Legendární válečník, který si na den přesně předpověděl vlastní smrt a od jehož skonu uplyne 4. října rovných 260 let, dávno patří do galerie historických celebrit, kterými se Brno rádo a oprávněně pyšní. A kdo svobodného pána Trencka nezná, jako by do města ani nepatřil...
V kapucínské hrobce lze v prosklené rakvi spatřit seschlou tvář válečníka, jehož život byl od narození až do smrti, a dokonce i po ní neskutečně dramatický.
Třeba právě u mumifikovaného těla lze začít poutavou vycházku po šesti expozicích a stejně tolika kostelích, které nyní připomínají výjimečného muže a jeho dobu.
Výstava nazvaná Brno v době barona Trencka je koncipována jako umělecko-historická pouť po městské památkové rezervaci. A pořadatelé chtějí zajímavým způsobem až do poloviny října resuscitovat kulturní povědomí nejen brněnských obyvatel.
V Měnínské bráně čekají zájemce skvosty uměleckých řemesel spolu s doplňky současného designu těžícího z barokních principů. Kaple v Paláci šlechtičen představuje lidovou výtvarnou tvorbu a na hradě Špilberku seznamují přímo s životem a mýty, které obestírají ukrutného barona.
Tím však nabídka zdaleka nekončí. Expozice v Moravské galerii je zaměřená na vrcholná barokní umělecká díla, v Knihovně Jiřího Mahena se lze věnovat podrobně celé problematice a k dispozici je několik desítek dopředu vytipovaných knih.
Je potřeba zdůraznit, že expozice jsou umístěny v autentických prostorách: od barokní kaple na hradě Špilberku a v Paláci šlechtičen, přes štukový refektář v Místodržitelském paláci, piano nobile ve Schrattenbachově paláci, městskou Měnínskou bránu (jedinou dochovanou část městského opevnění) až po část areálu kapucínského kláštera, kde František Trenck došel věčného klidu.
A k jedinečnému kouzlu městské památkové rezervace s pozůstatky barokní architektury patří pochopitelně sextet kostelů, které jsou samy o sobě jedinečnými exponáty s díly předních brněnských tvůrců, kteří svým významem přesáhli ve své době hranice města.
Aby byla pobídka co nejpřesnější, jde o kapucínský kostel svatého Kříže, minoritský kostel svatých Janů, kostel svatého Jakuba, dominikánský kostel svatého Michala, kostel svatého Tomáše a jezuitský kostel Nanebevzetí PannyMarie.
Legenda zrození
Neobyčejný život měl už zcela jedinečný začátek. Když se na Nový rok 1711 v italském Reggiu di Calabria Anně Marii rozené Kettlerové z Hargrätten narodil syn, promodrával a téměř nedýchal. Porodní bába podle pověry ponořila zmírající tělíčko do červeného vína. Stal se zázrak. Dítě se čile probralo k životu a podle legendy jej tímto nevšedním porodním zákrokem obestřela nesmrtelnost.
Dá se tomu s malou nadsázkou i věřit. Baron měl nesčetněkrát v životě namále, přestál těžké popáleniny, drastický pád z koně, podchlazení z ledové vody a hned dvakrát byl odsouzen k nejvyššímu trestu.
Zkrátka počátkem osmnáctého století přišel na svět muž, který naháněl svým protivníkům panickou hrůzu statečností, výbušnou povahou, arogancí a brutalitou. Však také na bitevním poli stál se svým otcem poprvé už jako šestiletý klouček.
Divokého pána ovšem charakterizovala také mimořádná inteligence. Pekelník či Ďábel, jak mu přezdívali, hrál na housle, plynně hovořil sedmi jazyky, rád veršoval, byl vyhlášeným tanečníkem a také respektovaným odborníkem na anglickou literaturu.
Víno, ženy, karty
S vášní neohroženého a krutého vojáka se ovšem vrhal už od útlých let do dívčích klínů a požitků jako víno a karban. A zřejmě aby se na náklonnost barona Trencka k alkoholu snad nezapomnělo, vaří se v Brně pod touto značkou čtrnáctistupňové pivo a likérka v chorvatské Požeze pro změnu produkuje koňak s výmluvným názvem Barun Trenk.
Právě na Jezuitské koleji v uherském Šoproni v Požeze nezkrotného mladíka vychovávali. V roce 1728 vstoupil do rakouské armády. Pro nekázeň a výstřední chování byl z vojska už v roce 1731 propuštěn.
Už už to vypadalo, že se z bouřliváka stane poklidný sedlák. Bojechtivý Trenck se oženil a usadil. Vyvzdorovaná a překrásná Josefína ale ve sňatku trpí a v roce 1737 umírá stejně jako čtyři děti, které svému choti porodila.
Ovšem Evropa žije jinou tragédií. V témže roce vypukla válka s Turky a krvelačný muž se nabídne, že založí čtyřtisícový sbor. Ale hrabě Sekkendorf jako velitel rakouských vojsk tuto skvělou nabídku odmítá.
Obávaný ukrutník
Profesionální voják Trenck své služby o rok později nabídne Rusku a se třemi sty muži se vrhá do boje proti Turkům. Prchlivý mladík nerespektující velitele má ale brzy konflikt s nadřízenými a je odsouzen k trestu smrti. Maršál Münnich jej omilostní, když slíbí, že přiveze tři hlavy Turků. K nohám velitele hodil se smíchem posléze hned čtyři...
Na císařský trůn v roce 1740 dosedá mimořádná panovnice Marie Terezie a udatností proslulému Trenckovi je umožněno založit oddíl pandurů. Válečná vítězství hrůzu nahánějícího oddílu vojenských banditů byla ale provázena nepředstavitelným násilím, loupením, znásilňováním a drancováním.
Ostatně Trenck najímal nejen po bohatství bažící venkovany, ale hlavně zločince, jejichž odhodlání posiloval příslibem služby namísto oprátky. Obávaný oddíl mužů v červených pláštích s kapucí, přezdívaných proto rudí kapucíni, se nakonec rozrostl na pět tisíc mužů. Bylo se čeho bát.
Na širokém opasku se každému z nich houpala těžká šavle tureckého typu, za opaskem měli dvě vražedné pistole a u pasu kožený váček na patrony. Každý řadový pandur se ještě mohl pyšnit karabinou.
Náklonnost Marie Terezie
V plném lesku zachytil Trencka obraz, který nyní chová Muzeum města Brna. Pekelník se stává do nebe vynášeným hrdinou a věrnému poddanému ve Vídni z balkonu pokyne sama císařovna. V pozdějších letech Marie Terezie udělí rekovi, který se vylízal z těžkého zranění hrozícího amputací nohy, zvláštní audienci, při níž může sedět. A to bylo proti přísnému protokolu.
V roce 1745 se u vesnice Zárov (nyní Žďár nedaleko Trutnova) účastní bitvy proti Prusům, ve které ukořistí kompletní stříbrný servis krále Fridricha II. Válečná kořist má závratnou cenu dva miliony zlatých. Domácí důstojnická opozice Trencka obviní, že nechal pruského panovníka za úplatek prchnout a začíná sestup veleúspěšného vojáka. Následuje období rozsudků a milostí. Obvinění z velezrady je ze soudního stolu smeteno na přímluvu samotné panovnice. Trenck má zaplatit směšnou pokutu.
Vzdorovitý bouřlivák odmítne, což je urážkou samotného majestátu. Svému oblíbenci ale císařovna ještě poskytuje ochranu. Útěk ze žaláře a znásilnění mlynářské dcery už však zlomí i protekci panovnice.
Do Brna za trest
Roku 1748 začíná brněnská kapitola rváče, hrubiána a vojáka, který si nevážil svého života - a tím méně životů ostatních. Trenck končí v kobce brněnského hradu na doživotí. V předmluvě knihy Vězeň ze Špilberku, vydané letos v dotisku brněnským nakladatelstvím Ryšavý, naznačuje historik Jiří Vaněk, že se tady neměl asi příliš zle.
Kasematy byly upraveny na vězení až roku 1784, a tak byl na špilberské vojenské pevnosti možná Trenck internovaný v některém z důstojnických bytů ve vlastním hradu. Jisté je, že měl k ruce služebnictvo, a jak je z jeho testamentu jasné, stýkal se s důstojníky i vojáky žijícími v pevnosti.
Mimořádný hříšník se nakonec programově stal obráceným kajícníkem. 24. září 1749 - tedy jen několik dnů před smrtí - sepsal a v přítomnosti svědků podepsal závěť. Po svém skonu si přeje ležet mezi kapucínskými mnichy, i když se do společnosti těchto bratrů moc nehodí.
Na smrt nemocný ani ne devětatřicetiletý muž, který se ještě za života stal obávanou legendou, má v zásobě další efektní číslo. Před svědky umírá přesně v den, který si v testamentu určil. V jedenáct hodin 4. října 1749 svobodný pán a baron František Seraph de Trenck vypustí poslední větu: "Chvála bohu, má hodina je tady!"
Ale strach okolí z možné ďábelské léčky je příliš velký a začínají spekulace. Třeba že Trenck vypil pozvolna působící jed, mohl tedy vlastní zánik načasovat a předpovědět. Po zinscenovaném odchodu na onen svět prý chtěl uprchnout z krypty kapucínského kláštera, kde se nepohřbívalo do země, ale na udusanou hliněnou podlahu. A tak u baronova těla držela "čestnou" stráž hned po devět dní hlídka vojenských pochopů. A toto tělo bylo až v roce 1872 uloženo do rakve.
Až do antropologických šetření roku 1999 nebylo jasné, zda seschlé tělo v prosklené rakvi patří samotnému Trenckovi. O překvapení se postaral i fakt, že hlava byla oddělená od těla a chybějí dva krční obratle.
Odborníci však zjistili, že tělo hyzdí válečné šrámy, že trup a hlava prodělaly společně mumifikaci, stejně jako rozkladné procesy. Stětí mrtvého Pekelníka se ale zřejmě nekonalo kvůli důkazu pro Marii Terezii a jeho věrnou zastánkyni, k níž podle šeptandy hlava doputovala - jistotu chtěl mít zřejmě někdo jiný v Brně.
Mumii později okradli o růženec, s nímž se ztratily i články ukazováčku a palce. Útok na nebohou mrtvolu v devadesátých letech spáchala zfetovaná dívka. Nepodařilo se jí ovšem rozbít sklo, a tak do ulic Brna z krypty vyběhla s vysušenou rukou jednoho z mnichů a ke zděšení lidí se s částí trupu probila až do jednoho z vyhlášených barů.
Bytelná rakev u brněnských kapucínů nese rodové heslo: Per Procellas ad Portum (Bouřemi k přístavu). A tento neskutečně bouřlivý život inspiroval nejen vznik mnoha legend, ale také desítek knih.
O Trenckovi byly v dotiscích za posledních pět let vydány v tuzemsku dva romány. Málokdo ovšem ví, že veliteli pandurů se věnoval i stvořitel legendárního Vinnetoua Karel May. Jeho kniha Pandur a Grenadýr poprvé vyšla v roce 1883. Díky všemu shora řečenému je jasné, že pouť po Brně za tímto mužem stojí za to.
