Právě v největším jihomoravském městě přitom vnorovský rodák z učitelské rodiny prožil většinu ze svých 67 let. A ač celoživotně spíše levicově zaměřený, v nelehkých dobách komunistické nadvlády se stal terčem útlaku.
Po druhé světové válce, kdy byl nuceně nasazen jako dělník v Rakousku, musel v roce 1952 odejít z redakce brněnské Rovnosti, kam jej původně přivedl taktéž básník a následně i celoživotní přítel Oldřich Mikulášek.
Spisovatel Ludvík Kundera, Skácelův tehdejší redakční kolega, v roce 1993 v jednom z rozhovorů popsal, jak v srpnu 1948 Skácel vytvořil celostránkovou reportáž o komunisty pořádané slavnosti v brněnské Líšni. Obrovské pozdvižení pak vyvolalo, když se v článku objevilo, že „horníci postavili štolu se vším příslušenstvím a vchod do ní byl právě tak obležen jako stánky s uzeninami“.
„Honza podotkl zcela po pravdě, že zlatým hřebem tam nebyly projevy, nýbrž že tam byly k mání párky. A že mnozí se slavnosti zúčastnili jedině proto,“ vzpomínal Kundera, jak krajský komunistický tajemník Otto Šling běsnil a telefonicky vyloučil Skácela ze strany. „To se pak nějak urovnalo, ale na nějakou dobu musel Honza na dovolenou,“ dodal Kundera.
Do Brna jezdily inkvizitorské dvojky, vzpomíná Kundera
V 50. letech ovšem začalo přituhovat. V čase tajnými službami řízených politických procesů, které končily popravami a hromadným odsuzováním „viníků“, bylo jen otázkou času, kdy se pozornost upře i na stále rozpustilejší kolektiv redakce. Vše skončilo tak, že z jedenácti lidí v ní zbyl jediný, všichni ostatní dostali vyhazov.
Životní data Jana Skácela
|
Jak vysvětloval právě Kundera, redaktoři se totiž stále častěji proviňovali prostořekostí, drobnými žertíky a „úchylkami“.
„Třeba když jsme se kriticky vyjádřili k nějakému sovětskému filmu... Z Prahy kvůli tomu jezdily do Brna takové inkvizitorské dvojky a předvolávaly si na kobereček redaktory, kteří se ‚ideově‘ provinili,“ líčil Kundera, co předcházelo definitivnímu rozmetání redakce.
V mezičase do ní byl ještě dosazen ideologický přepisovač článků František Ryba, který v noci do textů dodával nejpustší fráze, nejčastěji se tam vysoko zvedal prapor...
„Četli jsme to pak ráno se zděšením nad našimi jmény, hádali jsme se do krve... Nic jsme neuhádali. Bylo zcela zjevné, že posláním tohoto člověka bylo noviny zlikvidovat,“ měl jasno Kundera.
Závěrečný úder přišel pak se článkem Jaromíra Černého, který redaktory obvinil z podpory tehdy už jako protistátního zločince odsouzeného Šlinga. Ti tak mohli být vlastně rádi, že jim se oprátka vyhnula.
Učit marxismus-leninismus? Raději do fabriky
Sám Skácel po létech vzpomínal, že ho vyhodili „pro trockismus, úchylky a tak“. „Vlastně tenkrát došlo k rozpuštění celé dosavadní Rovnosti. Přitom mi ale bylo nabízeno, abych učil na vysoké škole marxismus-leninismus. Moji kolegové většinou toto řešení přijali. Já jsem řekl, že chci do fabriky,“ prohlásil Skácel.
Začátek normalizace znamenal pak v roce 1969 konec brněnské literární revue Host, jejímž šéfredaktorem byl Skácel v nejslavnější době časopisu. A po celá 70. léta se navíc totalitní moc snažila básníka vymazat z dějin.
Jeho předchozí díla mizela z knihoven a žádné další sbírky nesměly vycházet. Až v 80. letech se začaly postupně objevovat nejdříve jeho čtyřverší a sbírky veršů pro děti a pak i další práce.
Na dlouhá léta se tedy tento skvělý literát uchýlil do brněnských hospod a se svou ženou Boženkou, kterou „zdědil“ v roce 1949 po jejím předchozím manželovi a svém souputníkovi Oldřichu Mikuláškovi, také do přízemního bytu v Kotlářské ulici 35a.
„A náhle jsme tu navěky / a tady je náš svět / otázka okna do dvora / a okna do ulice odpověď,“ zní začátek Skácelovy slavné básně nazvané právě Kotlářská 35a.
Zemřel deset dní před převratem
Byt už sice dnes nehostí básníka ani jeho ženu, která zemřela v říjnu 2008, zato se na trávníku před domem od roku 1992 tyčí bílý památník od Ivana Rullera a Miloše Vlčka se spisovatelovou podobiznou a vzpomínkovým textem.
Skácelovo jméno nese od roku 1990 také ulice v Králově Poli (dříve Moskevská), jeho verše zdobí kašnu i pítko na centrálním brněnském náměstí Svobody a loni na podzim se navíc jeho „trubková“ hlava od Jiřího Sobotky objevila v parku pod hradem Špilberk (psali jsme zde).
Básník se žádné z těchto poct bohužel nedožil. Shodou okolností zemřel jako sedmašedesátiletý v listopadu 1989 pouhých deset dní před převratem, z něhož by nepochybně měl velkou radost. Je pochován na brněnském Ústředním hřbitově, kde jeho hrob zdobí busta od Františka Navrátila.
