Jenomže galeristka volala, že lidé všechny obrazy už skoupili a zbývá jich jen posledních pět. "Nemohl jsem tomu ani uvěřit," říká malíř.
"Co to ale dokazuje, že jsem výstavu vyprodal? Že ty oleje byly dobré? Vždyť jich spoustu dobrých nebylo, dnes bych se za některé možná i trochu styděl," dodává s obvyklou skromností.
Já vám to nasvětlím z opačné strany. Dnes se spousta sběratelů vašich obrazů mlátí pěstí do hlavy, jak levně je tehdy mohli koupit. Od pouhého hasiče...
Hasiče jsem dělal patnáct roků v Královopolské a celou dobu jsem u toho maloval. Mě to vždycky tak bavilo, že když nehořelo nebo se neudržovala technika, tak jsem něco tvořil. Navíc jsem měl šéfa, který mě hodně podporoval. Po revoluci jsme sídlili v prostorách, které dřív patřily Lidovým milicím. Zbyly tam po nich třeba hromady těch jejich modrých baretek s anténkou, různí Leninové a vyzvětšované nalepené fotografie, jak milicionáři stojí se samopaly v šiku na Prvního máje nebo u sochy Klementa Gottwalda. Bylo to takové morbidní, protože když milicionáři odcházeli, tak si z těch fotografií vyškrabali obličeje, aby nešli identifikovat. V jedné z mnoha prázdných místností jsem tam patnáct let maloval na stojanu, na kterém byla dříve školní tabule popsaná jakýmsi politickým školením.
Vaše obrazy jsou každopádně plné dobra, klidu a pohody. Malování na transparentu o politické diverzi uprostřed práce hasiče vaší imaginací neproniká?
Nedávno mi jeden kamarád říkal, že i moje komiksy jsou jen taková líbivá a neakční pohlazení pro duši. Řekl jsem mu, že se lepším, protože ve své poslední knize Tajemství ostrova za prkennou ohradou mám už dvě mrtvoly.
Namalované?
To ne, umřou v tom příběhu. "Přitvrdil" jsem. Jeden kluk se tam utopí, což rozpitvávám na několika stránkách. A začíná to tak, že se u starého mlýna najde podchlazený starý pán, na jazyku smrt, který se probudí v nemocnici a začne vzpomínat. V jednom životním okamžiku neudělal, co měl, a pak se to celý život snaží napravit. Navíc nevíme, jestli se mu to celé jenom nezdá. A na konci hlavní hrdina umře.
Vaše inspirační okruhy se ovšem už léta nemění. Staré zahrady, domy, indiáni, Rychlé šípy...
Jeden citát praví, že kdo se ohlíží zpět, je mrtvý člověk. Já se inspiruju svými dětskými prožitky často. Na volnou nohu jsem šel před šesti lety, předtím jsem měl jako hasič stálý plat a maloval jsem si, co jsem chtěl. Na nic jsem se neohlížel, ani jsem nekalkuloval. Dnes už přece jen musím myslet taky na to, jestli obrazy prodám. Nemůžu jen tak pro kluky dva měsíce vyrábět mapu Stínadel jako dřív.
A živíte rodinu. Máte dva malé syny, ne?
Jirka chodí do druhé třídy, František do školky. Ale nějakým zázrakem to jde i na volné noze. Kdo se ale živí jen ilustrací, má můj obdiv. Já především maluji obrazy, jednou za čas ve mně však uzraje touha udělat knížku.Většinou ty honoráře nejsou vůbec adekvátní úsilí a času, který tomu člověk věnuje. Na našem maličkém knižním trhu už náklad dva tisíce kusů znamená skoro bestseller, přitom výroba celobarevně ilustrovaných knih stojí velké peníze. Moje poslední knížka má 140 stran - a co strana, to jedna olejomalba.
Ilustrujete ovšem i jiné texty než svoje. Začínal jste obálkami pro brněnské nakladatelství Petrov?
Ano, ke knihám Jiřího Kratochvila a Michala Ajvaze, ke kterému jsem se dostal zvláštní cestou. Zavolal mi totiž režisér Petr Kotek, který v roce 1996 natočil Foglarovu Záhadu hlavolamu, že se mu líbil jeden můj obrázek se stínadelskou tématikou. Abych prý přijel do Prahy, že mi ukáže místa, kde natáčel Stínadla. A když jsme tak spolu putovali těmi místy, zeptal se mne, jestli neznám knihu Druhé město od nějakého Ajvaze. Že všichni odrostlí Vontové z té organizace, která v Praze byla ještě za komunistů, ji čtou. Prý je to taková Záhada hlavolamu pro dospělé. Čekal jsem známé postavy a pokračování jejich příběhů, takže když jsem si Druhé město konečně sehnal, byl jsem zklamaný a rozčarovaný. Každý odstavec jsem musel číst několikrát, abych vůbec pochopil, o čem je řeč. Načež jsem se do té knihy tak zamiloval, že jsem ji četl snad pětkrát šestkrát, všem kamarádům jsem ji doporučoval...
To myslíte kamarády, se kterými jste si hrál na Rychlé šípy?
Ano, a ti si ze mě dělali legraci. Na našich schůzkách předčítali z Druhého města zvlášť nesrozumitelné pasáže s podotknutím, že "to se Jarkovi líbí". Mám totiž přezdívku Jarka Metelka. Ajvaze jsem samozřejmě bránil, jak je geniální. Navíc já všechny jeho knihy vidím v obrazech. Načež mi najednou zazvonil mobil a redaktor Miloš Voráč z Petrova se mě zeptal, jestli prý jsem četl Druhé město od Ajvaze a zda bych nechtěl ilustrovat druhé vydání. Samozřejmě jsem je rád ilustroval, i když bych si představoval výpravné celobarevné vydání a nakonec v knize vyšlo pár černobílých obrázků na obyčejném papíře, jen obálka byla barevná.
Setkal jste se s Michalem Ajvazem osobně?
Měl jsem s ním sraz v pražské kavárně, když jsem mu chtěl poděkovat, že i díky jeho předchozím knihám, které jsem četl pořád dokola, žiju rok či dva v jeho fantastickém světě. Čekal jsem na něho a říkal si: Jestli teď přijde člověk v saku, kravatě a bude mu třikrát zvonit mobil, tak to bude velké zklamání. A najednou se tam objevil člověk utkaný z pavučinek a stříbrného světýlka, úplně stejný jako hrdinové jeho knih. Byl jsem nadšený.
Vraťme se ještě k Foglarovi a jeho Stínadlům, vaší zvláště proslulé inspiraci.
Na stínadelské trilogii mě vždy vzrušoval ten kontrast mezi těmi dvěma světy. Ten první, bezpečný svět Druhé strany, barevný a prozářený sluncem, se kterým jsme se setkávali v komiksech, a ten nebezpečný ponurý svět plný tajemství ve stínadelském labyrintu za Rozdělovací třídou. Později jsem četl i Gustava Meyrinka nebo Gézu Včeličku, kde mě také oslovovaly popisy městských labyrintů.
V roce 2006 jste ilustroval Muže, který sázel stromy od Jeana Giona v překladu Jiřího Reynka. Ilustrace vyšly dobře, bohužel v textu zůstaly redakční chyby a překladatelské nepřesnosti, které mě o to víc mrzely.
Kdybyste znala syna básníka Bohuslava Reynka Jiřího, se kterým jsem měl autogramiádu té knihy, tak by se vám moc líbil a všechno byste mu odpustila. On i jeho bratr Daniel jsou kouzelní lidé. Právě jsem dočetl knihu rozhovorů Kdo chodí tmami, které s oběma bratry vedl Aleš Palán. Kdyby byli na světě jen takhle krásní lidé, tak snad nejsou války, vraždy...
Máte za sebou pět svých knih s vlastními ilustracemi. Co chystáte dál?
Do nakladatelství Brio jsem odevzdal knihu osmi příběhů o dědečcích, měla by se jmenovat právě Dědečci. V předmluvě říkám, že při mém narození oba mí dědečkové už byli mrtví. Zbyly mi jen fotografie dědečka, který bojoval na ruské frontě, kde ho zajali, a pak i na italské, na Piavě. A také černý deník, do kterého si zapisoval pochodové písničky takovým tím starým písmem a maloval tam i obrázky. Ten jsem si jako kluk mockrát prohlížel a představoval si, jaký ten můj dědeček asi byl. Proto jsem asi dědečky vždycky rád maloval. A teď o nich i píšu.
