Stane se tak většinou jen dvakrát za deset let. „V současné době je denní pokles hladiny v nádrži tři až pět centimetrů, v létě to bylo až deset centimetrů,“ podotkla mluvčí Povodí Moravy Gabriela Tomíčková.
Hladina Dyje se nyní nachází více než osm metrů pod maximem. To pro Bítov znamená návštěvy turistů.
„Přijíždějí sem, zbytky vesnice si fotí. Je to pro ně atrakce, pro nás ale spíš stále živá a nepěkná vzpomínka,“ povzdechla si paní Dana, které o starém Bítově často vyprávěla babička. Ona dnes historii Bítova s oblibou připomíná svým dětem. Třeba to, jak se lidé tehdy stěhovali se slzami v očích.
Vranovská přehrada byla postavena v letech 1930 až 1934, a než se tak stalo, muselo být celé údolí připraveno k zaplavení - včetně obce na konci přehrady pod hradem Bítovem v soutoku Želetavky a Dyje.
Vybudovali novou vesnici
Zemský úřad tehdy Bítovským nabízel finanční vyrovnání nebo přestěhování do sousedních Vysočan. Jen pět z padesáti majitelů usedlostí se spokojilo s penězi. Všichni ostatní důrazně požadovali vybudování nové obce. A stalo se tak jen o pár kilometrů dál na kopci nad řekou.
V kronice se lze dočíst, že o zakázku měli zájem ti nejlepší architekti. Raritou je i to, že nový Bítov byl v tehdejším Československu první od základu nově vybudovanou obcí.
Lidé se začali stěhovat začátkem roku 1933, roku 1935 na sv. Václava už Bítovští slavnostně vysvětili kostel v nové vesnici „na klíč“. Za zmínku stojí i dva mosty, které tehdy vyrostly pod hradem Cornštejn a směrem na Vysočany. Ten první z nich byl poprvé v historii československého stavitelství postaven montáží s pomocí jeřábů, ne s dřevěným lešením, jak bylo doposud běžné.
Nový Bítov postavili na pozemcích barona
Lidé si přestěhováním polepšili, dostali elektřinu a vodu až do domu. „Přesto jsem přesvědčená, že by většina lidí obojí vyměnila za původní vesnici. Babička vždycky říkala, že nikdy ji srdce nebolelo tak, jako když řeka stoupala a zaplavovala to malebné údolí,“ podotýká paní Dana.
Nový Bítov vznikl na pozemcích barona Jiřího Julia Hasse v místech, kde stávala jeho jelení obora u Červeného dvora. A i když byl hradní pán před vodou v bezpečí, protože jeho hrad zatopen nebyl, místní na něj vzpomínají stejně jako na původní vesnici. Velký sukničkář, ale hlavně kamarádský člověk se srdcem na pravém místě.
„Všichni ho měli rádi, chodil mezi lidi, účastnil se oslav. Byl proti přehradě, ale když už nešlo jinak, vyšel vstříc svým lidem,“ přidává paní Dana další vzpomínku.
