Slezákové a maminka se bála, aby se Jarka neurazila, kdybychom přešly k Psotovi.
Pak jste začaly studovat tanec na brněnské konzervatoři, jak jsem se dočetla i v knize Miroslava Oplta Návraty na Bali, kde se o vás píše jako o "takových pěkných dvojčatech, pozdějších československých mistryních v moderní gymnastice".
Hana: Jako konzervatoristky jsme stály modelem i malíři Eduardu Milénovi, který se tehdy rozhodl pro sadu obrazů s námětem postav a pohybů tanečnic. On k němu tehdy nechtěl nikdo jít, tak jsme šly my dvě a vydělaly jsme si za pózování každá stovku. Byl moc milý, spřátelili jsme se, on se pak šel na nás podívat i do divadla a k svatbě nám dal každé obraz.
V té době jste začaly ovšem působit na dvou frontách - profesionální umělecké a vrcholově sportovní, což dnes už není povoleno.
Jiřina: V podstatě se obojí dohromady zakazuje a nikdo to nedělá už z časových důvodů. Přitom jako součást tréninku v moderní gymnastice musíme balet dělat, protože některé prvky tohoto sportu jsou z baletu převzaté. Děvčata v umělecké gymnastice mají do sestav zařazeny skoky, které v baletu skáčou muži.
Je tedy moderní gymnastika těžší než balet?
Hana: Každopádně. A trénink je tak náročný, že žena po třicítce vypadá jako starší dáma a na další prvky, jejichž obtížnost jde stále rychle nahoru, už nestačí. Nezvládá velmi těžkou techniku a rychlý pohyb pod náčiním. Každé čtyři roky mezi jednotlivými olympiádami se vyrojí seznam dalších prvků, které si pak rozhodčí při závodech odškrtává, takže je závodnice v programu mít musí. Balet je sice běh na delší trať, ale samozřejmě i dennodenní dřina na několik hodin - v baletu se totiž některé chyby dají trochu srovnat právě velkou dřinou. To pro moderní gymnastiku musí mít dívka jednoznačně talent.
SPORTOVAT A BALETIT UŽ SE DNES NESMÍ
Vraťme se k vám, do doby, kdy jste se vy samy coby studentky konzervatoře dostaly ke gymnastice, které se tehdy ještě říkalo umělecká.
Jiřina: Podle ruského označení chudožestvennaja gymnastika. A protože k nám přišla ze Sovětského svazu, byla v těch letech i masivně propagovaná a rozšířila se prvně právě v socialistických zemích. Podporovala se také jako sport pro ženy - oproti mužskému fotbalu a hokeji, které v těch letech ženy ještě závodně nehrály. A my jsme s ní vlastně začaly od jejího úplného počátku.
A úspěchy se dostavily hned?
Jiřina: Ano, při našem prvním závodě dorostenek v Praze-Michli vyhrála Hana a další závody jsme vyhrávaly na střídačku - buď jedna, nebo druhá.
Hana: A abychom pořád nechodily obě na stupně vítězů, takticky po vítězství jedné tu druhou dávali obvykle na čtvrté místo.
Pověstná nespravedlnost disciplín, kde nerozhodují metry nebo sekundy, ale osobní dojem rozhodčích...
Hana: No nemohly jsme vyzobat všechno, něco muselo zbýt i na pražské závodnice. To až v Bratislavě jsme byly celkově bezkonkurenčně první a druhá. V roce 1959 jsme přešly k ženám. Absolutní vítězkou se ten rok stala Jiřa v pověstném závodě na diváky úplně narvaném brněnském Stadionu na Kounicově, kdy se končilo o půl druhé ráno.
Jiřina: A od dalšího roku byla absolutní mistryní republiky vždycky Hana.
Pak přišly nejrůznější mezinárodní závody, kde jste také sbíraly medaile. Tehdy jste už tančily v divadle, jak jste to vlastně zvládaly?
Jiřina: Třeba na rozřaďovací závod pro mistrovství světa v Budapešti roku 1963 jsme jely do Českých Budějovic po představení Nedbalovy Pohádky o Honzovi. Nasedly jsme do šestsettrojky a když jsme dojely do Budějovic, slyšely jsme: "Á, Machatky jsou tady, můžeme začít." Takže jsme měly asi docela prominentní postavení. A Hanu vybrali.
Hana: Zatímco Jiřa skončila čtvrtá, aby mohli vzít i nějakou Pražačku. Spravedlivé to zrovna nebylo, ale v Budapešti Jiřa stejně cvičila aspoň ukázkově a pro televizi. Jiřina: A Hana byla ve finále celkově čtvrtá, o dva roky později na mistrovství světa v Praze třetí ve víceboji a druhá ve finále.
DVOJČATA SE VDALA VE STEJNÝ DEN
Pak jste se obě ve stejný den vdaly?
Hana: Ano, měly jsme svatbu ve stejný den. Kvůli své lásce Jiřa ani nejela na mistrovství světa do Prahy v roce 1965.
Jiřina: Byla jsem zamilovaná a unavovalo mě, že všecko vyhrává Hana. Jenže druhý den se mistrovství přesunulo do Českých Budějovic, já jsem seděla doma s manželem a najednou telefon, jestli bych nemohla přijet. Novopečená mistryně světa Hana Mičechová totiž odstoupila. Rok jsem netrénovala, ale oběhla jsem si sídliště, na druhý den si zkusila sestavy, dojela na mistrovství a nakonec jsem skončila desátá. A když jsme vyhrály ještě další mistrovství republiky a různé poháry, jmenovaly nás zasloužilými mistryněmi sportu.
V roce 1958 jste se mohly proslavit na památné bruselské výstavě s Laternou Magikou...
Jiřina: Jenže v roce 1957 ji teprve zakládali, nikdo nevěděl, co to bude. A my navíc, protože jsme byly vždycky všude dvě, jsme nesondovaly, kolik lidí se třeba konkurzu do Laterny Magiky účastnilo a jaký úspěch znamená, když nás vybraly obě ještě s jednou blondýnkou, shodou okolností taky z brněnského baletního souboru. Už jsme měly doma i smlouvu, ale tehdy zvítězilo naše přesvědčení, že chceme dělat klasický balet v kamenném divadle.
Hana: Před deseti lety na výročí I. V. Psoty přijela do Brna slavná baletka Zora Šemberová, která se podílela na legendární premiéře Laterny Magiky jako choreografka. A já povídám Jiře, že se jí půjdeme připomenout. A když jsme se k ní blížily, ona říká: "Jé, sestry Machatovy." Z toho dávného konkurzu si nás pamatovala, i když jsme pak místo nevzaly.
Brněnský balet vám neposkytl dostatečné zadostiučinění?
Jiřina: Určitě poskytl. Vůbec můžeme říct, že jsme se životem spokojené. Také jsme se vždycky navzájem podporovaly, měly jedna druhou, nikdy a na nic jsme nebyly samy. Lidé se nás ptají, jestli jsme na sebe třeba nežárlily kvůli úspěchům ve sportu, v umění či u chlapců, a když se nad tím zamyslíme, tak kluky jsme si nepřebíraly a jinak si nás lidi stejně všude pletli a bylo jim jedno, co která z nás tančí nebo čeho dosáhla.
Které choreografy brněnského baletu jste zažily?
Hana: Nermuta, Kůru, Ogouna, Němečka, Karhánka, každý byl úplně jiný. Třeba Miroslav Kůra dělal balet nejraději klasickým způsobem, zatímco Luboš Ogoun byl ve své době větší propagátor moderního pojetí než třeba Pavel Šmok, který u nás jako choreograf také hostoval. Ogounovi se při premiéře Tarase Bulby dokonce vzbouřil celý sbor, jak si může troufnout dělat v klasikovi Janáčkovi moderní choreografii. Což je dnes docela běžné. Krásné herecko-taneční role dvou andílků jsme měly ve Stvoření světa od Andreje Pavloviče Petrovova, které dělal Kůra. Byly jsme namalované a oblečené přesně podle známého českého kresleného filmu Eduarda Hofmana, jehož výtvarníkem byl Francouz Jean Effel. A největšího vyznamenání se nám dostalo od Kůry, který nám řekl: "Teď jsem si teprve uvědomil, co jsem vlastně vytvořil za choreografii."
A měli tihle pánové také pochopení pro vaši sportovní činnost?
Hana: Jsme jim za to vděčné. Třeba takový Luboš Ogoun nám před celým souborem nikdy nezapomněl pogratulovat, když jsme měly nějaký sportovní úspěch. Pomáhal i slavné sportovní gymnastce Evě Bosákové nebo Kubišové, Vondráčkové a Neckářovi s choreografií Golden Kids. I nám ji dělal pro sestavy bez náčiní a na mistrovství nám držel palce.
DNES VYUČUJÍ GYMNASTKY I HEREČKY
Dlouhá léta jste i trenérkami a pohybovými pedagožkami. A matkami.
Hana: Jiřa dodnes trénuje moderní gymnastky a střídá se u toho se svou dcerou Hanne, která je profesionální trenérkou i mezinárodní rozhodčí. Syn Radek dřív hrával fotbal a dnes dělá přesně to, co na VUT vystudoval: provoz letišť.
Jiřina: Hana učila budoucí herce a muzikanty na brněnské JAMU, kde dodnes pomáhá Zoji Mikotové s pohybovou výchovou neslyšících. Dcera Hana Bubníková dnes učí na oddělení gymnastiky brněnské Fakulty sportovních studií MU a je lektorkou aerobiku a kondiční trenérkou nejvyššího družstva hokejistů brněnské Komety.
Potatila se, že? Jejím otcem je ostatně slavný hokejista i fotbalista Vlastimil Bubník, váš druhý manžel.
Hana: S jejím tatínkem jsme se vzali roku 1976, kdy už trénoval hokejisty jugoslávské Jesenice, které dvakrát přivedl k mistrovskému titulu.
