Jdou mi slzy do očí, povzdechl si principál Divadla Bolka Polívky Petr Bílek nad zprávou o náhlé smrti výtvarníka Dušana Ždímala, kterého našli v úterý 12. května mrtvého v jeho ateliéru na Lidické. "Byl jsem mu hodně blízko a moc mě mrzí, že zůstal nakonec tak sám, že jsme semu nevnutili a nedokázali mu v posledním období života pomoci," dodává s pohnutím.
Pochopil Provázek
Pro Divadlo Bolka Polívky vymyslel Dušan Ždímal v roce 1993 známé logo divadla se stylizovaným obrázkem klauna Polívky s červeným nosem. Ale jeho nejproslulejší životní kapitolou zůstane už asi navždycky dlouholetá spolupráce s Divadlem na provázku, pro které vytvořil nádherné plakáty, scénu a programy, a to v jeho nejslavnější éře.
"Byl to vlastně otec experimentální scénografie, její zásadní osoba v 70. a 80. letech, která dokázala výborně vystihnout a podpořit hravý duch provázkovských inscenací," shodují se kolegové architekti v jeho hodnocení.
Autorské představení Bolka Polívky Strašidýlka v roce 1972, Am a Ea v roce 1973, Pépe o rok později i divadelní studie Commedia dell´arte, stejně jako Polívkovo představení Pezza versus Čorba, to všechno jsou majstrštyky nejlepšího brněnského divadla své doby - a pod výtvarným řešením plakátů i programů je podepsán právě Dušan Ždímal, který se i na představeních režisérů Zdeňka Pospíšila, Petra Scherhaufera či Evy Tálské podílel jako scénograf.
Nepřehlédnutelný bohém vystudoval střední umělecko-průmyslovou a Vysokou školu umělecko-průmyslovou v Praze. Jeho plakáty získaly četná ocenění. V 70. letech například tři první ceny Brněnský plakát, v letech 1973, 1975, 1976, nebo dvakrát po sobě čestné uznání Mezinárodního bienále plakátu ve Varšavě v letech 1974, 1976.
Kromě brněnského kulturního života ho nejvíc bavily krásné ženské, které se stávaly nejen jeho životním - ale i silným výtvarným tématem.
"Zcela upřímně mu přeju mír v duši," reagovala na zprávu o jeho smrti první manželka a matka jejich syna Tatjana, která se dnes jmenuje Bláhová a pracuje jako dětská psycholožka.
Proč jste tak krásná?
Dušan Ždímal by se letos 17. srpna dožil 64 let. Stále to byl charismatický člověk, pro kterého kromě žen znamenalo hodně i setkávání s lidmi u bílého vína a půvaby všeho druhu.
"Taková krása se neopouští, řekl by mi Dušan," pronesl souputník jeho posledních dnů Pavel Katrušák, když jsme ho vyrušili od oběda se dvěma společnicemi. "Ale pro Dušana to udělám," prohlásil pak.
"S architektem Ždímalem jsme sedávali v proslulé brněnské vinárně Venuši na Jakubské, u Vočků na Jezuitské a později v Café Blau i v dalších kavárnách a já jsem o něm samozřejmě věděl a vážil si ho," začíná svůj - jak jej nazval - příběh sedmi blikotavých dnů s Dušanem Ždímalem.
"Protože jsem terapeut neurologicky podmíněných chorob, dokážu si všímat, jak na tom lidé jsou podle tónu jejich řeči nebo mimiky," pokračuje ve vyprávění.
"Naše cesty se protnuly letos v březnu na zřejmě poslední vernisáži jeho výtvarných děl ve vinárně Adler na rohu Orlí a Masarykové. Zavedli jsme zde s přáteli takzvané Zelené čtvrtky, vždy první týden v měsíci, který poznáte podle toho, že o den dřív - první středu - se v Brně zkoušejí sirény. Chtěli jsme tu oživit duch dávných setkávání právě ve vinárně Venuše nebo u Vočků."
Na poslední Ždímalovu vernisáž přišla i spousta dávných známých, což ho potěšilo. "Ale já jsem vycítil, že mu ve skutečnosti moc dobře není, depresivní stavy poznám. Nevypadal zdravě. A tak jsme se na baru u vína dali do řeči, popsal mi své výrazné psychické problémy, nedobrou finanční situaci i skutečnost, že už nemá zájem stýkat se s lidmi. A pak jsme si začali skoro denně telefonovat a koncem dubna se i setkávat. Chodili jsme spolu na koncerty JazzFestu. Ale hlavně jsme spolu sedali už od rána na sluníčku před Café Blau, pozorovali okolní domy i procházející ženy a povídali si."
Za dva týdny nato Dušan Ždímal umřel. I když se do poslední chvíle zajímal o interiéry, další svůj obor. "Seděli jsme třeba v Koishi restauraci na Údolní a pan architekt říká: Je to krása, citlivě udělaný prostor, něco podobného jsem viděl v Londýně, tam ten kužel světla dopadal přímo na stůl - ale tady bych to možná řešil zrcadly. No, do Londýna bych se ještě rád podíval," vzpomíná Katrušák.
V zahrádce restaurace, kde architekt hned navrhl, že by odstranil zeď a nechal dvorkem protékat potůček, podél kterého by se dalo projít do parku kolem Špilberku, pronesl Ždímal jednu ze svých typických otázek k mladé servírce, která jim přinášela kávu: "Slečno, proč jste tak krásná?"
Na procházce Špilberkem však už těžce zvládal chůzi do kopce, každých pět minut se musel posadit. Trpěl totiž celý život silným astmatem, ke kterému se zřejmě v posledních letech přidaly bolesti, jež tlumil prášky, a problémy oběhové, na které naopak prášky moc nebral. "Mě už chvílemi opouští tělo," komentoval to sám výtvarník.
Žil v sinusoidách
"Dušan neměl rád žádné velké kudrlinky, tak i jeho pohřeb plánujeme prostý," říká jeho druhá žena Jitka, matka společné dcery Barbory. Se Ždímalem žila třicet let a stále mu poskytovala jisté zázemí.
"Mrzí mne, že kromě opravdu významné scénografie pro Provázek se příliš nezmiňují jeho krásné interiéry a scénografie i pro další představení Bolka Polívky, s nímž spolupracoval i později. Jako člověk samozřejmě nebyl svatý, žil v takových sinusoidách, po babičce byl Chorvat, takže rád dokazovat své chlapáctví, ale zároveň to byl velice citlivý člověk s obrovským výtvarným talentem. Škoda, že obrazy maloval víc vlastně až v posledním období. Žil ve svém zvláštním světě a ten v obrazech zachytil," dodává.
"Fotila jsem pana Ždímala nedávno ve vinotéce Adler na Orlí, když sundával svou tamní výstavu," přidává svou vzpomínku fotografka Anna Pecková. "Tam vypadal spokojený, i když se prý koncem minulého roku rozešel s děvčetem a trápilo ho to. Chtěla jsem si od něho koupit obraz z divadelního prostředí, kde se vracel k atmosféře komedií Divadla na provázku, ty se mi líbily. Už to bohužel nestihnu," povzdechla si.
Spor s Českou televizí
Kromě zastoupení v mnoha světových sbírkách a řešení interiérů například Asia Grand Hotelu, Boby Centra, Questenberského paláce či Ředitelství dopravního podniku v Brně je Dušan Ždímal podepsán i pod filmovými a televizními scénografiemi, například pro Šaška a královnu tandemu Bolek Polívka - Věra Chytilová, k pohádkám O Radkovi a Mileně nebo O zakletém hadovi.
V roce 1987 navrhl scénu pro úspěšný pořad České televize Manéž Bolka Polívky. Protože mu tehdejší vedení televize nezaplatilo za autorská práva ke všem vysíláním pořadu, jehož se do dnešního dne natočilo 43 dílů, Ždímal Českou televizi zažaloval. Podle sdělení právníka České televize se však nakonec dohodli na soudním smíru. Vyplacení části ušlých honorářů se však výtvarník bohužel nedožil.
S penězi byl přitom jako správný bohém vždycky poněkud na štíru a tato skutečnost se s léty spíš zhoršovala.
Krmení ptáčků
"Byl to můj kamarád z Venuše a od Vočků, patřil neodmyslitelně ke středu Brna, kde bydlel," soudí další výtvarník Jan Zuziak. "Na výstavu ve škatulích od sbírek hmyzu, které jsem posílal různým spřáteleným výtvarníkům, poslal takový svůj hmyzí rej, který vypadal jako tančící víly."
Další Ždímalův blízký přítel, provázkovský výtvarník Boris Mysliveček, popsal ve vzpomínce pro časopis Rozrazil Jak nám byl zachován architekt Ždímal jednu z klasických "ždímalovských" historek: "Vyprávěl mi náš společný kamarád kameraman Karel Slach, jak Dušan přišel kdysi takhle domů a rozhodl se nakrmit ptáčky. Posedávali družně na římse pod jeho okny, vysoko nad ruchem ulice. Nadrobil vhodnou krmi a hodlal jim sypati. Snad to byl vítr nebo ptačí neposednost, ale aby krmě nesypala se z římsy zbůhdarma dolů, chtěl sypat z větší blízkosti k římse a vyklonil se z okna, jak se domníval, že bude třeba. Tu mu ale podklouzly nohy a můj kamarád vypadl z okna ve čtvrtém patře starší zástavby (kde mají stropy pěkně vysoké)."
I když to ještě zdaleka nebyl čas předvánoční, padl do koruny stromu pod oknem, která jej přijala laskavě, neprobodla jej žádnou větví. Nešťastný šťastlivec se postupně zachytil na několika větvích a až z té nejspodnější spadl na chodník. Zle si natloukl, nádherně se obrazil a zmodral po pravé půli těla, ale nezlomil si ani kostičku.
Dušan Ždímal tehdy prý v hospodě na vlastním těle demonstroval svou obraženou pravou paži, na níž tak dokazoval pravdivost této historky, u jiného stěží uvěřitelné.
