Kino Orania. Promítat začalo pod názvem Urania roku 1910. Hlediště tehdy největšího kina v Brně mělo 484 sedadel. Po válce se už poškozené kino neotevřelo. Dnes zde sídlí divadlo Radost. | foto: Nakladatelství Josef Filip

V Brně fungovalo na 38 biografů, měl tu být i evropský Hollywood

  • 4
Nejen na historii brněnských kin, ale také na to, jakou hrály biografy roli v běžném životě lidí od roku 1918 až do 40. let, se zaměřuje projekt Filmové Brno, na němž nyní pracují pedagogové a studenti Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Výsledkem rozsáhlého výzkumu bude databáze, která na internetu zpřístupní mnoho historických materiálů o kinech, ale také výpovědi samotných pamětníků.

"Cílem rozhovorů je zjistit, jakou mělo kino roli v každodenním životě obyvatel Brna. Do kterých kin lidé chodili a proč, s kým a na co nejraději," popisuje vedoucí projektu Pavel Skopal. Výsledkem výzkumu bude sborník studií a také výstava ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně.

Většina lidí by asi prvenství připisovala Praze, nicméně v Brně bylo stálé kino dříve. Kde bylo a jak dlouho fungovalo?
Brno má skutečně primát, pokud jde o zahájení provozu prvního stálého, nikoli tedy putovního kina. Zatímco slavné kino v domě U Modré štiky v Praze otevřel Viktor Ponrepo 15. září 1907, v Brně zahájilo provoz kino The Empire Bio co. na Velkém náměstí, dnešním náměstí Svobody, už 7. června téhož roku. Provozoval jej německý podnikatel Dominik Morgenstern. Jejich rodina patřila v meziválečném období k nejdůležitějším kinomajitelům v Brně. Později se přejmenovalo na kino Central a mnozí obyvatelé Brna si kino budou pamatovat pod příznačným názvem Úderka, který neslo od roku 1950. Fungovalo až do 70. let a součástí jeho provozu bylo také veřejné promítání do náměstí Svobody. Kromě Centralu vedl Dominik také kino Apollo (pozdější Čas) a jeho syn kino Kapitol. Oba ovšem kvůli židovskému původu zahynuli v koncentračním táboře.

Kdy bylo v Brně nejvíce kin? Byly nějaké výrazné vlny, kdy přibývala a naopak zavírala kina?
Stálá kina se v první dekádě dvacátého století rychle rozšiřovala, po první světové válce prošla výraznou změnou: licence k provozu kin se udělovaly téměř výhradně obecně prospěšným spolkům jako Sokol, Orel či Československý červený kříž. Na počátku 30. let vznikla nejluxusnější kina v centru, Kapitol, Moderna a Alfa, celkem tu bylo 38 kin. Na konci války byla ale některá poškozena, dvacet let po válce se jejich počet pohyboval kolem třiceti, od let šedesátých se pak snižoval kvůli dvěma vlivům: nutnosti adaptovat je na promítání širokoúhlých filmů a klesajícímu počtu diváků.

Kapitol. Ve své době nejmodernější kino zahájilo provoz 28. ledna 1930. Roku 1949 bylo přejmenováno na Družbu, v roce 2003 se zde promítat přestalo.

A podle čeho se kina rozmisťovala, byly v různých částech Brna výrazné rozdíly?
Před zestátněním kinematografie v roce 1945 byly licence k provozu kin udělovány podle toho, jestli se v okolí nacházelo už jiné kino, a zda tedy měl nový podnik šanci získat klientelu. Kina se samozřejmě kumulovala ve středu města, ale kromě centra byl velký počet kin v oblasti jihovýchodně od centra, především v Zábrdovicích. Tedy v tradičně průmyslové části, kde bydleli a pracovali dělníci textilních továren nebo Zbrojovky. A po válce byla kinofikace řízena centrálně s cílem vytvořit hustou a dostupnou síť, většinou malých kin.

Byl provoz kin hodně odlišný od toho, jak si je pamatujeme z jednosálových kin v 90. letech, než je vytlačila multikina?
Rozdílů byla v různých obdobích celá řada. Hudební doprovod v éře němého filmu, povinné německé titulky za protektorátu, povinné uvádění týdeníků a krátkých filmů, specializovaná kina s nonstop programem či oblíbená kinokavárna na náměstí SNP, která zahájila provoz v roce 1969 a zaměřovala se zpočátku na erotické filmy... Malá kina měla jen jeden promítací přístroj, takže každou výměnu filmového kotouče provázela nucená pauza. Kino Svoboda u starobrněnského pivovaru se zapsalo do vzpomínek pamětníků kamny uvnitř kinosálu, do kterých bylo nutné v zimě přikládat během projekce. Kina bez klimatizace vytvářela hlavně v letních měsících dost nepříjemné prostředí, ovšem nutnost větrat postranními vchody dávala hlavně dětem riskantní možnost vniknout do sálu bez placení. Nedbalost promítačů mohla vést k prohození filmových kotoučů, což mohlo mít například v 50. letech pro viníka nepříjemné důsledky, pokud se jednalo o nějaký politicky významný film. A rušení projekcí kvůli výpadkům elektrického proudu si pamatuji ještě i já, i když ne z Brna. Kino Kapitol-Družba mělo problémy s podzemní vodou, takže se stávalo, že do prvních řad se neprodávaly vstupenky - byly totiž zatopené... Ve srovnání s projekcí v multikině byla prostě návštěva kina mnohem nepředvídatelnější, riskantnější a dobrodružnější.

Dá se říci, že by někdy bylo Brno v něčem odlišné od zbytku země, mělo nějakou specialitu?
Do roku 1945 bylo Brno specifické vysokým podílem německého obyvatelstva. Neexistovalo zde sice v pravém smyslu slova německé kino, ale tento akcent mohla kina získat díky návštěvníkům a programu. Němci považovali za své třeba zmíněné kino Central. V poválečném období lze jako specialitu Brna vnímat zahájení klubových představení. Rozvoj klubových kin koncem 50. let sice komunistický režim přibrzdil a k jejich rozvoji došlo až počátkem šedesátých let, ale v Brně se přesto klubová představení víceméně pravidelně konala už od roku 1957.

Bio DOPZ. Kino Družstva obchodních a průmyslových zaměstnanců na Moravském náměstí začalo promítat 28. prosince 1929. A čtyřikrát měnilo název, přes Moskvu k současné Scale.

Velký fenomén bylo po válce i kino Čas naproti vlakovému nádraží.
Ano, to promítalo nonstop, hlavně bloky krátkých dokumentů, kreslených filmů nebo grotesek. Mohla jste do něj přijít kdykoli a sledovat teoreticky stále dokola. Překvapilo mě, že toto kino mělo po válce nejvyšší návštěvnost ze všech brněnských kin - bylo to samozřejmě ovlivněné tím, že promítalo nepřetržitě, takže stihlo více "představení" než běžná kina. Čas měl ovšem velmi specifickou atmosféru. Jednak kinem procházel zaměstnanec, který rozprašoval vůni přehlušující nepříjemný zápach z nedostatečně oddělených záchodků. Kvůli nepřerušovanému provozu v něm část návštěvníků pospávala a také se o něm šířila jakási městská legenda, a podle jedné vzpomínky měla dosti racionální jádro, že se v něm vyskytují i pedofilové. Do kina totiž často chodily děti, protože mohly v bloku krátkých filmů vidět i kreslené pohádky nebo americké grotesky v době, kdy už po komunistickém převratu nebyly na programu běžných kin.

Do 50. let bylo kino jednou z mála opravdu lidových zábav. Co táhlo lidi do kina nejvíce?
Největší návštěvnost měla v Československu kina v letech 1930, 1944 a 1957. Zatímco nárůst diváků na začátku 30. let je spojen s atraktivitou nastupujícího zvukového filmu, další dva vrcholy odpovídají docela dobře tomu, co se často objevuje i v rozhovorech s pamětníky: kino byla levná zábava a nebylo příliš co jiného dělat. K tomu se objevily atraktivní snímky. Na konci války to byly vedle českých veseloher i německé výpravné filmy jako Baron Münchhausen, na konci 50. let pak o něco málo širší nabídka západní produkce. Ale musíme se ptát i na to, která že to skupina obyvatel neměla co jiného dělat a jaké filmy a proč vyhledávala. Například výzkumy prováděné po válce naznačují, že dospělé publikum nemělo v oblibě válečné filmy - ale jiné výzkumy i rozhovory, které jsem dělal s pamětníky, ukazují, že chlapci je přímo zbožňovali a na americké snímky jako Guadalcanal nebo Pět Sullivanů chodili opakovaně. K nejoblíbenějším filmům patřily i ty, které se vztahovaly k zálibám mladých po válce: sport, hudba a tanec. Lyžařská a hudební Zasněžená romance se Sonjou Henie, jazzová Dvě děvčátka a námořník, bruslařská revue Jaro na ledě - to byly hity druhé poloviny 40. a počátku 50. let.

Souběžně na vašem ústavu začal i výzkum založený na rozhovorech se zaměstnanci brněnských kin a distribuce před rokem 1970.
Tento projekt vede kolega Luděk Havel. Chceme zjistit, jak vypadal provoz kina z pohledu těch, kteří v něm pracovali, od podoby projekcí, služeb, jež kina nabízela, až po způsob, jakým se v 50. letech vykazovala například návštěvnost na některé budovatelské filmy, na které téměř nikdo dobrovolně nechodil, a přesto oficiálně dosahovaly obrovské návštěvnosti.

Filmové Brno

Výzva pamětníkům

Narodili jste se před rokem 1932 a chodili jste v době do roku 1945 často v Brně do kina? Pracovníci projektu Filmové Brno budou vděčni, pokud se s nimi podělíte o své zkušenosti a vzpomínky.

"Také hledáme ty, kteří v kinech do roku 1970 pracovali," dodává vedoucí projektu Pavel Skopal.

Kontaktovat lze studenty i pedagogy na Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity na adrese Arna Nováka 1 či zavolat na sekretariát katedry na číslo 549 491 520, případně na mobilní telefon 732 156 999.

A měli kinaři šanci výrazně ovlivnit, co se promítalo?
Provozovatelé kin měli samozřejmě možnost vybírat filmy z nabídky půjčoven, určovat, jak dlouho bude film na programu, některá kina připravovala vlastní propagační kampaň. V éře němého filmu se výrazně lišila podoba hudebního doprovodu podle toho, co si mohlo kino finančně dovolit - od jednoho klavíristy až po malý orchestr. Názornější bude uvést, od kdy se tyto možnosti zásadně omezily - po komunistickém převratu. Ke změně programu sice nedošlo hned v roce 1948, západoevropské a americké filmy musel režim strpět na programu kvůli splnění uzavřených smluv ještě alespoň dva roky. Ovšem program už se neřídil poptávkou, ale kulturně-politickými úkoly zestátněné kinematografie. V roce 1949 byla dokonce na krátkou dobu zavedena takzvaná kruhová distribuce. Určená kina musela obehrát všechny filmy, které byly označeny za politicky významné. Po dalších čtyřicet let byl pak omezován počet filmů západní produkce, ty nesměly tvořit více než přibližně 40 procent programové nabídky. Vedoucí kina ovšem i v tomto období program ovlivňoval - záleželo na jeho obratnosti, jestli se mu podařilo vyjednat pro své kino nasazení atraktivního filmu.

Mělo Brno nějakou klíčovou, zajímavou osobnost z řad kinařů?
Za připomenutí stojí tragický příběh ambiciózního brněnského filmového podnikatele Hugo Fanty. Ten vlastnil několik kin v Brně, Praze a Bratislavě a po nástupu zvukového filmu prokázal velmi dobrý podnikatelský čich. V květnu 1930 uvedl v pražském kině Passage německý operní film Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu, který v Rakousku a Německu propadl a nikdo neočekával jeho úspěch v českých zemích. Z filmu se ovšem stal obrovský hit, který zůstal na programu kina osmnáct týdnů a byl největším kasovním trhákem své doby. Fantův nejambicióznější projekt ovšem představoval plán na vybudování filmových ateliérů v Brně. Moderní evropský "Hollywood" měl vzniknout na Zemském výstavišti, Fantovi investovali obrovské částky, zadlužili se, celý podnik zkrachoval, Fanta se nervově zhroutil a v roce 1931 spáchal sebevraždu.

Jak vlastně sháníte pamětníky ochotné k výzkumu přispět?
Kromě inzerce, propagace v médiích a spřízněných institucí je oslovujeme i v domovech důchodců a klubech seniorů. Je to dost obtížné hledání. Často se například lidé domnívají, že hledáme nějaké amatérské historiky, kteří mají mimořádné informace o kinech. Tak to není, nejde nám ani tak o fakta, ta zjistíme v archivech. To, co je nenahraditelné, je osobní prožitek návštěvy kina, chceme zjistit, jakou roli kino pro lidi ve 30. a 40. letech hrálo.