Jana Soukupová

Jana Soukupová | foto: MF DNES

Vzpomínková postvelikonoční moralita zakyslé feministky

  • 2
Tak je máme zase na rok z krku. Velikonoce. Pamatuji si takové, při kterých se mnozí z přítomných pánů ožrali takřka do němoty nebo potupně zvraceli do příkopů.

Pamatuji si jiné, kdy holky mrzly v drobném, leč vytrvalém dešti od pěti ráno schované na střeše garáže, protože z duše nenáviděly obřad, který Vodňanský se Skoumalem kdysi charakterizovali velikonočním mudrováním svého imaginárního Bobše: "Řezat, řezat tu havěť, žádnou nešetřit."

Pamatuji si taky Velikonoce slunečné, kdy byly děti ještě malé, a aby ze svátků něco měly, schovala jsem jim na zahradě do "hnízdečka od králíčka" velikonoční sladkosti a vajíčka. Pamatuji si rozpačité koledníky, kteří najednou nevěděli, kam v tom cizím soukromí s rukama a zalykali se rozpaky, že mají, s dovolením, bít cizí ženské, často o dost starší, než jsou sami - a pak za to vybírat čokoládu, vajíčka, kořalku nebo peníze.

. Na kafi

Diář Jany Soukupové

Pravidelný středeční fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES.

Jsou-li Vánoce v našich končinách svátkem značně duchovně vykostěným, Velikonoce skončily snad ještě hůř. I když by samozřejmě měly na co navazovat - od pohanských oslav jarní plodnosti přes židovský Pesach, kdy Židé každoročně i metaforicky "unikají z otroctví", až po křesťanské zmrtvýchvstání Ježíše. Obávám se však, že většina z houfů při ožralých chlapů s mrskačkami po čemsi podobném na velikonoční pondělí v našich končinách ani nevzdechne.

Já vím, moralizuji tady jako zakyslá stárnoucí feministka. Jenomže mně se tuzemské pojetí velikonočních svátků nelíbilo ani jako malé holce. Žádné velké kouzlo jsem necítila, jen ty divné rozpaky z přežilého zvyku náhle nuceně uplatňovaného v rodině, kde nás děcka jinak nebil nikdo, ani když jsme zasloužili.

Vepřožrout Moške
Pohanské svátky se nám vzdálily o světelné roky, s křesťanskou připomínkou krajní lidské krutosti při ukřižování mám také problém, a tak vám tu převyprávím jeden pesachový příběh z knížky Vepřožrout Moške, kterou k letošnímu Pesachu 5768 přeložil z jidiš můj často zmiňovaný kamarád Achab Haidler.

Pro lepší pochopení jen připomenu, že jedním z hlavních židovských "stravovacích" nařízení je, že po masitém jídle by se aspoň šest hodin nemělo požít nic mléčného. To z úcty k mléku, kterým matka dává život, i z úcty ke smrti (snězeného zvířete, kterému jsme život vzali).

Jednou před pesachovými svátky se moudrého rebbeho přišel zeptat takový malý otrhaný žídek, zda může o sederové večeři nahradit nařízené "arba kosot", tedy čtyři poháry vína, poháry mléka. Rebbe mu odpověděl, že jistě může, načež sáhl do kapsy a podal mu pět rublů. Žídek protestoval, že pro peníze si k moudrému rabimu nepřišel, ale rabín, aby ho neurazil či neodradil, mu vysvětlil, že jde jen o půjčku, a poslal ho domů.

Celou rozpravu sledovala rabínova žena, které se pět rublů zdálo trošku moc. Protestovala, že čtyři poháry vína by žídek mohl pořídit za desetinu této částky. "Jenže uvaž," řekl jí na to rebbe, "ten chudý člověk chtěl o pesachové večeři pít mléko - a přitom je to bohabojný žid. Pak je ovšem jasné, že na kus masa mu jistě také nezbývalo."

A to je prosím všecko. Ať už o Velikonocích, Pesachu, svátcích jara nebo čertvíčem, lidské vcítění a soucit můžu pokaždé.