Téměř metr a půl dlouhé a skoro sedmdesát centimetrů široké zlaté vejce už je ukryté v prosklené schránce. Je tak těžká, že pro její přesunutí jsou potřeba alespoň čtyři silní muži. A to ještě není zaplněná dopisy, které si lidé přečtou v roce 2121.
„Já jsem malíř, který celý život sní, vymýšlí si a má rád tajemno. Když slyším v televizi o klimatických změnách, o tom, jak se naklání naše zemská osa, tak se musím zamýšlet nad tím, co asi bude s lidmi za sto let. Přemýšlel jsem, co bych jako člověk, který má skoro 88 let, mohl udělat pro to, abych do té doby přenesl svědectví ze současnosti,“ líčí Antonín Vojtek, jak vznikl projekt Poselství naděje.
Pod rukama výtvarníka se zrodilo velké vejce zdobené zlatem a uložené do speciální schránky. Ta je inspirovaná biblickou archou úmluvy. Po stranách ji budou střežit dvě modro-zlaté postavy – jedna lidská, druhá mytická. Celá konstrukce nese obrazy jak Antonína Vojtka, tak jeho dcery Julie. Konečnou podobu však zatím autor tají.
„Moje ruce už nemají otisky prstů, protože jsem si papilární linie při výrobě toho vejce úplně zničil,“ směje se výtvarník a ukazuje otvor, kterým se do tělesa budou vhazovat dopisy, ale třeba i krabičky s dárky pro budoucí generace. Už teď vejce váží sto kilogramů, až bude zaplněné třemi tisíci vzkazů, bude to ještě nejméně o padesát kilo víc.
Na rozdíl od oficiálních dokumentů, které se schovávají třeba do kostelních bání, se tady budou po sto let ukrývat ryze osobní lidské vzkazy. Každý, kdo do vejce psaní vloží, obdrží certifikát, který se pak bude z generace na generaci předávat jako cenná listina.
„Za sto let budou potomci těchto lidí z celého světa svoláni na jedno místo, aby byli u toho, až se schránka odpečetí,“ představuje si Vojtek.
Zlato jen naoko
On sám ví přesně, co do vzkazu napíše. „Jsem opravdu upřímně zděšený, kam svět směřuje. Všude je podvod, vše je jen o správných kontaktech, nic není fér. Všechno funguje nějak jinak než upřímně. Já bych tedy mluvil o lásce a upřímnosti a lidských vztazích,“ říká.
Aby schránka opravdu vydržela sto let, muselo se hodně dbát na použité materiály. „Musíme přiznat, že ač je vejce zlaté, není to věc za miliony,“ směje se malířova manželka a galeristka Jitka Vojtková, že případní zloději by si krádeží příliš nepomohli.
I když to tak vypadá, vejce celé ze zlata není. Vzniklo z materiálů na bázi laminátů, které spojují různé tmely, povrch pak zdobí několik vrstev speciálních francouzských barev s pigmenty zlata. Jaká je jeho skutečná hodnota, budou teprve odhadovat znalci. Pak se schránka vydá na spanilou jízdu po republice.
„Chtěli bychom začít na Břeclavsku, pak se přesuneme do Brna, překročíme hranice kraje a nakonec i hranice České republiky. Záleží na tom, kolik lidí bude mít chuť si s námi takhle hrát a předávat své osobní sny a poselství do dalších generací,“ sděluje Jitka Vojtková.
První vzkaz je z Kanady
Mezinárodní rozměr by měl projekt dostat díky spolupráci s ambasádami a velvyslanectvími. Právě ty by měly nápad rozšířit do jejich domovských zemí.
První vzkaz už Vojtkovi mají z Kanady. Autorka v něm píše o podivné době, kdy se celý svět vyrovnává s pandemií covidu. O čem budou psát další lidé, bude čistě na nich. „Jestli někdo napíše ‚Lojzo, měl jsem tě rád‘, i to bude za sto let zajímavé,“ směje se Vojtková.
Na to, aby se schránka zaplnila, si Vojtkovi vyhradili pět let. Každý, kdo do ní bude chtít vzkaz vložit, bude muset k tělesu přijít. „Covid nás rozhodil k monitorům a počítačům. Ale my chceme, aby lidé přišli osobně, aby se zase chtěli sejít,“ podotýká galeristka.
Aby měl nápad skutečně šanci přežít sto let, každé vložení vzkazu bude zpoplatněno určitou částkou. Finance pak budou vložené do nově vznikajícího ústavu – tedy právní formy organizace, která se postará například o to, aby v roce 2121 byli všichni držitelé certifikátu o rozpečetění vejce zpraveni. A třeba jim i zaplatil cestu k otevření schránky.
Kde bude do té doby schránka uložena, zatím není jasné. Vojtkovi věří, že správné místo se vytříbí při pětiletém putování, během nějž se budou vzkazy budoucím generacím sbírat. Ve hře je třeba břeclavský zámek, o jehož opravu město usiluje. „Ale může to být i v Mikulově, Praze, nebo Tokiu. Chceme, aby to bylo někde, kde si toho projektu budou vážit. Jinak ztratí hloubku,“ přeje si Antonín Vojtek.
