Píše v ní i o výstředně oblékaných mladých hoších, k nimž sám autor kolem roku 1943 též částečně příslušel. Zejména kapitola o brněnských prosťáčcích, "lidech chudých, často mentálně postižených, avšak hodných a bezelstných", je tím pravým ořechovým, co tvoří neoficiální, leč o to poetičtější dějiny kteréhokoliv místa.
Flinta
Někdy ve 20. či 30. letech 20. století býval na Zelném rynku viděn malý hubený mužíček, kterému se přezdívalo Flinta. Když se totiž na Zelňáku v předvánočním čase prodávaly stromečky, brněnští dobráci zvaní cánci (neboli vejtahové či šuplata) dali tomuhle zametači ze dřeva vyřezanou pušku, s níž pak ubohý prosťáček blaženě rázoval mezi stromky a dělal hajného.
Za "křidlicu" (krejcar) vždycky zařehtal "Aló já su rád" a zvedl při tom nohu. Býval prý též terčem různých legrácek trhovců, kterým pomáhal s úklidem i pochůzkami, jednou mu dali šňupat pálivou papriku, až byl Flinta od kýchání celý rudý, ale prý si dobráček jen liboval, jak je to fajn.
Otto
Miši Brněnské kostely ještě za RakouskaUherska navštěvoval ve stejném čase velice pobožný chlapíček zvaný Otto-Miši, vlastním jménem Otto Kubišta, kterého z jeho modliteb, na kolenou odříkávaných, vytrhovali opět brněnští cánkové, kteří na něj zasyčeli jeho jméno, načež měli krutou psinu z toho, jak jim Otto potichu, leč vydatně nadával. Otto zemřel v květnu 1932 ve Svatobořicích.
Fra Diavolo
K plejádě brněnských potulných zpěváků a hudebníků patřil zaručeně Fra Diavolo, vlastním jménem Eduard Krist, velmi malebná figurka brněnských ulic. Hrával na svůj opotřebovaný nástroj v brněnských ulicích někdy koncem 19. a začátkem 20. století.
Ervín Petrolín
A konečně asi nejslavnějším mentálně postiženým brněnským občanem býval Evžen Freiwilig známý pod přezdívkou Ervín Petrolín, jehož jméno vysvětluje v Brně zdomácnělou (vcelku něžnou) nadávku "Ty jeden petrolíne!"
Brněnský hantec tehdy totiž běžně používal rčení, že komu to pomalu myslí, "má v hlavě petrolín", což pochopitelně vedlo i k pojmenování celobrněnsky známé vyčouhlé a hubené postavičky mentálně postiženého chlapce, který prý v osmi letech takto odnesl špatně vyléčenou spálu. (I když jedna z fám o něm zněla, že za války udával Němcům, takže se po jejím skončení raději tvářil jako hlupák, aby nebyl potrestán – ale to je opravdu jen fáma.) A který už v mládí ztratil chrup a kulhal od chvíle, kdy mu vrchní před kavárnou Opera nastavil nohu, takže ta Ervínova se při pádu zlomila a při laxním léčení poté špatně srostla.
Z ran osudu si tento prosťáček prý nic nedělal, radostně posluhoval taxikářům, kteří tehdy stávali na náměstí Svobody – nebo zde aspoň v zimě stavěl sněhuláky. A celoročně nosil svačinky slečnám pedikérkám do nejvyššího patra Baťova paláce (dnes Centrum), kde jen zářil, když ho za to některá z nich něžně pohladila po tváři.
Po druhé světové válce studenti práv založili v Brně Klub přátel Ervína Petrolína, který vydával časopis Koníček a jehož předsedou se stal student Jiří Blum, jenž po roce 1948 zmizel někde za kopečky. Na jeho účet se tehdy po brněnských zdech skvěla křídou napsaná hesla "Jiří Blum – koupí dům" nebo "To je krása, to je um, když na banjo hraje Blum".
Hlavně však studenti výnosy z Koníčka i různých sportovních utkání vždy darovali Ervínovi, který se tím samozřejmě velice pyšnil. Užil si ovšem i různých surovostí, také on se dokázal rozzuřit a spílat z plných plic, když na něj někteří Brňáci pokřikovali "Petrolíne". Naopak na pozdrav "Nazdar, Evženku" odpovídal blaženě "Nazdar, seš hodnej chlapec".
Po válce mu cánkové navlékli na rukáv smuteční pásku a na dotaz, proč ji nosí, ho naučili odpovědi: "Ale, pan Hitler umřel." Protože ho maminka za války přihlásila do německého katastru, dostal se i Ervín mezi odsunuté Němce. Došel však prý jen do Pohořelic, odkud byl na žádost Brňanů vrácen zpět. V 50. letech Evženovi těžce onemocněla maminka. A protože jí bylo jasné, že syna po její smrti čeká jedině ústav choromyslných, otrávila Ervína a pak i sebe. Oba odpočívají na brněnské Centrálce (Ústředním hřbitově), hrob je označen i nápisem "brněnská postavička nazývaná Petrolín".
Bezruký Frantík
Do celostátních novin i časopisů se za svého života i v nedávné době dostala asi nejznámější brněnská postava – Bezruký Frantík. Jmenoval se ve skutečnosti František Filip a ruce mu chyběly od narození. Díky obrovské houževnatosti se však Frantík naučil nohama obracet stránky v knize, držet noviny i psát. To dokázal i vstoje na jedné noze pomocí druhé nohy navlečené v jakési rukavici.
Vsedě uměl psát i na psacím stroji, což pamětník Luboš Staněk viděl na vlastní oči. Nohama dokonce i řídil auto, a vůbec si dokázal sám vydělat na živobytí: za dobrovolné příspěvky předváděl své umění nejdřív dětem ve školách. Studio československého filmu v Brně o něm natočilo dokument a s úspěchem se prodávaly i jeho fotografie. Od brněnské radnice pak František dostal licenci na provoz reklam ve všech brněnských biografech, takže si založil monopolní agenturu Bezruký Frantík.
Díky takto vydělaným penězům si "pan redaktor" (jak ho oslovovali jeho zaměstnanci) založil na Kobližné veřejnou písárnu i s různými tiskařskými službami a na Veveří cukrárnu U Bezrukého Frantíka, která však zkrachovala kvůli nepravdivé fámě, že zdejší zmrzlinu připravuje nohama sám pan šéf. Po roce 1948 pak musel samozřejmě zavřít i svoji písárnu a odešel někam do Beskyd. Když však 9. února 1957 zemřel, byl pohřben v Brně a jeho nekrolog otiskly všechny brněnské listy.
Čurina
Pouliční obchodníčci bez živnostenského oprávnění se vyskytovali v Brně i za první republiky. Nejznámějším z nich byl typickým plotňáckým nářečím hovořící statný a vybraně oblečený "vobchodní reprezentant" zvaný Čurina, který právě tohle slovo často používal.
Na začátku České ulice, tedy U Medvídka (pojmenovaném tak podle fotoateliéru hned na rohu, za jehož výlohou se kdysi skvěly vystavené fotky roztomilých dětiček se zapůjčenými hračkami), míval svůj stoleček se zázračným čističem skvrn, zázračným mýdlem či zvětšovacími skly (lupami).
Spolupracovala s ním volavka, muž se zvláštním vrásčitým obličejem, kvůli kterému se mu říkalo Pomačkanej. Ten buďto dával Čurinovi k vyčištění kalhoty s "flekem vod motórky" nebo si coby seriózní zákazník koupil dvě zázračná mýdla, aby je po nějakém čase Čurinovi vrátil a hra se mohla opakovat.
Obr, liliputánka a Pepek Jadrný
Kolem války si pamětníci možná vzpomenou na nádhernou dvojici á la Kusturicův film Černá kočka, bílý kocour – šlo o málem dvoumetrového obrovského chlapa, který na ruce nosil svou životní družku – liliputánku, která z dálky vypadala jako ochočená opička.
A kolem války i po ní se v Židenicích proslavil mentálně postižený Pepek Jadrný, zarudlý v obličeji, i když nepil, takový moravský Švejk, který rázoval ulicí Táborskou i Kamenačky, házel divoce rukama a zpíval nekonečnou lidovou písničku složenou ze všech možných úryvků. A když na něj někdo zavolal "Pepíku", dočkal se rány kamenem. Jeho tatínek byl po válce vedoucím masny a Pepek ho jednou zavřel ve velkém mrazáku. Policie ho několik dnů potom hledala...
Poválečné figurky
Někdy v 50. letech poutala pozornost v brněnských ulicích dvoumetrová žena, navíc šatu i zevnějšku značně zvláštního, o které se říkalo, že zaživa prodala svou kostru pro vědecké účely.
Další bizarní ženskou byla značně umolousaná Ruska posetá boulemi, říkalo se, že jsou to prý nějaké podkožní vši... A tlustý, usměvavý chlapík, co chodil takřka denně do kadeřnictví na Joštově, nic nedělal, usmíval se a kochal nejspíš vůní zdejších vodiček.
