Někteří se zaměřují na jednorázové oslavy či svatby, jiní se snaží přilákat zákazníky, kteří obcemi jen projíždějí. A pokud to jen trochu jde, orientují se rovněž na turisty či chataře.
Kouřit, nebo ne?Ještě nedávno by myšlenka na jakékoli omezení kuřáků v hospodě pravděpodobně vyvolala vzbouření na vsi. V současné době už ovšem řada hostinských neváhá vykázat kuřáky před hospodu. "Byl veliký problém, aby si na to lidi zvykli," popisuje své zkušenosti František Janás, v jehož hospodě na Vápenkách je prostředí striktně nekuřácké. "Nejhorší bylo, když si někdo zapálil cigaretu a my jsme ho museli vykázat ven, to bylo nepříjemné. Spousta lidí ze začátku nechápala, proč to děláme. Říkali, že to nebude fungovat a že s takovou hospodu brzo zavřeme," vzpomíná Janás. "My jsme udělali nekuřáckou část restaurace z bývalé zahrádky. Kvůli tomu pivaři napřed nadávali, ale pak si zvykli," potvrzuje hostinský Alois Buják. "A začaly sem, mnohem víc než dřív, chodit třeba matky s dětmi a například křtiny už nikdo nechce jinde než v nekuřácké části," říká Buják. "Navíc kuřáků ubývá. Cigarety jsou čím dál dražší, spousta chlapů kouřit přestala, protože je to už prostě stálo příliš mnoho peněz. A tak začíná být kuřák v menšině a začíná už otravovat i pivaře u stolu v té části hospody, kde se kouří," dodává Buják. Podle Františka Janáse nakonec uvítají čistý vzduch v hospodě i samotní kuřáci. "To už teď slyším často. Oceňují, že si zajdou do hospody, kde se dá dýchat, a neodcházejí nasáklí smradem z cigaretového kouře," říká majitel penzionu. |
Sice pod názvem penzion U Černého potoka a s nabídkou ubytovacích služeb, ale stále s poctivým výčepem, kam rádi zajdou na pivo i místní starousedlíci.
Jen výčep a kuchyně vesnický podnik nad vodou neudrží
"Hospoda na Vápenkách vždycky fungovala," říká František Janás. "Tady vedla kupecká cesta a roku 1890 tady hospodu založil člověk jménem Jagoš, který využil zdejší studnu a získal povolení prodávat pocestným slivovici a k ní zdarma nabízet vodu," popisuje historii hospody na Vápenkách její současný majitel.
"V minulosti hospoda prosperovala dobře, bylo to lukrativní místo, přes které se hodně chodilo a později jezdilo na Slovensko. Těžilo se tu dřevo, na hranici dvou panství, jezdili sem formani," říká Janás, který měl na Vápenkách léta rodinnou chatu.
"Hospoda tak nějak fungovala pořád, i když to byla taková klasická paluša. Po revoluci ji vrátili majitelům, ti ale měli jiné zájmy, takže ji pronajímali. Ale to taky nebyla žádná sláva, v případě pronájmu nikdo nic neinvestuje, chce jen vydělat peníze," popisuje Janás.
V té době už podnikal ve velkoobchodu, měl k Vápenkám vztah, hledal reprezentativní místo k setkávání s obchodními partnery, a když se naskytla příležitost hospodu koupit, neváhal.
"Chtěli jsme hospodu koupit, opravit a udělat z ní místo nejen na jednorázové oslavy, ale i dát možnost lidem, aby si zašli na pivo. Aby to byla klasická, stále otevřená hospoda, i když bylo jasné, že to s sebou nese komplikace," popisuje majitel penzionu. Velmi rychle zjistil, že úspěch hospody stojí a padá s lidmi, kteří v ní pracují.
Hledal zaměstnance ochotné a spolehlivé a brzy se rozloučil s těmi, kteří kradli. A zjistil rovněž, že jen standardní provoz výčepu a kuchyně hospodu ani při nejlepší vůli neuživí.
"Náklady na elektřinu, plyn, to jsou věci, které hospodského dusí v rozletu," konstatuje Janás.
"Přemýšleli jsme tedy o věcech, které by sem přitáhly další hosty. Kromě služeb typu hřiště či vířivky, což ocení třeba ubytovaní rekreanti, jsme chtěli oslovit lidi z okolí, kteří si po práci chtějí zajet do přírody na procházku a pak se zastavit na pivo a na dobré jídlo. A jiný typ lidí sem zase přivedou kulturní a společenské akce, které děláme. Ať už je to třeba sochařské sympozium, výtvarná soutěž pro děti, jejíž výsledky se pak vystaví ve škole v Nové Lhotě, nebo nedávný folklorní pořad, který moderoval hudebník Vladimír Merta," popisuje František Janás.
Hospoda však přesto nerezignuje ani na místní, protože turisté či návštěvníci společenských akcí přinášejí peníze hlavně v sezoně.
"Vařit se pokoušíme denně, někdy v omezeném režimu, kdy nejsou v nabídce hotová jídla, ale jen minutky," říká František Janás. "Místní však chodí na jídlo velmi málo, zajdou spíš na pivo, ale také sem například pravidelně chodí dvě dámy na dvě deci červeného. V každém případě je poznat, kdy je před výplatou a kdy po výplatě," konstatuje majitel.
Přitažlivost okolí hospody se její majitel snaží zvýšit i dalšími aktivitami. Letos například začal se speciální čtyřkolkou upravovat běžkařské stopy na svazích v okolí Vápenek.
Hostinský: "Palušám" brzy odzvoníUživit klasickou venkovskou hospodu, jejíž "repertoár" tvoří především pivo a kořalka, je stále větší problém. Horko těžko to ještě jde na vesnicích, kde má otevřeno pouze jedna hospoda. Jinak je třeba obstát v konkurenci, nabídnout něco navíc a snažit se vydělat na jednorázových akcích, takzvaných trachtách. Což jsou oslavy, křtiny, svatby či pohřební hostiny. "Pivo, rum, borovička a vodka. A klasický zalévaný turek, to je v hospodě nejvíc žádané zboží," říká Alois Buják, který vlastní a provozuje restauraci v obci Bánov. "Klasickým vesnickým palušám ale podle mě brzy odzvoní. Jeden pivař nechá za večer v hospodě za sedm piv a jedny cigarety dvě stovky. Hospodskému z toho zbude tak patnáct korun. Když bere servírka šedesát korun na hodinu, vydělává taková vesnická hospoda stěží jen na ni. A dát pivo za cenu přes dvacet korun? To nejde," popisuje Buják. "Lidé šetří. Stroj na espreso jsem měl nějakou dobu pronajatý, ale musel bych na kávu nasadit tak vysokou cenu, že jsem si automat raději koupil," dodává Alois Buják. "V každém případě se o nás dobře stará dodavatel piva," říká majitel penzionu U Černého potoka František Janás. "Vybavili nás pípou, chladicím zařízením i sklem. A jednou za dva měsíce přijede obchodní zástupce pivovaru, se kterým řešíme reklamace či doplnění tácků, účtenek a skla," dodává Janás. "Snaží se, aby neztratili zákazníky, servis ze strany pivovarů je ochotný a pohotový. Beru pětasedmdesát sudů měsíčně, to už se jim vyplatí, aby si mě udrželi," potvrzuje hostinský Alois Buják. "Některé pivovary dříve podporovaly rozjezd hospod i penězi, ale tam už bylo třeba zavázat se za dost přísných podmínek, při jejichž porušení musel hospodský všechny peníze vrátit," dodává Buják. |
