Osvobozování prožíval dvaaosmdesátiletý muž s rodiči a bratrem u příbuzných v Obřanech. Když rudoarmějci Brno obkličovali, do Husovic a Obřan sestupovali ze svahu Hády.
"Malinovského armáda měla fůru koní, na vozech s sebou vojáci táhli desítky raněných lidí. Jak se objevili na Zázmolí v Obřanech, přiletěla německá stíhačka a všecky vzala kulometem. Padli tam taky dva koně. Pamatuju se, že koně snad ještě dýchali, ale lidi se k nim už sbíhali a uřezávali jim nohy. Za chvíli Obřany voněly koňským gulášem," vytahuje vzpomínku Severa.
Davaj časy!
Rusové se pak usadili v bývalém reálném gymnáziu, dnešní chemické průmyslovce na Vranovské ulici. Německá armáda mezitím ustupovala ku Praze, na severu Brna se ovšem střílelo dál. "Když člověk potkal Rusa na ulici, hned slyšel: Davaj časy! Jen si Rus vyhrnul rukáv, ukázalo se, že má hodinek až po loket," vybavuje si pamětník.
Rusové se podle Severy dopouštěli také znásilňování. "Nebyla to žádná legrace. Dodneška si pamatuju, jak zřídili v jednom z domů nevěstinec a vodili si tam místní děvčata. Já musela nosit na hlavě šátek, aby si mě nevšímali," přidává se manželka Jitka, která válku prožila ve čtvrti Mokrá Hora.
Bezprostředně po vytlačení německé armády z města začalo také v Husovicích živelné odsouvání Němců. Severa vzpomíná, že k tomu, aby mohl člověk odvádět Němce, stačilo mít na rukávu červenou pásku.
Odsun se dotkl i jeho vzdálených příbuzných. "Můj strýc ze Znojma, který bojoval v Anglii, se před válkou oženil s poloviční Němkou. Dodnes si pamatuju na to, jak nás po válce vzal do Znojma, kde jsme doslova vytáhli jeho ženu i se synem z vagónu lidí určených k odsunu. Zabavili jim také dům, ale podařilo se ho koupit zpátky," pamatuje se muž.
Josef Severa prožil většinu války v Husovicích. Dům roku 1944 dostal přímý zásah několika menších bomb a rodina se odstěhovala do obřanského Zázmolí. "Jednou v noci sousedka omylem rozsvítila světlo, které osvítilo náš dům. Nad městem poletovalo nejspíš nějaké průzkumné ruské letadlo. Na náš dům shodilo jedenadvacet malých bomb. Mého mladšího bratra to ani nevzbudilo, přitom jsme měli úplně zničené krovy," líčí Severa.
Ve stejném roce ho také spolu s jeho spolužáky z ročníku průmyslovky Němci nasadili na práci ve skladě oblečení. "Ano, měli jsme štěstí, nebylo to takové, jako tvrdá práce v Německu. My jen rovnali všemožné boty a uniformy v bývalé cihelně na pomezí Řečkovic a Medlánek. Ale museli jsme pro esesáky taky kopat bunkr," vybavuje si pamětník.
Po válce během studií architektury krátce pracoval i v ateliéru sochaře Vincence Makovského. Podílel se tak i na měření podstavce pro sochu vítězného rudoarmějce na dnešním Moravském náměstí.
