"V roce 1942 mě poprvé napadlo, že by to ti Němci mohli taky vyhrát, na to jsem do té doby ani stínem nepomyslela," vzpomíná paní Benešová.
Na dřevěném cyklostylu v malé brněnské svobodárně tehdy s kamarády rozmnožovali všechno, co bylo potřeba, od letáků až po Rudé právo. "Jak čas plynul, tak ti, co to dělali před námi, byli pozavíraní," vypráví dál.
Narodila se v roce 1923 a protektorát ji zastihl ještě na střední škole. Po maturitě chtěla studovat stavařinu, během války byly ale vysoké školy zavřené.
"Když jsem během protektorátu viděla, jak se lidi změnili, jak jeden na druhého vytahují špínu, přišlo mi to hrozné," říká Benešová.
Kvůli ilegální činnosti ji zatkli
"V Brně v Joštové se usadili vlajkaři, nosili černé uniformy a zdravili se fašisticky a měli tam obrázky z toho, jak vytáhli na křesťanskou buňku. To mě tak namíchlo, že jsem to začala brát vážně a přihlásila jsem se k odboji," vysvětluje svoje pohnutky Brňanka.
Kvůli ilegální činnosti ji ale v roce 1942 zatkli. "Byla jsem mezi nimi nejmladší a ještě k tomu jediná holka, dostala jsem i proto nejmenší trest. Z kriminálu mě pustili ještě za války, otázka pak byla, jestli si najít další ilegální práci, nebo co dělat," popisuje Benešová.
Začala studovat, později pracovala jako projektantka průmyslových staveb a přednášela na brněnském Vysokém učení technickém.
"V osmašedesátém mě ale odtamtud vyhodili, prý člověk s mými názory nemůže učit," vypráví oceněná žena. Ale nestěžuje si: život podle ní přinese různé události.
