Rodina Klikových z Brna se v pondělí dozvěděla, že jejich příbuzné zbývá zřejmě poslední týden života. K léta trvající Alzheimerově chorobě se po zlomenině kyčelního kloubu přidalo i onemocnění ledvin. Kromě smutku teď zažívají bezmoc. S téměř devadesátiletou maminkou a babičkou se nemohou loučit déle než pár minut.
Koronavirus v Česku   |
„Když jsem mluvila s maminčiným lékařem, řekl mi, že má můj syn dojet do týdne, pokud chce babičku vidět. Chtěli jsme u ní trávit více času, než dovolují nemocniční pravidla – tedy deset minut. Jenže to se nám dosud nepodařilo zařídit,“ popisuje Radka Kliková situaci, kterou zažívá i řada dalších lidí.
Její maminka si ve společné domácnosti na začátku března zlomila nohu, po dvou týdnech na jednotce intenzivní péče ji převezli na rehabilitační kliniku.
„Jako nemocnou s alzheimerem ji pak chtěli převézt, kvůli dobrým referencím jsme zvolili brněnskou kliniku SurGal. Tam jsem mamku 7. května viděla zatím naposledy. Deset minut na návštěvu je hrozně málo, to se často ani nestihne probrat z letargie, zavnímat, že jsem u ní,“ vypráví se slzami v očích její dcera.
SurGal Clinic si kvůli šíření nákazy covid-19 nastavila vnitřní pravidla. Na návštěvu na deset minut mohou přijít maximálně dva lidé a musejí mít negativní test na koronavirus, který není starší než 48 hodin.
Návštěvní hodiny jsou vždy jen v úterý a ve čtvrtek od 13.30 do 15 hodin. Lidé nosí ochranné pomůcky a od pacienta je dělí plexisklo, případně alespoň plastový štít.
Benevolence znamená hrozbu
„Z pravidel kvůli bezpečnosti nemůžeme slevit. Prodlužujeme jen úplně poslední návštěvu, a to na patnáct minut. Není možné to však umožňovat měsíc v kuse,“ vysvětluje ředitelka SurGalu Jitka Kellnerová.
Vše o koronaviru
|
Testy na koronavirus podle ní nehrají roli. „Rozhodně to není o nějakém obohacování se, je nám jedno, kde lidé test podstoupí. Ale na bezpečnosti našich pacientů i personálu musíme trvat,“ dodává s tím, že zákon zdravotnickým zařízením umožňuje, aby si nastavila vlastní pravidla.
Takové podmínky pro rozloučení s maminkou však Kliková a její rodina nechtějí akceptovat. „Samozřejmě jsme ochotní si udělat test a splnit vše, co bude třeba. Ale co si stihnete říct za deset patnáct minut? Stačila by nám hodina,“ odhaduje Kliková, která si s maminkou alespoň pravidelně telefonuje.
Z lidského hlediska chápu, že by s příbuzným lidé chtěli být déle, ale nemůžeme si dovolit ohrozit celou kliniku benevolencí. To bychom pak nesdělovali smutnou zprávu jedné rodině, ale klidně stovce dalších
Jitka Kellnerováředitelka SurGal Clinic
Kvůli bezpečí mají omezenou návštěvní dobu také jiné nemocnice na jižní Moravě. Ačkoli je v nich většinou čas pro setkání o něco přívětivější, ani tak se nedá hovořit o hodinách strávených u lůžka.
Třeba Fakultní nemocnice Brno standardně povoluje 15 minut, na návštěvy pacientů v terminálním stadiu, tedy umírajícím, se však časové omezení nevztahuje.
Ve Znojmě zase častěji pouští návštěvy na jednotku intenzivní péče nebo anesteziologicko-resuscitační oddělení, vždy po dohodě s ošetřujícím personálem.
„Mohou přijít až dva lidé, a to i mimo návštěvní dny a hodiny. Na pokojích lze strávit dvacet minut, aby se přicházející k jednotlivým pacientům stihli prostřídat a nepotkali se,“ upozorňuje mluvčí Nemocnice Znojmo Petra Veselá.
Důstojné rozloučení je výš
Nejempatičtější přístup z oslovených nemocnic zavedli v brněnské Fakultní nemocnici u svaté Anny, kde se snaží vyjít vstříc i pacientům mimo terminální stadium.
„Pokud přítomnost blízkých pomůže psychice pacienta, domlouváme se individuálně na delších nebo častějších návštěvách. U umírajících, pokud je to jen trochu možné, dovolujeme nejbližším trávit v jejich přítomnosti co nejdelší dobu a neomezujeme ji. Jednodušší je, když pacient leží na pokoji sám,“ říká mluvčí nemocnice Dana Lipovská.
Na tyto chvíle budou příbuzní vzpomínat další desítky let a je důležité, aby žili s vědomím, že se rozloučili důstojně.
Marek Váchaodborník na lékařskou etiku
Takový přístup je ten nejlepší možný i podle odborníka na lékařskou etiku Marka Váchy z Univerzity Karlovy.
„Správné řešení je umožnit kontakt s příbuznými na neomezenou dobu. Lékařská etika hledá dobro pro pacienta i celou populaci. V tomto případě není pro pacienta tím dobrem jeho zdravotní stav, protože mu už neumíme pomoci. Potřebuje se rozloučit a smířit se s příbuznými a přáteli. Není důvod mu v návštěvě bránit, za podmínek, které minimalizují přenos nákazy. A to v červenci 2020 již umíme,“ hodnotí Vácha.
A ohled je třeba brát i na příbuzné. „Na tyto chvíle budou vzpomínat další desítky let a je důležité, aby žili s vědomím, že se rozloučili důstojně,“ dodává Vácha.
Klikovi tak hledají možnost, jak kliniku přimět k větší otevřenosti. „Zvažovali jsme také, že si maminku vezmeme domů, jenže je ležák. Náš domov není bezbariérový a nikdo nemá pečovatelské nebo zdravotnické znalosti. Nejspíš bychom to prostě nezvládli, vycházíme také z toho, jak náročná byla péče o ni před úrazem,“ obává se Kliková.
Pokud se SurGalem neuspějí, zvažují převoz jinam, ve hře je i paliativní péče. „Pokud máme ale jen týden, nejsem si jistá, kolik toho stihneme zařídit,“ uzavírá smutně Kliková.
