Narodila se v Hodoníně. Jak sama říká, spolu se dvěma staršími bratry prožívali v útlém dětství "škaredé věci". Její rodiče se rozvedli a matka jí později řekla, že třetí dítě už vlastně nechtěla.
Svého otce pořádně nezná. "Matka mi bránila v přístupu k němu. Teď už mu nechci zasahovat do soukromí," krčí rameny dívka.
Bratrům nesměla ošetřit podlitiny a rány
Když jí byl rok a půl, odstěhovali se sourozenci s matkou do Svitav. Nejvíc si pamatuje dvě věci: kočky a modřiny. Matka byla chovatelkou, svůj koníček však brala příliš vážně. "S kočkami jezdila na výstavy, my jsme nikam nesměli," říká dívka.
Dívčina paže nese dodnes znaky týrání. Jsou na ní zřetelně vidět jizvy. "Matka mě štípala. Vší silou se zaryla do kůže na paži. Nezastavil ji můj brekot ani krev, která u nás byla naprosto běžná," vzpomíná.
Hrůzy, které se děly hlavně na chatě, popisuje téměř devatenáctiletá slečna s námahou a častými odmlkami. "Matka nás vždycky zavolala za kůlnu. Tam měla připravené latě. Stála jsem v řadě a dívala se, jak postupně bratři přistupují k matce. Její údery byly tak silné! Všude lítaly třísky."
Cítila bezmoc, protože nemohla bratrům pomoci ani jim později ošetřit krvavé rány a podlitiny.
Děvče bývalo trestáno jako poslední. "Stála jsem zády k matce a ona vzala asi metr a půl dlouhou lať a udeřila tak prudce a silně do zad, že ji o mě zlomila." Při těch vzpomínkách si utírá slzy do papírového kapesníku a není schopna vyprávět o nejhorším období svého dětství.
Uvědomila si, že dál se tímto způsobem nedá žít. Chtěla od matky pryč. Svěřila se třídní učitelce, uplynulo jen pár dní a patnáctiletou dívku povolal školní rozhlas do ředitelny. V té chvíli si osmačka uvědomila, že se konečně něco děje.
"V ředitelně bylo asi pět lidí. Vybavuji si jen dva policisty a moji třídní, která mi řekla, ať jim vše popíšu." Jakmile se jim svěřila, začal úřední kolotoč.
Dívala se na školu, kam už nepatřila
Na scénu vstoupili policisté a sociální pracovnice. "Oni mi ani nedovolili rozloučit se s vlastními bratry. Naopak mě odvedli do auta. Cestou jsem brečela, koukala na školu, kde mi sice žáci ubližovali, ale cítila jsem, že tam prostě patřím."
Uvězněná v tmavém autě jela do Hradce Králové, do diagnostického ústavu. Tam si našla první kamarády. Odchod přišel brzy. "Přišel vedoucí vychovatel a vždy, když někdo odcházel, držel v ruce žluté keramické srdíčko." Po třech měsících dostala srdíčko i ona. Opustila Hradec a dostala se Poličky.
"Budoucnost? Práce, škola a... rodina"
V novém domově se k ní zpočátku chovali dobře. Patnáctiletá slečna bydlela na pokoji, kde bylo sedm děvčat. Ani tam ovšem nenašla určitý pocit domova.
Dokonce prý uvažovala o sebevraždě. "Ty tety to tam berou jako práci. Jednou jsem přišla a slyšela jsem, jak mě pomlouvají."
Z depresí ji dostal až její přítel. "Odpočítávala jsem dny, kdy mi bude osmnáct. Na rozloučenou jsem koupila dvacet bílých růží," popisuje dívka. Půl roku dopředu se chystala na okamžik, kdy začne sama rozhodovat o svém životě.
Nevyučená servírka nyní žije s přítelem, který je také vychovaný dětským domovem. Strávil tam celých třináct let.
Co plánuje do budoucna? "Chci si udržet práci a zůstat s přítelem. Máme byt a žijeme spokojeně. Určitě bych si taky chtěla dodělat školu. Láká mě rodina, to je taková moje budoucnost," dodává dívka, která ve svém životě měla smůlu.
