Půjčila jsem si po letech z knihovny při té příležitosti Antropoložku na Marsu (Mladá fronta, Praha 1997), příběhy lidí se změněným vnímáním amerického neurologa Olivera Sackse.
I když píše o někdy docela drsných osudech lidí s různými smyslovými poškozeními či s defekty mozku, svým neskutečně laskavým přístupem je zásadně umožňuje vnímat jako obrovské dobrodružství vývoje lidského myšlení a lidské identity včetně její úžasné adaptace na někdy hodně složité situace a diagnózy.
. Na kafi
|
A jakže tato zdánlivě hrůzná témata souvisejí s tím nejnadějnějším vůbec: s narozením a prvními týdny života maličkého člověka?
Právě svým důrazem na tvůrčí potenciál, tedy úžasnou schopnost lidského mozku, jenž během poměrně velmi krátké doby z bezmocné a na lidskou pomoc totálně odkázané bytůstky vysoustruhuje jedinečný, svébytný a myslící charakter.
Skutečně mě nenapadá větší dobrodružství, než když můžu den po dni sledovat zdánlivě indiferentní prťavou bytůstku, jak do své malé hlavičky ohromným tempem pojímá celý obrovský, složitý a mnohovrstevnatý svět. Přesně tak, jak to píše František Hrubín ve své nádherné básničce Očka: "A teď tebe vidí zrovna,/ všechno pod čílkem se srovná/ jako v plátky květ -/ a je z toho svět."
V nejlepších kapitolách své knihy se Oliver Sacks soustředí na obzvlášť poutavé příběhy dětí, které si vybudovaly zvláštní vnitřní svět kvůli některé smyslové poruše, zejména slepotě. Popisuje, jak nejméně prvních patnáct let života funguje celý mozek naprosto jinak než v době pozdější. A že jedině v dětství připomíná atomovou elektrárnu jedoucí na plný výkon. V té době si dítě vytvoří do té míry určující obraz o světě, že ani odstranění jeho smyslové poruchy (například šedého zákalu u dítěte od narození slepého) nezaručí, že se vyléčený dospělý člověk naučí žít jako vidoucí.
Oliver Sacks naopak líčí, že "naučit se" vidět, tedy přiřazovat k viděnému pravé významy, je záležitost natolik složitá, že ji patrně zvládne jedině na obrovské porce učení nastavený mozek malého dítěte. Později se "přeučení ukazuje do té míry nemožné, že ani zcela smyslově vyléčený člověk si nezvykne svého pozdě nabytého zraku užívat dokonale: dojemné jsou historky, kdy takového pacienta dovedl lékař do zoologické zahrady, aby mu ukázal gorily, ale i když je vyléčený vidoucí muž mohl pozorovat vlastníma očima, dokázal si je "představit" teprve poté, co si mohl ohmatat jejich sochu před výběhem.
O dalším podobném pacientovi píše, že "asi šest měsíců po operaci jsme už měli silný dojem, že ho zrak zklamal. Něco mu umožňoval, ale bylo zřejmé, že S. B. očekával víc... do značné míry žil pořád život slepce, kterému světlo není k ničemu, a tak se v noci ani neobtěžuje, aby rozsvítil..."
"Dospělí, kteří prozřeli, nejsou, neurologicky řečeno, na stejné startovní čáře jako děti, jejichž mozková kůra může všecko," vyvozuje z toho Oliver Sacks, "je připravena ke všem možným způsobům vnímání... Dítě se prostě jen učí. Je to velký a nekonečný úkol, ale neruší ho žádné neřešitelné konflikty. Dospělý musí naopak radikálně přepnout...proti své celoživotní zkušenosti."
Celou knihu Antropoložka na Marsu prostupuje i velmi příjemné autorovo přesvědčení, že sice mnohé z naší osobnosti přímo závisí na mozkových schopnostech, ale celá lidská identita tímhle vysvětlitelná není a nebude, protože ani všechny okolní vlivy, které na nás působí, nikdy nezachytíme a nepopíšeme přesně. Vždycky zbude dílek velmi tajemný.
Čímž se zase dostávám k původnímu tématu maličkých dětí. Jejich jedinečná osobnost a intelekt se zatím skrývají v nezbádaných tajemných hlubinách "pod čílkem". Někde už tam čekají poklady jejich řeči, smíchu, vzteku, odmlouvání i radosti, aby se i pod naším vlivem rozvinuly do své pravé podoby. Zatím to vypadá, že možné je skoro všecko - a rychleji, než se nadějeme. Opravdu neznám dobrodružství, které by mě fascinovalo víc.
