Kvůli podobnosti herec Martin Havelka s nadsázkou říkal, že americký herec...

Kvůli podobnosti herec Martin Havelka s nadsázkou říkal, že americký herec Charles Bronson byl jeho strýc. | foto: Jan Havelka

Na Provázku jsem se cítil jako Che Guevara, vzpomíná Martin Havelka

  • 1
Když mu bylo 18 let, obsluhoval hosty v Karlových Varech jako číšník. Pak ho ale v lednu 1976 režisér Zdeněk Pospíšil dovedl do brněnského Divadla na provázku, kde Martin Havelka coby mladíček zažil nejlepší léta této scény.

Vyzkoušel si i brněnské Národní divadlo a od roku 1999 je ve stálém angažmá v Městském divadle Brno. A daří se mu. Na Cenu Thálie byl nominovaný za roli Che Guevary v muzikálu Evita, za Truffaldina ve hře Sluha dvou pánů i za úlohu Darryla van Horna v muzikálové komedii Čarodějky z Eastwicku. Ve filmu hrál prvně v Baladě pro banditu, pak ztvárňoval prince a nyní zastává spíše záporné role – objevil se třeba ve snímcích Tacho či Příběh kmotra nebo v televizní sérii Život a doba soudce A. K.

Nejste sice rodilý Brňan, ale zahájil jste tu hereckou kariéru. Jak se to stalo?
Někdy na sklonku roku 1975 jsem se vracel z hotelu Národní dům v Karlových Varech coby číšník s plnou šrajtoflí a dvěma děvčaty. Chystali jsme se prodloužit si večer v klubu Embassy, kde se ten den slavila premiéra karlovarského divadla Křižník Potěmkin Tauričevský v režii brněnského režiséra Zdeňka Pospíšila z Provázku. Na večírku jsem dostal nabídku, jestli nechci dělat divadlo, a na to jsem rejžovi odpověděl, že to dělám každý den před hosty, když dostávají myslivce místo francouzského koňaku. Pak jsem mu na požádání předvedl etudu, jak mě škrtí had v pralese, a druhý den jsem s ním jel ve staré upravené škodovce po automobilovém závodníkovi Frantovi Královi do Brna. Cestu si moc nepamatuji, protože pršelo a nefungovaly stěrače a já je musel ručně pohánět, zalezlý v palubní desce…

Už tento pátek vychází speciální příloha Su Brňák

Martin Havelka

V páteční příloze MF DNES s názvem Su Brňák najdete kromě herce Martina Havelky i alkoholové a gastro tipy Josefa Jeglíka, výčepního z legendárního hostince U Bláhovky. Přečtete si i příběh sběratele retro věcí Lukáše Fajtla, zjistíte, která jídla jsou pojmenovaná po Brnu, a dozvíte se, proč město rozezní sirény.

A proč jste v Brně pak zůstal?
Jako herecký elév jsem začínal v Baladě pro banditu, když jsem seděl v první řadě a přesouval jsem se jako hrající divák s herci tu vlevo, tu vpravo, abych si zvykal na jeviště. Bydlel jsem u Pospíšila na Lesné ve fotokomoře a studoval haldy knih o divadle. Pak jsem musel na vojnu, a když jsem se vrátil a nastupoval do autobusu na Maliňáku s nákupem a kytarou, upadla mi konzerva lunchmeatu a podala mi ji moje budoucí a současná žena, a asi proto jsem zůstal.

Dnes už ovšem žijete v Radosticích, osmnáct kilometrů od svého divadla. Proč?
Bylo nebylo, žil jsem si v bytě v Lidické 16 nad foyerem divadla jako prase v žitě, ale pak mně energetik řekl, že jsem divadlu dlužen šest tisíc za teplo, a když k tomu připočtu zaplacenou roční zálohu v hodnotě 60 tisíc, dělá to dohromady 66 tisíc za rok. Což je cena za teplo věžáku na Sibiři. Rozhodl jsem se tedy, že se toho blahobytu vzdám, nechal se zapojit na budíky a běžel jsem a běžel a nakonec dostal hypotéku.

Dnes už je to skoro 50 let, co vznikl Provázek, kde jste hrál v jeho nejbáječnějších časech. Jak na ně vzpomínáte?
„Osm set čistýho měsíčně mám, nevím, jak živit se z novejch cen mám,“ zpívával jsem si ve svých protestsonzích. A radoval se spolu s kolegy z dalších malých vítězství v podobě každé nově probojované inscenace a měl jsem pocit, že jsem Che Guevara a že bojuji za správnou věc. Pak přišlo pár nabídek do filmu, ale princip provázkovské guerilly to nedovoloval, a tak jsem bojoval dál a kolikrát spal v Domě umění (tehdejším sídle Provázku – pozn. red.) na zkušebně za srolovaným kobercem a tajil dech, než se noční vrátný při obhlídce vyblbne před zrcadlem.

Na Provázku tehdy tvořily osobnosti jako režiséři Peter Scherhaufer zvaný Šeri, Eva Tálská, už zmíněný Zdeněk Pospíšil, hvězdy typu Bolka Polívky…
V lednu 1976 jsem vstoupil jako číšník z Varů v kožené bundičce do Procházkovy síně Domu umění, ruku mi podal Jiří Pecha a mně se podlomila kolena, když na mě vybafnul: „Peca“. A pak jsem se měl na přání Šeriho oběsit na lešení z inscenace Stávka a já jsem to nedokázal zpracovat. A to mi zůstalo: „Ten, co to nedokáže zpracovat...“

Provázek měl i slavné Dětské studio, kde jste také hrál.
V Bramborovém dnu od Františka Brüstla. Úžasná záležitost, tam jsem se rozhodl, že to nevzdám a že ze mě bude herec, i když mi režisér Pospíšil při zkoušení rozkopl kopem ushiro geri kytaru a vyhodil mě z té své fotokomory.

A co „provázkovské“ výjezdy na Západ za tehdejší železnou oponu, uprostřed normalizace?
Když zastřelili Lennona, šli jsme mu ve třech – mí tehdejší kolegové Uljana, Míra a já – udělat pomník na Petrov a dostali jsme půlnoční pomlázku (výprask od tehdejších příslušníků Veřejné bezpečnosti – pozn. red.). A pak Míra s Uljanou emigrovali a já zůstal v jejich bytě na úbytě. Musel jsem na podepsané udání odevzdat pas a osm let zastupovat Provázek jen doma. Po revoluci byla možnost nahlédnout do spisu, kdo mě udal, ale nechtěl jsem to vědět, možná bych byl hodně zklamán.

Chtěl byste tedy něco k onomu padesátiletí Provázku či k jeho dnešní situaci vzkázat?
„Neházejte nám vajgle do mušlí, my vám taky nečůráme do popelníků.“ To je citát z jedné Vonnegutovy inscenace na Provázku. Já si to přeložil do svého indiánského jazyka: „Žába svůj rybník nevypije.“ Na vysvětlenou přiznávám, že jsem neměl Šeriho porazit v závodě na kánoi a pak si koupit renaulta, když on měl jenom škodovku, a ani jsem neměl založit spolek pravdomluvných, kde jsem se v prohlášení zmínil o tom, že není dobré, když Petr Oslzlý dělá ve funkci dramaturga divadla i poradce na Hradě a divadlo jde stranou. Ano, to vše jsem neměl, protože s přechodem Provázku z Domu umění do Domu pánů z Fanalu jsem byl zbaven spolu s kolegyní Irenou Žáčkovou tohoto pracovního procesu a mnoho slz jsem vyplakal. A pláču dnes dodatečně i za Vláďu Morávka (kolegy odstavený dnešní umělecký šéf Provázku – pozn. red.).

Hrál jste také v řadě filmů a televizních inscenací, nejdřív prince, dnes spíš záporné postavy...
Ano, je to pravda, se kterou se jen těžko vyrovnávám, jsou to neustálé herecké protiúkoly.

Pojďme zpět k divadlu. Jak jste se ocitl v Městském divadle Brno, kde působíte už osmnáct let?
Utekl jsem z Mahenovy činohry oknem z klubu v kostýmu Kalibána se slovy „avantgarda odchází“ a jen stopičky ve sněhu po mně zůstaly. Pak jsem prodával v Zadním traktu na Dominikánském náměstí své sochy a sádrové klauny a pak zazvonil dole zvonek a režisér Zdeněk Černín mi nabídl roli Salieriho v inscenaci Amadeus a já okamžitě přijal. Od té doby uběhlo pár let a já jsem spokojen. Někdy se rouhám, když mluvím o monarchii v tomto divadle, ale výsledkem jsou denně vyprodané dvě scény. Já to divadlo miluji.

Prý se živíte i jako řidič služby pro opilé řidiče. Takže po večeru, kdy jste hrál hlavní roli ve Sluhovi dvou pánů, jste prý vezl v noci i jednoho naprosto konsternovaného diváka, který nechtěl věřit, že jste to vy. Herecký plat vám nestačí?
Náš principál má své tajné tabulky, ve kterých je někdy někdo dole a někdy někdo nahoře. A já jsem měl jednoho dne dojem, že jsem ten dole, a začal jsem jezdit s touto firmou a ráno jsem vozil rodině čerstvé rohlíčky k snídani a navíc jsem řídil nejrychlejší auta na světě. Nebojoval jsem za výši platu, jen jsem řekl, že chci mít nejvíc. A stalo se, že s tou firmou už nejezdím.

A jak vám jde výtvarničina?
Mám za sebou několik výstav soch, fotografií a sádrových trpaslíků, ale po výstavě v jičínské věži jsem se rozhodl, že budu dělat už jen miniatury, protože mě bolej kolena. Ale před týdnem mi na zahradě přistál topol z auta s ramenem a čeká mě socha žáby dvoutunové.

Vaši dospělí synové vystavují vedle vašich dřevořezeb občas také svoje výtvarné práce. Na herectví nechtěli?
Vypadá to, že jsem v herecké rodině zůstal sám a jako řezbář jakbysmet. Ale rodina se stále setkává pravidelně u jednoho velkého stolu v Radosticích, kde místo uvolňují zemřelí narozeným. A zdá se, že budu děda, takže jsem začal cvičit, abych toho macka unesl…

Také se o vás docela ví, že máte rád všechno, co se týká indiánů. Když pomineme tu vaši zprofanovanou podobu s poloindiánským hercem Charlesem Bronsonem, proč vlastně?
Indiánům jsem propadl, protože se mi líbila jejich filozofie. Celou rodinu jsem pojmenoval indiánskými jmény. Strejda Bronson mi zatím výraznější problémy nedělá. Myslím, že větší problémy má ten nepříjemnej policajt z Brna, co vypadá jako Alain Delon.