„Naši předkové na jejich výrobu většinou používali buk. Jeho výhodou totiž je, že je tvrdý a trvanlivý. Proto ho používám i já. Jen tak lehce se nezlomí,“ vysvětlil důvod, proč zachovává tradiční materiál našich předků.
Jak si všiml, v tomto ohledu se od některých moderních výrobců řehtaček odlišuje, což ho docela mrzí.
Hlavní je rachot
„Někdo dělá pérka na hrkače z měkkého dřeva. To je zásadní chyba. Jedná se o nejnamáhanější část stroje a dítě to pak rychle ulomí. Častokrát si s tím ani nestačí pohrát. Rodič pak má dvě možnosti: buď dítěti pořídí kvalitní, který vydrží, nebo je může kupovat pořád dokola,“ upozornil.
Jurčík vyrábí hrkače různých velikostí a tvarů, tvrdí přitom, že žádná univerzální šablona na ně neexistuje. „Je jich strašně moc druhů, a to i v rámci jediné obce. Jednalo se totiž o lidovou tvořivost. Když se proto člověk projde po dědině, zjistí, že ani jeden z těch starých hrkačů není stejný. Každý majitel se ho snažil nějak odlišit,“ přidal zajímavý postřeh.
Aby mohla řehtačka dobře fungovat, je podle Jurčíka potřeba vyrobit pouze dvě samostatné části, které se následně spojí: ozubené kolo s ručkou a pérko. „Důležité je, aby to bylo dobře vyvážené a nebolela z toho už po chvíli ruka. Hlavní samozřejmě je, aby to dělalo co největší rachot,“ podotkl.
Zvyk obcházení vesnice s hrkači z většiny obcí už vymizel. Dokonce ani mnozí čtyřicátníci se proto s nimi ve svém životě ještě nesetkali. Pokud tedy nenavštěvují strážnický skanzen, kde zvyk každoročně předvádějí členové místních folklorních spolků.
„Kluci s hrkači nebo příbuznými klapači obcházeli vesnici vždy, když odletí zvony do Říma. Jejich pochůzky po obci se proto konaly ve středu, ve čtvrtek a v pátek před Velikonocemi,“ upřesnil Jurčík.
Přestože lidový zvyk začíná skomírat, řehtačky nacházejí uplatnění i v dnešní době, a to hlavně u sportovních zápolení. „Hodně je využívají fandové například u zimních lyžařských sportů. Vidět a hlavně slyšet jsou i na hokejových a fotbalových utkáních. Určitě je to podle mne lepší než vuvuzely,“ domnívá se tradiční výrobce hrkačů.
Ty největší řehtačky se podle něj používají na běžkařských závodech, a to nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí. „Mám zpětnou vazbu od lidí, kteří si je vzali na závody do Švédska. Říkali mi, že jim tam za ně nabízeli tři tisíce korun. Tak tam místní pobláznily. Tady se přitom ty největší kousky prodávají za několik set korun,“ přidal cenové srovnání.
