Nastěhovala se do vily hned po jejím dostavění v roce 1929, přečkala zde střídání německých, rakouských i ruských vojáků. Aby ji nakonec z vily vykázal Čech, tehdejší brněnský starosta.
Její příběh začíná za kruté zimy v roce 1929, kdy dělníci vilu dostavěli. "Začali jsme celý dům hned roztápět. Bylo tehdy i třicet stupňů pod nulou, a mrazem praskaly stromy," vzpomíná dnes čtyřiaosmdesátiletá Marie Straková na první dny ve vile.
S rodiči a starší sestrou se nastěhovali do malého domku naproti vchodu do domu. Albert Stiassny s ženou Hermínou, zvanou Mici a dcerou, které se říkalo Suzi, se přistěhovali na jaře.
Vzpomínky Marie Strakové na téměř deset let jejich soužití jsou šťastné, plné her se sestrou a Suzi a vlídného zacházení jejich rodičů. "Hned jak Suzi přišla ze školy, mi volala telefonem, že už všechno umí a že jdeme na třesně. Pořád jsme lezly po stromech, jezdily na kole, nebo hrály na schovávanou. S panenkami jsme si nehrály vůbec," kroutí hlavou svižná paní.
Rodina Stiassny byla velmi sportovně založená a tak vyrůstaly i dcery zahradníka. U venkovního bazénu visely kruhy a hrazda, v suterénu vily byla tělocvična. U vchodu do zahrady byli ustájení čtyři koně, rodina také jezdila často lyžovat. A právě na lyžařském zájezdu v Alpách se Stiassny dozvěděli, že se na ně řítí válka. Psal se rok 1938.
"Sotva se vrátili do Brna, druhý den zas nabalili a odjeli. Nevěděli jsme, jestli se ještě uvidíme. Suzi pak psala z Londýna, že tam bydlí na internátě, že je tam i dcera Jana Bati. Pak před bombardováním Londýna se nalodili do Ameriky," vzpomíná Marie Straková. Tehdy jí bylo třináct a do vily přišli vojáci.
Po českých vojácích přišlo Gestapo, vila se otevřela nacistickým prominentům. "Vzpomínám na Emanuela Moravce (ministr školství za protektorátu) jak na nás z oken hostinského pokoje volá: Bude válka, odvezte všechno, co můžete," vypráví Straková.
Ale rodina zůstala. V koutku zahrady měli kozy, slepice i králíky. A taky vlčáky, kteří zvednutou pravačku vnímali jako povel k útoku na hajlujícího vojáka.
"Tatínek uměl německy, tak se s nimi domluvil. Pořád ho ale vyslýchali, těžce to nesl. V roce 1943 zemřel," smutně vzpomíná Straková na muže, jenž se učil zahradníkem i v Rakousku u rodiny Rothschildů či na zámku v Černé Hoře.
Německé vojáky vystřídali vlídní rakouští, kteří rodině nosili novinky z fronty. Rok 1945 však přivál do Brna ruské kozáky. "Na Hlinkách bylo v té době spousta vinných sklepů, takže přišli nahoru úplně opilí. Zabili naše slepice. Museli jsme jim je uvařit a každé jídlo před nimi ochutnávat, jestli není otrávené," popisuje Straková dobu, kdy jí bylo dvacet let.
Před ruskými vojáky, kteří na svém tažení znásilňovali ženy, nakonec musela utéct ke strýci do Úrazové nemocnice. Rusové s bodáky ze stěn vily strhali nejen všechny obrazy Hitlera, ale i vzácné gobelíny a poničili zařízení domu.
A když už byli všichni pryč, ozvalo se zaklepání a za dveřmi stál brněnský starosta Vladimír Matula. "Do týdne budete pryč, říká. Němci vás tady nechali, tak tady teď nemůžete zůstat. My přitom chodili do českých škol, mluvili česky. Řekla jsem mu přímo, Němci nás tady nechali bydlet a Čech nás hned vyhodí na ulici," líčí Straková.
Ale jít museli. S matkou a sestrou se usadili v domku Komíně, Marie Straková vystudovala a stala se učitelkou.
Se Zuzanou Stiassny, která bydlela s rodinou v Kalifornii, si psala až do roku 1990. "Taky vzpomínám na švestkové knedlíky a občas děláme i bramborové placky. Ale tak dobré jako tenkrát nejsou," stojí v posledním jejím dopise z Ameriky. A Marie Straková si zase dodnes pamatuje telefonní číslo do vily: 14004.
