Na nápad modelovat tváře přišel sochař a student Fakulty výtvarných umění na VUT v Brně Ondřej Bílek před čtyřmi lety při pohledu na lebku ležící na stole jeho vyučujícího.
Spojil se s Evou Vaníčkovou z Moravského zemského muzea a to, jak mohly vypadat lidské tváře tisíce let starých kostí, teď ukazují veřejnosti.
Výsledná podoba je věrná původnímu vzhledu člověka. „Využíváme různé antropologické nebo i lékařské metody, skenujeme kosti, porovnáváme jejich zranění nebo opotřebení a také dobu, z níž kosti pocházejí. Svůj význam hraje i to, o jakou se jednalo kulturu,“ vysvětluje Vaníčková.
Posledním počinem Bílka s Vaníčkovou je postava lovce. Ve svém brněnském ateliéru ji dokončili asi před měsícem a nyní ji obdivují lidé v muzeu Burg Ranis v Německu.
Antropologická rekonstrukce, jak své práci říkají, může zabrat i několik měsíců. Délka se odvíjí od toho, jaký materiál zvolí.
„Umíme bronz, silikon, hlínu. Je také rozdíl, jestli vlasy našíváme po jednom, nebo po větších svazcích,“ ozřejmila antropoložka.
Plastelína skončila na zemi
Práci mají rozdělenou. „Jednoduše se dá říct, že tu antropologickou, vědecko-výzkumnou práci má na starosti Eva, modelaci a sochařinu zase já,“ potvrzuje Bílek.
Přiznává, že podoba se ne vždy povede napoprvé. Obličej, ruce nebo postavu musejí i několikrát předělávat. „Nejhorší zážitky máme s plastelínou. Když jsme nechali v ateliéru rozpracované tělo, stávalo se, že druhý den byla všechna hmota na zemi. Stačilo, aby zasvítilo sluníčko, plastelína povolila a z kostry sjela,“ smějí se při vzpomínce na těžké začátky.
Jako první rekonstrukci představili Vaníčková s Bílkem světu podobu Princezny z Býčí skály. „Princezna nemá výraz ve tváři, je pouze bílá a svaly má v základním rozložení. Na ní jsme si metody teprve zkoušeli. S každou další podobou se rozvíjíme, pracujeme i na tom, jak se ti lidé tváří, jak vypadají. Dodáváme i tetování nebo piercing, který lidé mohli ve své době klidně mít,“ poukazuje Bílek.
Vše podle něj záleží hlavně na tom, pro koho antropologickou rekonstrukci zhotovují. „Když víme, že bude sloužit jako exponát třeba v Anthroposu, jsme ve své tvorbě střídmější,“ doplňuje Vaníčková.
Na modelaci čeká i maličký hobit
Před dvěma lety vytvořili Šamanku z Dolních Věstonic. Nechali ji nahou a přidali křivý nos. Teď pracují třeba na jednom z neandrtálců, jemuž by rádi přidali piercing. Před dvojčlenným týmem ale stojí také úkol stvořit svatého Jana Nepomuckého nebo antropologickou řadu vývoje člověka.
„Tu si zatím děláme sami pro sebe. Získali jsme i dispozice hlavy homo floresiensis, to byl takový hobit. Měřil asi jenom metr a lebka vypadá jako od dítěte,“ nastiňuje Vaníčková, na co se teď v práci nejvíc těší.
Rozpracované mají i rekonstrukce dvou žen, jejichž hrob se našel u dolu v lese u Moravského Krumlova. „Jde o příbuzné, buď matku a dceru, nebo dvě sestry. Kosterní pozůstatky nám prozradily, že se jednalo o ženy s postižením, jež ale vykonávaly těžkou práci. Pro nás je to zajímavé zjištění, že i slabší jedinci byli využíváni pro těžkou práci. Nejspíš proto, že k tomu byli lehko přinutitelní,“ domnívá se antropoložka.
Aby křehké kosti při práci nepoškodili, využívají Vaníčková s Bílkem moderních technologií. Třeba lebku si nechávají tisknout na 3D tiskárně. Model je jednak lehčí, ale také mnohem pevnější.
Samotné kosterní pozůstatky nechávají podle druhu zakázky skenovat, rentgenovat nebo měřit i na nemocničních přístrojích. Záleží vždy na tom, nakolik chtějí být s rekonstrukcí přesní.
Na podobě lovce spolupracovala dvojice z Laboratoře antropologické rekonstrukce muzea s Janem Půlpánem, který na figuru našil oblečení, převážně z kožešin. „Lovec má kápi, která po nasazení vypadá jako koňská hříva, ze zad mu potom splývá ocas z koňských žíní. Lovec už má zamračenou tvář, vypadá jako živý,“ upozorňuje Vaníčková.
