Všude jsme byli za exoty, líčí nomád hromadné putování ve stařičké avii

  9:29aktualizováno  9:29
Po deseti letech studií geologie na Masarykově univerzitě v Brně se Vojtěch Wertich vydal na cesty. Spolu s partou dalších mladých lidí projel Rusko, Mongolsko, Maroko, Západní Saharu, Skandinávii, Pobaltí a Jižní Ameriku. A to všechno ve stařičké Avii 30 z roku 1974.

Třicetiletý Vojtěch Wertich už projel Rusko, Mongolsko, Maroko, Západní Saharu, Skandinávii, Pobaltí i Jižní Ameriku. Na brněnských veletrzích cestovního ruchu Go a Regiontour se představuje v rámci projektu Nomádi. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Zařadil se tím mezi novodobé nomády. Tedy lidi, kteří své dovolené neměří na týdny jako obyčejní smrtelníci, ale na měsíce.

Fotogalerie

Jeho nezapomenutelné příběhy si mohou zájemci přijít poslechnout do pavilonu F brněnského výstaviště, jež až do neděle hostí veletrhy cestovního ruchu Go a Regiontour.

„Všude jsme byli za exoty. Hlavně když nás vylezlo z auta devět. Každý žasl, kolik nás je a že se tam vejdeme. A taky, že ne. Na noc museli dva spát ve stanu a stavěli jsme ho i na střechu. To bylo nejbezpečnější,“ směje se třicetiletý Wertich.

Devět? V autě, kde nebyla prakticky žádná osobní zóna. Nelezli jste si na nervy?
Na těch kratších výpravách ne, ale při té nejdelší, po Jižní Americe, která trvala od ledna do konce dubna, už ano. Ale spíš mezi jednotlivými dvojicemi. Já jsem splachovací, tak jsem fungoval jako mediátor a snažil se to urovnávat.

Vaši kolegové nomádi přivezli i svá cestovatelská vozítka. Kde máte avii Amálku?
V Kolumbii. Nechali jsme ji na farmě loni v dubnu na konci čtyřměsíční cesty Jižní Amerikou. Domluvili jsme se s jednou Češkou, co se provdala za Kolumbijce, že ji tam po nějakou dobu uložíme. Technický stav vozu z roku 1974 není nejlepší a dostat ho sem by bylo drahé. Zatím nevíme, co s ním bude. Mohl by se například hodit jako exponát do nějakého muzea.

Čím je Amálka originální?
Klasické modré nákladní avie byly za socialismu běžné, ale na obytné si je lidé přestavovali sami. Žádná oficiální výroba neexistovala. Tak tuhle jednu prastarou avii koupil kamarád Honza Vrtěl, vyhodil z ní zbytné věci jako sprchu nebo ledničku, aby tam bylo víc úložného prostoru. Technicky ji vylepšil, podložil tlumiče a zvedl předek kvůli pohybu po těžkém terénu, zesílil převodovku, aby víc utáhla, a mohli jsme vyrazit. Motor byl z roku 1996, takže ten nevyměňoval.

Na brněnském výstavišti se představujete v rámci projektu Nomádi pod záštitou Lidových novin. V současnosti se mnohým lidem říká digitální nomádi, protože jim k práci stačí počítač a mohou být třeba na druhém konci světa. Taky to tak máte?
Nejsem digitální nomád. My jsme si na cesty vydělali předem. Nomádi ale asi jsme, protože nevymetáme hotely, ale jezdíme veteránem po exotických krajinách včetně pouště, a když si chceme třeba vyběhnout na Machu Picchu, uděláme to a zase jedeme dál. Nebál bych se ale toho označení, že jsme turisté. Za cestovatele považuju pány Holuba nebo Zikmunda s Hanzelkou, to je vyšší liga. Ti měli jen buzolu, my si nařídíme GPS a jedeme. Ale i tak občas bloudíme a pak nás zachraňují papírové mapy. Osobně je mám radši.

Ostatně jste geolog, tak to máte v profesi.
Dělal jsem i orientační běh.

Takže máte fyzičku. Potřebuje ji člověk na tento typ cestování?
Ano, nesedíme jen v autě, ale sbalíme se a na pár dní vyrazíme na túru po horách s plnou polní, což je nějakých patnáct kilo. Na druhou stranu do toho nikoho nenutíme, takže když jsme se vydali na šestitisícovku v Bolívii, půlka výpravy radši zůstala v táboře. Bylo to sedmihodinové stoupání od pěti do šesti tisíc metrů, to mi fakt docházel kyslík. Na vrcholu jsem se chtěl postavit, ale nohy mě neposlouchaly. Rychlé cukry to naštěstí spravily.

Sáhl jste si na dno?
Právě při tomto výstupu na sopku Parinacota ano. Leží na hranicích Chile a Bolívie, na březích jezera Chungará a měří 6 384 metrů. Původně jsme šli navázaní na laně. Já jsem se odpojil od hlavního družstva, že půjdu svým tempem. Nestačil jsem a v jednu chvíli dokonce uvažoval, že to vzdám.

První cesta vedla do Ruska a do Mongolska. Proč zrovna tam?
Já to neplánoval. To Honza Vrtěl, který dělal hlavního řidiče, mechanika a je majitelem avie. Byl tam na nafukovacích člunech na řekách a chtěl se vrátit. No a na auta se dá naložit víc než na lodě. Já byl volný a na brigádách jsem vydělal nějaké peníze, takže jsem se přihlásil. Kdyby mi ale někdo řekl, ať jedeme třeba do Kyrgyzstánu, jel bych i tak.

Ve které zemi se vám zdáli lidé nejpřívětivější?
Asi v Kolumbii, ale možná to bylo tím, že jsem měl kamaráda Kolumbijce a znal ho už půl roku předtím. Takže mě zkrátka seznámil s tím, jak to tam chodí.

Kolumbie je docela nebezpečná. Lidé o ní často vědí jen to, že tam šéfuje narkomafie a unáší lidi.
To se říká. Jsou tam nebezpečná místa, třeba Darién mezi Kolumbií a Panamou. To je taková země nikoho, kde ani nejsou cesty, a vláda to území nemá pod kontrolou, ale tam jsme nejeli. Pohybovali jsme se v místech, kde bezpečno je. Když jsem například řekl, že jedeme do Afriky, lidé se děsili: „Tam přece řádí ebola!“ Jenže my byli v Maroku a na Sahaře, tisíce kilometrů od nákazy. Bylo to dál než Ukrajina od nás, když tam zuřila válka.

Pojďme k něčemu příjemnějšímu. Kde vám nejvíc chutnalo?
V Jižní Americe kolem jezera Titicaca byly fantastické ryby, v Kolumbii mají skvělé smažené banány, které používají jako přílohu. Jsou udělané naslano, křupavé, nakrájené na kolečka a chutnají jako hranolky. A asi nejlepší jídlo jsme měli v Maroku. Vaří velmi pomalu v keramickém hlubokém talíři s kónickou protaženou poklicí. Říká se mu tažín a dusí v něm maso a zeleninu s kořením. Jídlo je šťavnaté, a přitom se nemusí podlévat, protože pára se na stěnách sráží a stéká dolů. Jeden jsem si přivezl a teď v něm kuchtím.

Když už jsme u těch nej, kdy jste měl největší strach?
O život to nebylo. Ale hodně jsme se báli poruch, že zůstaneme viset daleko od civilizace a to šestitunové vozítko nebudeme schopni vytáhnout. A permanentní strach jsme měli o kola od avie při cestě do Mongolska a Ruska. Nenapadlo nás, že tam náhradní neseženeme, byla buď velká, nebo malá.

A vydržela?
Pořád jsme spravovali a u každého většího hrbolu se nervovali, že o nějaké přijdeme. Jedno také nenávratně odešlo, takže jsme nějakou chvíli jeli po pěti místo po šesti, protože u avie jsou zadní kola zdvojená. Nakonec jsme to zapíchli na Ukrajině a brácha si vzal volno a přivezl nám je z Česka, takže jsme přezuli. Naštěstí jsme byli už v zemi, kde nepotřeboval vízum, do Ruska by se nedostal. Tam taky byly jedny z největších problémů s úředníky. Ne na hlavních přechodech, ale na místní úrovni.

Jaké třeba?
Chtěli po nás registraci pobytu. Nechápali, že se můžeme někde zapíchnout a přespat. Museli jsme najít někoho, kdo by nás papírově nechal u sebe. Takže jsme místní upláceli bonboniérou, aby nám dovolili se zapsat na jejich adresu. Například v Jižní Americe jsme s úředníky problémy neměli.

Avie zůstala u známých v Jižní Americe. Co vás teď bez ní čeká?
Jsem dálkově na doktorandském studiu, chci dodělat školu. V Brně jsem byl deset let, než jsem začal vyrážet na cesty. V té době jsem pustil i byt, takže teď pobývám u známých a doma na Opavsku. A snažím se vydělat nějaké peníze. Jako geolog hledám ložiska a posuzuji možnosti těžby pro rakouskou firmu. Cestování mě ale drží. Určitě se chci někam vydat. Ale tam, kde jsem nebyl – do Střední Asie, na Island, do Kanady. Nerad se vracím na jedno místo. Zeměkoule je obrovská a možností je spousta.

Nejčtenější

Podmínka za útok nožem je mírný, ale přiměřený trest, říká státní zástupce

Jeden z mužů pořezaných při potyčce před brněnským klubem Caribic v prosinci...

Za směšně nízký označil poškozený muž trest, který u soudu dostal útočník z Egypta, jenž při potyčce před hudebním...

Na Kyjovsku zuří prachové bouře jako v poušti, na polích vznikají duny

Prachové bouře na Kyjovsku odnáší z polí nejvzácnější vrchní vrstvu zeminy,...

Silný vítr zvedá oblaka prachu a písku a metá jimi desítky metrů daleko. Na vyprahlé zemi se tvoří malé duny. Není to...

Další dopravní komplikace, vlaky jedoucí do Brna skončí už v Židenicích

Přes nádraží v Židenicích už dnes proudí v ranní a odpolední špičce stovky...

Cestující se v Brně musejí připravit na další komplikace. Kvůli opravám na hlavním nádraží dojedou některé vlaky jen na...

Nehoda čtyř aut zastavila provoz na dálnici D1 u Brna, jeden člověk zemřel

Nehoda tří kamionů a jednoho osobního auta na dálnici D1 ve směru na Prahu....

Jeden člověk zemřel při nehodě tří kamionů a osobního auta na 172. kilometru dálnice D1 nedaleko Brna. Hromadná srážka...

Kometa přehrála v osmifinále LM Tampere, Plzeň rozstřílela Bolzano

Momentka z utkání Kometa Brno - Tappara Tampere

Úvodní osmifinálové zápasy hokejové Ligy mistrů oběma českým klubům vyšly: Kometa doma přehrála finskou Tapparu 5:1,...

Další z rubriky

V Janáčkově divadle se opět hrálo, červenou žulu vystřídal bílý mramor

Po patnáctiměsíčních opravách se brněnské Janáčkovo divadlo znovu otevřelo...

Patnáct měsíců zněl v brněnském Janáčkově divadle jen stavební ruch, v neděli se však do něj vrátili diváci. Ti zatím...

Agresivní žirafu museli utratit. Novinky a zajímavosti z českých zoo

Bílý tygr v peruánské zoo. Lima (26. 7. 2018).

Jak se letos dařilo patnácti českým zoologickým zahradám a co pro návštěvníky chystají? MF DNES oslovila všechny hlavní...

Podvodník prosázel peníze hokejistů, kteří si u něj objednali výstroj

Hokej - ilustrační foto

Nejméně tři desítky hokejistů naletěly podvodníkovi, který na sociálních sítích nabízel hráčskou výstroj, jež nikdy...

Seriál o motorickém vývoji: Jak ve druhém roce dítě podpořit, aby se vyvíjelo správně?
Seriál o motorickém vývoji: Jak ve druhém roce dítě podpořit, aby se vyvíjelo správně?

Ve druhém roce se z kojence stává batole a jeho vývoj jde stále kupředu. Podívejte se, jaké aktivity mu v něm pomohou.

Najdete na iDNES.cz