V neděli od té tragické události uplynulo přesně 75 let. Na zdejším hřbitově už jen několik hrobů připomíná, že se tady před tři čtvrtě stoletím převážně totálně nasazení dělníci adamovských strojíren, kam němečtí okupanti umístili svou zbrojovku, stali obětí hrůzného železničního neštěstí.
Onoho 18. září 1941 ještě za tmy mířila k vlaku přijíždějícímu na nádraží obvykle ve 4 hodiny a 42 minut skoro tisícovka cestujících. Většina z nich měla v šest ráno nastoupit ke směně právě v Adamově, kde byli nuceně nasazení k práci pro nacistické Německo.
Platilo nařízení o zatemnění, takže ani malé stavení, kde staniční zřízenec Josef Hájek právě prodával jízdenky, nebylo osvětlené. Stejně jako o něco blíž k Brnu se nacházející domeček s výpravčím Jaroslavem Dvořákem. A částečně zatemněná světla měly také přijíždějící vlaky.
Rozhodlo válečné nařízení. Vojenský vlak měl přednost
K židenickému nádraží, které ještě tehdy nemělo nástupní perony ani čekárnu či skutečnou nádražní budovu, se v tu chvíli blížily celkem tři vlakové soupravy: vojenský vlak číslo 94002, který tudy měl projíždět už před hodinou a 39 minutami, o sedm minut opožděný pražský rychlík číslo 148 řízený strojvedoucím Johannem Kroutilem a konečně i osobní vlak jedoucí od Brna k Adamovu.
Seznam obětíJindřiška Apoštolová, Ladislav Bednář, Květoslava Bednářová, František Bureš, Hedvig Drexler, Jan Fišer, Otilie Hamerská, Ladislav Honzák, Františka Horová, Ladislav Ježek, Felix Krejčí, Vladimír Kuchař, Josephine Müller, Eugen Pavlíček, Boleslav Poklasník, Leo Procházka, Václav Štrejt, Karla Zedníková |
„Vojenský vlak musel výpravčí Jaroslav Dvořák podle válečného nařízení ovšem bez výjimky upřednostnit a pustit na trasu,“ vzpomínal v roce 2003 pro televizní dokument s názvem Židenice 1941 dnes už zesnulý historik Vlastimil Schildberger.
„Zkusil alespoň ze své budky výpravčího na tento vlak upozornit telefonem staničního zřízence Josefa Hájka v jeho domečku na nádraží, jenže Hájek tam byl sám a právě plně zaměstnán prodejem jízdenek pro téměř tisícovku cestujících, takže telefon nevzal,“ dodal historik.
„Vzduchem létaly ruce a nohy“
Vojenský vlak se tedy k nástupišti blížil právě v čas příjezdu „osobáku“ od Brna a netrpěliví cestující, lační obsadit poslední volná místa k sezení před šichtou v továrně, jej mylně pokládali za „ten svůj“ a nahrnuli se do kolejiště. Jenže právě v té chvíli se z druhé strany řítil od Prahy opožděný rychlík.
„Řadu lidí, kteří stáli v kolejišti, smetl rychlík jako kuželky,“ vzpomínal v dokumentu očitý pamětník Josef Janeček. „Vzduchem létaly ruce, nohy i zbytky těl,“ vybavoval si tehdejší adamovský dělník, který pak dlouhé týdny po události nemohl spát, jíst ani mluvit.
V temnotě na nádraží však lidem teprve postupně docházelo, jaké neštěstí se právě odehrálo. Až když někoho napadalo rozsvítit kapesní svítilnu, bylo možné si udělat obrázek o strašné zkáze, která připravila o život osmnáct lidí a další zranila.
Ani strojvedoucí rychlíku si údajně ničeho nevšiml. Teprve v cílové stanici prý zjistil, že je čelo jeho lokomotivy zakrvácené a s částmi lidských ostatků.
Zaměstnance železnice vyšetřovalo gestapo
Ohledání obětí bylo svěřeno soudnímu lékaři Františku Berkovi. A desetidenním vyšetřováním gestapa prošli železniční zaměstnanci Hájek i Dvořák. Ale protože zemřelí a zranění neměli správně v kolejišti co dělat, výpravčí i staniční zřízenec byli bez trestu propuštěni.
Deset obětí ze Židenic mělo společný pohřeb 20. září 1941 na brněnském hřbitově, mezi nimi i manželé Bednářovi. K dovršení celé hrůzy byla paní Bednářová právě v sedmém měsíci těhotenství.
Pohřbu v Židenicích se zúčastnil také tehdejší zemský prezident Jaroslav Mezník, jehož krátce na to – 11. listopadu 1941 – zatklo gestapo. O tři dny později jej v Kounicových kolejích zastřelil německý voják.
Pozůstalým se sešla díky vyvolané vlně solidarity řada finančních darů, mezi jinými od brněnských společností Cement und Kalwerke nebo Leo Czech & Comp. z Maloměřic, ale také od říšské vlády, říšského protektora Konstantina von Neuratha nebo například prezidenta Emila Háchy.
