Místní část Milokošť v noci ze 7. na 8. července zatopila voda z řeky Moravy. Ještě před svítáním byli lidé z nejvíce zatopené ulice V Dědině na nohou. Snažili se zachránit majetek, hospodářská zvířata i jeden druhého.
„Ve dvě hodiny ráno jsem se vracel domů od přítelkyně. Z uličky jsem zahlédl něco lesklého v polích a na loukách. Po chvíli mi došlo, že je to voda,“ vzpomíná na události toho léta obyvatel Milokoště, kterému tenkrát bylo teprve dvacet let. Jméno zveřejnit nechce, ale tvrdí, že byl tehdy první, kdo si blížící se vody všiml.
Den předtím se šel podívat na břeh Moravy. Jarní tání sněhu a ledu naplnilo řeku až po okraj. Hráz, která ji oddělovala od rybníka Viťák, pod náporem povolila. Hasiči ji ucpali pytli s pískem a všechno se zdálo být v pořádku.
Voda v Milokošti stála měsíc
Když se hráz v noci protrhla podruhé, většina obyvatel ulice V Dědině poklidně spala. „Nejdřív jsem vzbudil rodinu, potom jsme budili i sousedy. Začali jsme odvážet prasata. Podařilo se nám zachránit všechna hospodářská zvířata,“ popsal pamětník.
Kudy šla voda
|
Hladina vody stoupala pomalu, lidé tak měli čas odnést to nejdůležitější. Ovšem ještě pomaleji voda odcházela. V Milokošti stála asi měsíc.
„Vlhkost se už nikdy neztratila. Jednou za čas musím obouchat omítku a vysušit zdi,“ posteskl si muž.
Problémy s vlhkostí má i Radim Studnička, který bydlí o pár domů blíž k řece. „Na zahradě jsme měli sklep, ten byl úplně zatopený. Musel jsem ho zavézt hlínou, protože od těch povodní se vždy na jaře zaplnil vodou,“ vysvětlil.
Stejné problémy podle něj trápí i další sousedy. Voda každoročně zaplavuje sklepy i nízko umístěné garáže. „Nedá se s tím nic dělat. Spodní vodu nemůžete zastavit,“ krčí Studnička rameny.
Při povodních mu bylo patnáct let. V zatopené oblasti sice tehdy nebydlel, povodně ho přesto zasáhly.
„Žila tu moje babička. V noci, skoro až nad ránem mi volali sousedé, kteří se na ni nemohli dozvonit,“ vzpomíná, proč se s obavami vydal do zatopené ulice. Od sousedů přelezl přes plot a zjistil, že jeho babička tvrdě spala. Vzbudil ji a pustil se do stěhování všeho, co voda nestihla zničit.
Voda způsobila na domě vážné škody, ale nebylo třeba jej strhnout. Jedinou stěnu zbořil Studnička po několika letech, když dům od babičky zdědil a rozhodl se zrekonstruovat střechu.
Dům se zřítil k zemi
Horší osud potkal rodinu žijící naproti. Jejich dům z hliněných cihel se zřítil k zemi.
„Voda tu stála moc dlouho. Zdi z kotovic popraskaly,“ popisuje se slzami v očích místní žena, která při povodních přišla o střechu nad hlavou. Trvalo tři roky, než s rodinou na místě původního domu vybudovali nový.
Celý čas strávila i s postiženým synem v provizorním bydlení u příbuzných. Do trosek domu se na loďkách její příbuzní pravidelně vraceli.
„Stihli jsme sice odejít včas, ale většinu věcí jsme tu nechali. Slyšeli jsme, že se tu rabovalo, ale přímo nám nic neukradli,“ říká žena.
Vzpomínky na to, jak ji ve tři hodiny ráno budili sousedé, má stále v živé paměti a nerada se k nim vrací. Vody se i po dvaceti letech obává. Někteří lidé z Milokoště ale její obavy nesdílejí.
Soused z protějšího domu Studnička věří, že jsou proti povodním ochráněni. „Hned na druhý rok se postavily nové hráze a ty jsou dobré,“ tvrdí přesvědčeně.
