Elegance, lehkost a záběr napříč spektrem literárních žánrů. Tak lze stručně a jednoznačně charakterizovat tvorbu Vítězslava Nezvala. Pro jeho morální profil, zvláště z padesátých let, již tak jednoznačnou charakteristiku nenajdeme.
Vítězslav Nezval se narodil 26. května 1900 v Biskoupkách u Moravského Krumlova. Vyrůstal na Vysočině v Šemíkovicích. Po maturitě na třebíčském gymnáziu v roce 1919 byl přijat na právnickou fakultu do Brna, ale krátce na to přestoupil na Filosofickou fakultu v Praze. Studia nedokončil a začal pracovat jako tajemník v redakci Masarykova slovníku naučného, sezonně jako dramaturg Osvobozeného divadla. V pozdějších letech se osamostatnil a působil jako spisovatel na volné noze. Zemřel 6. dubna 1958 v Praze.
Ačkoli se Nezvalovi studia na Filosofické fakultě nepodařilo dokončit (měl již takřka hotovou závěrečnou práci), jeho obrovský talent se projevil velmi výrazně již v mládí.
Jeho prvním učitelem byl otec. A není pochyb o tom, že právě otec měl velký vliv na jeho názory a tvorbu stejně, jako se na ní podepsala rodná Vysočina, jejíž motivy se v jeho díle, zvláště v prvotinách, často opakují. Nezval zachytil především vzpomínky na domov, rodný kraj a studentská léta. Dílo tohoto období lze charakterizovat jako vyjádření intenzivní vnitřní zkušenosti a prožitku spojených s vyzráváním mladého člověka.
Podivuhodný kouzelník, Akrobat a Edison
Za první světové války působil krátce v armádě, ale po dvou měsících byl propuštěn.
V roce 1922 vstoupil do Devětsilu a stal se vůdčí osobností české avantgardy. Je možno říci, že spolu s Jaroslavem Seifertem vtiskli ráz českému poetismu. V tomto duchu vznikla nejprve sbírka Pantomima, a poté vrcholná sbírka jeho tvorby, nazvaná Básně noci. Do ní náleží Nezvalovy nejznámější skladby Podivuhodný kouzelník, Akrobat a Edison.
Zatímco Podivuhodný kouzelník přichází k lidem, aby je naučil radosti a jejímu prožívání, Akrobat je zlomovým dílem Nezvalovy tvorby a započíná druhou fázi poetismu, která symbolizuje Nezvalovu vnitřní krizi. Vše završuje skladba Edison, která přináší vysvobození z tíživé otázky po smysluplnosti lidské existence. Sám Nezval tuto skladbu označil za čistou sonátu. Prostřednictvím životního příběhu Edisona dospívá k přesvědčení, že smysluplnost života je určena lidským dílem, které po sobě člověk zanechává. A právě Edison je zářným příkladem takového člověka.
Rok 1924 se pro Nezvala, stejně jako pro řadu českých autorů, stává rokem vstupu do komunistické strany. Zatímco však mnozí z umělců během několika let v návaznosti na bolševizaci strany KSČ opouštějí, Nezvalovo členství trvá. Nezval velmi rád cestoval, navštívil Sovětský svaz, Monako, Itálii, Řecko, Francii. A právě cesta do Francie zásadním způsobem určila jeho vztah k francouzským autorům, které nejprve četl v překladech Josefa Čapka.
Později začal francouzské autory, zvláště Jeana Arthura Rimbauda a Guillauma Apollinaira, číst v originále a sám se vypracoval na vynikajícího překladatele. Jeho překlad Manon Lescaut, jímavý příběh muže, který se rozhodne stát knězem, ale zamiluje se do krásné Manon, je považován za lepší, než sám originál. Ve Francii se setkal se surrealismem, který jej výrazně ovlivnil.
V roce 1934 vzniklo dílo Sbohem a šáteček a Nezval jím vstoupil do surrealistické tvorby. Vrcholnými surrealistickými díly jsou Žena v množném čísle, Absolutní hrobař nebo Praha s prsty deště.
V témže roce založil Skupinu surrealistů v ČSR, ale tu o čtyři roky později rozpustil.
Záhadné balady Roberta Davida
Ještě dnes je zdrojem mnoha dohadů a nejasností anonymně vydané dílo nazvané 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Dílo se zcela vymyká surrealistickému způsobu tvorby. Objevuje se názor, že Nezval se cítil omezen surrealismem a toužil se z těchto mezí vymanit. V díle je zřetelná inspirace Villonem a na jeho konci je vždy poslání. Na tuto sbírku navázaly ještě další dvě v podobném duchu.
Také v důsledku prožitků druhé světové války i Nezval podléhá všeobecné tendenci k obratu k nadosobním hodnotám, což samozřejmě vyplývá z dobové situace. V jeho díle se objevuje přírodní lyrika, projevují se city k vlasti. V roce 1945 se orientuje k socialistickému realismu.
Po druhé světové válce nabývá na významu Nezvalovo členství v KSČ, stává se výrazně aktivní a oceňovanou osobností, získává řadu poct a funkcí. A právě toto období lze považovat za jeho nejslabší tvůrčí období. Dílo je poznamenáno budovatelskými myšlenkami a bojem proti buržoaznímu myšlení, místy podléhá ideologii.
Nezval nebyl jen vynikajícím básníkem, ale také prozaikem. Prózu psal hlavně v období přerodu mezi poetismem a surrealismem. Nevyhýbal se ani tvorbě pro děti, málokdo by si nevzpomněl na baladu o naivním králi a vose, která jej bodla, nebo neshlédnul televizní zpracování večerníčku Anička, skřítek a dřevěný Hubert. Z dramat jsou nejznámější Milenci z kiosku.
V roce 1953 získal titul Národní umělec a byl vyznamenaný zlatou medailí Světové rady míru. Umírá v roce 1958 na srdeční infarkt komplikovaný spálou. Jeho hrob se nachází na Vyšehradě.
Nezval byl velmi plodným autorem, za svůj život napsal více než devadesát básnických sbírek, románů, studií a her. Jeho přínos tkví také v teoretických statích o moderním umění, a překladatelské činnosti. Řadu otazníků vyvolává Nezvalova kariéra v KSČ, hlavně po roce 1945.
Charakteristickým rysem jeho tvorby je dokonalá práce se slovem, elegance a zvukomalebnost, která jakoby kontrastovala s tendencemi k existencialismu současných básníků, a možná právě proto se stává Nezvalovo dílo pro čtenáře stále lákavější.
