Umíral pomalu a dlouho na elektrické stěně československé železné opony. Elektřina proudila jeho tělem dvacet minut.
„Osoba ležela na dvou vodičích a třetí měla nad sebou… Osoba se nehýbala a vydávala ze sebe jen chrčení. Mezitím proti naší hlídce běžela hlídka z roty Lány za účelem prověřování zkratu a k místu usmrceného narušitele přiběhla o něco později než my,“ popsal ve své výpovědi voják František Hovorka, který nešťastného Hanáka v drátech našel.
Památník nese jména 53 obětí železné opony Památník obětem železné opony vyrostl na Stezce svobody u Mikulova. Vybudovalo ho Občanské sdružení Paměť. Připomíná ty, kteří zahynuli na jihomoravské části hranice v letech 1948 až 1989. „Ve většině případů se ani neví, kde mrtví lidé skončili. Touto cestou na ně chceme vzpomínat a zároveň varovat před opakováním totalitních režimů,“ řekl Miroslav Kasáček, předseda sdružení Paměť. Památník navrhl architekt Tomáš Pilař, autor brněnské Omegy, kašny na náměstí Svobody nebo knihovny Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Autoři jej nazvali Brána ke svobodě a jeho odhalení symbolicky naplánovali 25 let poté, co se mezi zeměmi začaly stříhat ostnaté dráty. Tvoří jej 53 kovových stél. Každá z nich symbolizuje jednoho zabitého člověka. Jména jednotlivých obětí z Československa, bývalé NDR, Polska a Rakouska jsou vyřezána přímo na stélách. |
V době, kdy se tragédie stala, tvořily československou železnou oponu elektrické stěny, v nichž proudilo napětí až 6 000 voltů. Byly součástí takzvaného trojstěnného zátarasu – dvě krajní drátěné stěny bránily kontaktu s tou prostřední, která byla pod proudem.
Smrtící napětí však zabíjelo nejen uprchlíky, ale i pohraničníky a zvěř. Na stěnu smrti si stěžovaly i sousední státy, a tak byla v roce 1965 vypnuta. Pět let po Hanákově smrti.
Přebrodil řeku, a to se mu stalo osudným
Hanák byl povoláním dělník, bydlel v Kosticích na Břeclavsku, k hranicím s Rakouskem to neměl daleko. Vzdušnou čarou asi deset kilometrů. Avšak zvolil složitější cestu přes okresní město. Jel vlakem do Břeclavi. Dál postupoval pěšky lužními lesy, jenže si nevybral zrovna dobrý čas.
Bylo to v polovině února, na zemi ležel sníh. A také nešťastný Hanák musel přeplavat či přebrodit řeku Dyji, což se mu stalo osudným. Jeho promočené tělo a šaty při kontaktu s dráty nabitými elektřinou přispěly k nevyhnutelné smrti.
Podle hlášení podplukovníka Vladimíra Pokorného, velitele brigády, však Hanák útěk na Západ nejspíš nijak složitě neplánoval. K hranicím se vydal poté, co o Vánocích vyloupil místní obchod a byl povolán na pohovor s prokurátorem. K tomu však už nepřišel, ale vyrazil na Západ.
Podařilo se mu dostat nepozorovaně do hloubky pohraničního území, minul zámeček Pohansko, pak přebrodil Dyji. Ta sice tvoří hranici s Rakouskem, ale až o kus dál. Takže uprchlík se najednou ocitl před trojstěnným drátěným zátarasem.
Ještě před ním byl signální drát, kterého si včas všiml a překročil ho. Dostal se dokonce nerušeně až na elektrický zátaras. Horní drát, který byl pod napětím, omotal kabátem a pokoušel se stěnu smrti přelézt. Jenže spadl a zůstal v drátech viset.
Tak ho nakonec i našli.
Elektřinu vypnuli až za dlouhých dvacet minut Lékař se poctivě pokoušel zachránit mladému muži život, jenže všechno trvalo děsně dlouho. Hanák uvízl v drátech a způsobil zkrat dne 17. února 1960 ve dvě hodiny a třicet pět minut v noci. Elektřina bude vypnuta až ve dvě pětapadesát. Dvacet minut bude v drátech pod napětím.
Nejdřív hledali další uprchlíky, až potom přijel doktor
Pohraničníci totiž ještě před tím, než se začnou zajímat o umírajícího, kontrolují stopy, zda není poblíž další uprchlík. Prohlídka okolí má přednost.
Takže doktor přijede skoro až za hodinu. „Sanitní vůz byl přistaven ve 3:10, na místo činu jsem přijel asi ve 3:25,“ vypovídal později lékař Svatopluk Čech. Dává muži injekci na povzbuzení. Pokouší se o umělé dýchání. Jenže nejspíš už zbytečně.
Když se začínají objevovat mrtvolné skvrny, nezbývá než konstatovat smrt. „Uvedl jsem mrtvolu do původní polohy a vyčkal příjezdu prokurátora,“ psal lékař.
Jenže případ bude mít ještě dohru. Ukazuje se, že dvacet minut na vypnutí vysokého napětí je opravdu příliš dlouho. Dne 11. března 1960 shrnuje major Vladimír Koudela situaci pro ženijního náčelníka a doporučuje instalovat na příslušný úsek zařízení, kterým by bylo možné elektřinu vypnout. Ale současně píše: „Narušitel byl promočen po překonání Dyje, záchrana byla vyloučena!“
Nezbývá než vyřídit formality. Tělo Pavla Hanáka se znaky po zásahu elektrickým proudem bude spáleno. „Pokud jde o pohřbení mrtvoly, bylo s prokurátorem dohovořeno, že bude v Brně provedena jeho kremace a popelnice bude v případě dožádání vydána matce,“ píše velitel brigády Pokorný.
Hanákova maminka se už mezitím o smrti svého syna dozvěděla. Dostala i synovy osobní věci. Nejspíš se na místě nezhroutila, protože Pokorný to popsal takto: „Vyrozumění vcelku proběhlo bez rušivých jevů.“
A ještě tu byl jeden úkol: zpravodajci dostali za úkol sledovat, jakou odezvu bude mít mladíkova smrt v jeho rodné obci. V Kosticích.
