Vysílač Kojál

Vysílač Kojál | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Vysílač Kojál slaví padesát let, byl nejvyšší stavbou Československa

  • 3
Dnes je tomu přesně padesát let, kdy začal provoz televizního vysílače Kojál. Měla to být velká sláva, na kterou rozesílal pozvánky dokonce tehdejší ministr spojů Alois Neuman, ale ve skutečnosti to byl docela trapas.

Důvod k oslavě přitom byl, protože Kojál byl tehdy nejvyšší stavbou Československa a byl jen o dva metry nižší než Eiffelova věž. Slavilo se však skromně,  místo  rautu se podával ohřívaný párek. A když pak ministr slavnostně zmáčkl tlačítko, aby ten zázrak techniky spustil, vysílač vypadl z provozu.

"Kolega duchapřítomně skočil a vrazil na signál monoskop. Všichni mysleli, že se vysílá, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. A místo nějakého oslavování se začalo rychle opravovat," vzpomíná František Zouhar, který v té době pracoval na Kojálu jako směnař.

"Vysílač měl mnoho konstrukčních chyb a byl dost poruchový. V prvních letech vypadávalo všechno a dost často. Tak jsme často pouštěli hudbu z magnetofonu," říká František Zouhar. Pak se ovšem například stalo, že při vysílání tragédie Othello najednou diváci z televizorů uslyšeli Olé olé, kupte si zas, olé olé, náš ananas, tedy refrén známého šlágru Tam kde je Caracas.

Lidé si pak stěžovali, že na vysílači slouží barbaři, a po hodinové poruše při vysílání francouzského filmu Bídníci se v brněnských novinách dokonce objevil článek s titulkem Bídníci na Kojále.

"Bylo to hrozný, ale přesto na začátky vysílání z Kojálu vzpomínám moc rád. Hlavně proto, že tam byla parta jako hrom," říká dnes již pětasedmdesátiletý František Zouhar.

Tenkrát však službu v polích kousek od Krásenska brali spíš jako trest. "Nikdo tam nechtěl jít. I proto, že vysílač spadal pod spoje a u nich byly tenkrát nejhorší platy. Když brněnští průmyslováci vyšli ze školy, brali přes dvanáct set korun. My jsme však měli jen 850 korun měsíčně," říká.

Na vysílač raději dojížděli

V Krásensku mu nabídli služební byt, ale stejně jako mnozí ostatní ho odmítl. "V okolí nebyla pro manželky žádná práce, snad jen v Podomí na poště nebo v družstvu. Raději jsme dojížděli. Zpočátku na motorkách a pak nás sem vozili roburem od brněnského nádraží," vzpomíná.

V prvních měsících tady žili v dost nuzných podmínkách. Kromě jedné velké místnosti, ve které byl umístěn vysílač, byla budova ještě staveniště. Spali sice na postelích, ale všichni pohromadě a občas z toho soužití měli i ponorkovou nemoc.

"Vstávali jsme v sedm hodin ráno, jeden z nás postavil na čaj a ostatní spouštěli zařízení. Obědy jsme si zpočátku vařili sami a později nám je sem dováželi z Podomí."

Nakupovat chodili do Krásenska, jenže v místním obchodě na ně často nezbylo ani pečivo, a tak si chleba raději vozili z Brna. A často jedli i konzervy. "Třeba ptáčky na divoko, ty byly výborné, konzervy vůbec tenkrát chutnaly úplně jinak než dnes," tvrdí František Zouhar.

Jedli jsme hříbky a někdy i psy

V létě chodívali do okolních lesů na hříbky a dělali si z nich smaženici. "Zdejší hajný nám také občas donesl psa, kterého zastřelil. Jeden kolega ho uměl výborně upravit, naučil ho to jeho otec, který byl řezníkem. Naložil ho na týden do česneku, a když ho pak pekl, vonělo to po celém baráku," vzpomíná.

Jednou prý pečínka zavoněla také inspektorovi vyslanému z ministerstva spojů. Namluvili mu, že dostali od hajného srnu, a teprve za dva dny mu prozradili, že na Kojálu vlastně jedl psa.

Nejpopulárnějším zvířetem na vysílači byl však kocour Markup. Pořídili si ho tady kvůli myším, které se na podzim stěhovaly z polí a jejich drzost neznala mezí. Nejen, že obsluze vysílače konzumovaly zásoby jídla, ale dvakrát dokonce zavinily i poruchu zvuku.

Z legendárního Markupa se pak stal nejen úspěšný hubitel hlodavců, ale i nepostradatelný pomocník. Když bylo potřeba někde protáhnout nový kabel, technici mu přivázali na ocas provázek, strčili ho do kanálu a pak už jen s napětím čekali, jestli kocour vyleze tam, kde potřebovali. Jeho nástupce Ludva byl úplný žabař. Chytat myši ho sice po čase technici naučili, ale protahování kabelů mu absolutně nešlo.

František Zouhar na Kojálu strávil tři roky. "Pak jsem dělal vedoucího dispečera v brněnské televizi. S bývalou partou jsme se tam však později potkávali. Vždycky nás tam pustili, oslavili jsme tam naše setkání a společně zazpívali, za rok se vrátíme," vzpomíná.

Velké setkání se chystá i letos v červnu, pozvaných je asi sto osmdesát lidí, kteří Kojálem postupně prošli. Techniků, kteří tam byli jako první, už však podle Františka Zouhara, bohužel, moc nežije.

V osmašedesátém byl Kojál poslední nadějí

Na Kojál přijel i v osmašedesátém, ale to už bylo za hodně dramatických událostí. Jednadvacátého srpna, krátce poté, co Kamila Moučková z pražského studia do éteru oznámila, že všechna studia jsou již obsazená a že mají už jen Kojál.

"Chtěli jsme ještě odvysílat prohlášení novinářům z celého světa, které připravil Luboš Popelka. Tehdejší obsluha nám otevřela bránu, nacouvali jsme s přenosovým vozem do areálu, a protože jsme věděli, kam co natáhnout, do deseti minut se mohlo vysílat," vzpomíná.

Dlouho se tady ale nezdrželi. V okolí začaly létat helikoptéry. "Hledali nás a tenkrát šlo už o kejhák. Jak Rusi viděli u někoho fotoaparát nebo kameru, začali hned střílet," říká František Zouhar. Jen co prohlášení odvysílali, zajeli s přenosovým vozem do nedalekého Krásenska a čeští vojáci jim pomohli zaházet přenosový vůz slámou, až vypadal jako stoh.

Vysílač prý stojí na kopci, kde matky kojily své děti

Nevlídný kopec, o kterém se říká, že na něm naříká vítr, má však zajímavou historii i z doby, kdy na něm vysílač ještě nestál. Podle písemných pramenů ho začali němečtí kolonisté osidlovat počátkem 14. století za panování Karla IV.

Zhruba v té době tudy vedla stará cesta z Olomouce do Brna a později se tady dokonce vybíralo mýtné.  Obchodovali na ní obyvatelé z hlubokých lesů Drahanské vysočiny s rolníky z úrodné Hané. Putovaly po ní i rodiny, aby směnily kožešiny, zvěřinu, nástroje a různé další předměty za mouku a jiné potřeby. A právě na Kojálu se zastavovali, odpočívali a matky kojily své děti. Tak prý, jak udávají historické prameny, vznikl název Kojál.

Už půlstoletí je však kopec spjatý s vysílám televizního signálu, který pokrývá střední Moravu, část východních Čech a dokonce i kousek západního Slovenska.

Říká se, že velkou zásluhu na tak velkém dosahu signálu má nejen proutkař, jemuž se virgule ohnula právě v místech, kde ze země vyčnívá mohutný železobetonový patní blok, ale i stožár, který na něm stojí. Jeho ocelovou konstrukci navrhl profesor Josef Wanke, známý vědec nejen u nás, ale i v zahraničí. V době, když se vysílač stavěl, mu bylo už přes sedmdesát let.